Uvedení do problému

Environmentální problémy dnes patří k nejčastěji zmiňovaným výzvám současných společností. Klimatická změna, znečištění, úbytek biodiverzity nebo vyčerpávání přírodních zdrojů se objevují ve vědeckých zprávách, médiích i politických debatách. Přesto není samozřejmé, co přesně tímto označením myslíme a jakým způsobem tyto problémy chápeme. To, co se označuje jako „environmentální krize“, není pouze souhrnem přírodních procesů, ale také výsledkem společenské interpretace, hodnocení a rozhodování.

Z hlediska sociologie není klíčové pouze to, zda k environmentálním změnám dochází, ale především to, jak jsou rozpoznávány jako problém, kdo je považován za odpovědného a jaké způsoby řešení jsou považovány za legitimní. Environmentální problémy jsou pro většinu lidí přístupné především prostřednictvím zprostředkovaného poznání – vědeckých studií, expertních institucí, médií a politických rámců. Otázky životního prostředí se tak neoddělitelně propojují s otázkami důvěry, moci, nerovnosti a sociálních konfliktů.

Tato kapitola je proto rozdělena do tří vzájemně propojených částí, které k environmentálním výzvám přistupují z různých analytických rovin. První část zasazuje environmentální problémy do širšího kontextu modernity a modernizačních procesů. Ukazuje, že environmentální výzvy nejsou vnějším narušením jinak funkčního společenského systému, ale strukturálním důsledkem způsobu, jakým moderní společnosti organizují výrobu, spotřebu, technologický rozvoj a vztah k přírodě.

Druhá část se zaměřuje na to, jak jsou environmentální problémy společensky konstruovány, interpretovány a politicky řešeny. Představuje hlavní sociologické přístupy k environmentálním výzvám, zabývá se otázkami environmentální spravedlnosti, legitimity poznání, klimaskepticismu i rolí globálních environmentálních hnutí. Důraz je kladen na konflikty, nerovnosti a spory o to, jaké interpretace environmentálních problémů převládnou a jaké formy reakce jsou považovány za oprávněné.

Třetí část kapitoly se soustředí na koncept udržitelného rozvoje a jeho sociologickou reflexi. Ukazuje udržitelnost jako rámec, který propojuje globální cíle s každodenními způsoby života, ale zároveň jako koncept, který je sporný, nerovnoměrně uplatňovaný a vystavený kritice. Pozornost je věnována měření udržitelnosti, prostorovým a infrastrukturním podmínkám každodenního jednání i sociálním nerovnostem, které udržitelný rozvoj provázejí.

Cílem kapitoly je nabídnout sociologický rámec, který umožní porozumět environmentálním výzvám jako společenskému problému. Kapitola ukazuje, jak se environmentální výzvy strukturálně utvářejí. Jak se s nimi lidé vyrovnávají v každodenním životě bude dále rozpracováno v kapitole 9.

4.1 Modernita: klíčové rysy, kritické perspektivy a souvislost s environmentálními výzvami

Environmentální výzvy současných společností nelze pochopit izolovaně od širšího historického a sociálního kontextu, v němž vznikly. Tímto kontextem je modernita. Modernitu zde nechápeme pouze jako historické období, ale jako dlouhodobý sociální proces, který zásadně proměnil způsoby organizace společnosti, vztah člověka k přírodě i formy každodenního života. Modernita je spojena s vírou v rozum, vědecké poznání a technický pokrok, s rozvojem průmyslové výroby, kapitalistické ekonomiky a moderního státu. Současně je však zdrojem nových typů rizik, nejistot a nezamýšlených důsledků, mezi něž patří i environmentální krize.

Cílem této kapitoly je ukázat, proč jsou environmentální výzvy strukturálně spjaty s modernitou samotnou. Nejprve modernitu historicky ukotvíme, poté vymezíme její klíčové rysy, představíme hlavní kritické perspektivy a nakonec ukážeme, jak modernizační procesy vytvářejí předpoklady environmentálních problémů, které jsou dále rozvíjeny v kapitole 4.2.

📦 Box na stole 4.1 Modernita a moderní společnost

Pojmy modernita a moderní společnost se v sociologických textech často používají vedle sebe, ale neoznačují totéž. Modernita se vztahuje k dlouhodobému historickému a sociálnímu procesu, který se rozvíjí od osvícenstvíOsvícenství je filozofické a kulturní hnutí 18. století. Osvícenství je označováno jako věk rozumu protože je založeno na víře v lidský rozum a v racionalitu. Osvícenství věří v to, že lidský rozum má schopnost porozumět člověku i jeho prostředí, ať už se jedná o prostředí přírodní nebo sociální. Osvícenství je optimistické, věří totiž jak v pokrok člověka, tak také v pokrok společnosti. Tento optimismus pak ústí ve víře, že člověka i společnost je možno zdokonalovat, a to tím lépe a rychleji, čím více se bude rozšiřovat lidské poznání, zejména poznání vědecké. Osvícenství stojí na základní myšlence, že vědecké poznání osvobozuje člověka i společnost od všech determinujících vlivů, to znamená od tradice a tradičních vztahů. Už od svých počátků byly tyto základní myšlenky osvícenství kritizovány. Antiosvícenci byli přesvědčeni, že silná víra v rozum a racionalitu pove... více a industrializace. Označuje obecnou logiku společenských změn, jako je racionalizace, sekularizaceSekularizace je proces, kterým se zesvětšťuje společnost. Tzv. sekularizační modernizační teze vychází z toho, že s postupem modernizace společnosti dochází k odklonu od náboženských hodnot a jejich nahrazování světskými hodnotami. Někteří autoři však tvrdí, že po rozpadu náboženských hodnot už moderní společnost nestojí na žádných hodnotách, které by ji integrovaly (např. Daniel Bell). Viz také religiozita. více, individualizace, technologický rozvoj a postupná globalizaceGlobalizace je proces časoprostorového spojování v rámci celého celosvětového rámce. Nejčastěji se v souvislosti s globalizací mluví o globální ekonomice, ve které mají ekonomiky jednotlivých národních států čím dál menší význam. Např. podle Anthonyho Giddense není nejdůležitějším rysem ekonomické globalizace světový obchod, ale světový finanční trh. Převážná část obchodu totiž zůstává regionální povahy, ovšem na úrovni finančních trhů už lze mluvit o plně globalizovaná ekonomice. Je zřejmé, že s globalizací ekonomiky je spjata revoluce v oblasti komunikací a informačních technologií. Finanční trh funguje 24 hodin a je závislý na satelitním spojení a počítačových technologiích. To má vliv i na další aspekty společnosti. Celý svět se nachází v neustávající elektronické komunikaci, která ovlivňuje i lokální instituce a každodenní způsob života každého člověka. Někteří jiní ... více sociálních vztahů. Modernita tedy není konkrétní společností, ale rámcem, v němž se tyto změny odehrávají.

Moderní společnost naproti tomu označuje konkrétní typ společenského uspořádání, který se v rámci modernity vyvinul. Je spojena s průmyslovou ekonomikou, urbanizací, existencí národního státu, rozvojem vědeckých institucí a masové komunikace. Zatímco modernita popisuje proces a dynamiku změny, moderní společnost představuje empirickou realitu, v níž se tyto rysy stabilizovaly a institucionalizovaly.

Rozlišení mezi modernitou a moderní společností umožňuje lépe porozumět tomu, proč jsou environmentální problémy chápány nejen jako důsledek konkrétního typu společnosti, ale také jako výsledek širší logiky modernizačních procesů, které přesahují jednotlivé historické a geografické kontexty.

4.1.1 Historické ukotvení modernity

Modernita je výsledkem souběhu několika zásadních historických procesů, které se v evropském prostoru začaly prosazovat přibližně od 18. století a postupně se rozšířily do globálního měřítka. Mezi tyto procesy patří industrializace, vznik kapitalistické ekonomiky, osvícenská racionalita, urbanizace a formování moderního národního státu.

Industrializace znamenala zásadní proměnu způsobu výroby. Přechod od agrární ekonomiky k průmyslové výrobě vedl k masovému využívání přírodních zdrojů, koncentraci práce v továrnách a k oddělení místa bydliště od místa práce. Kapitalistický způsob výroby založený na zisku, akumulaci kapitálu a konkurenci vytvořil dynamiku neustálého růstu produkce a spotřeby. Tyto procesy položily základ moderní ekonomiky, ale současně vytvořily strukturální tlak na přírodu jako zdroj surovin a jako prostor pro ukládání odpadů (GiddensGiddens Anthony (*1938), britský sociolog, tvůrce teorie strukturace a teorie modernizace. V jeho díle se prolínají vlivy fenomenologie, marxismu, strukturalismu a mnohé další. Dílo: New Rules of Sociological Method: a Positive Critique of Interpretative Sociologies (1976), The Constitution of Society. Outline of the Theory of Structuration (1984), Durkheim (1986), The Consequences of Modernity (1990) – vyšlo česky s názvem Důsledky modernity (1998), Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age (1991), The Transformation of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies (1992), The Third Way and Its Critics (2000) – vyšlo česky s názvem Třetí cesta (2001), Europe in the Global Age (2007). více 1998).

Významnou roli v nástupu modernity sehrálo osvícenstvíOsvícenství je filozofické a kulturní hnutí 18. století. Osvícenství je označováno jako věk rozumu protože je založeno na víře v lidský rozum a v racionalitu. Osvícenství věří v to, že lidský rozum má schopnost porozumět člověku i jeho prostředí, ať už se jedná o prostředí přírodní nebo sociální. Osvícenství je optimistické, věří totiž jak v pokrok člověka, tak také v pokrok společnosti. Tento optimismus pak ústí ve víře, že člověka i společnost je možno zdokonalovat, a to tím lépe a rychleji, čím více se bude rozšiřovat lidské poznání, zejména poznání vědecké. Osvícenství stojí na základní myšlence, že vědecké poznání osvobozuje člověka i společnost od všech determinujících vlivů, to znamená od tradice a tradičních vztahů. Už od svých počátků byly tyto základní myšlenky osvícenství kritizovány. Antiosvícenci byli přesvědčeni, že silná víra v rozum a racionalitu pove... více, které prosazovalo důvěru v lidský rozum, vědu a možnost racionálně uspořádat společnost. Moderní věda umožnila technické inovace, které zvyšovaly produktivitu práce a podporovaly průmyslový růst. Současně však přispěla k proměně vztahu k přírodě: příroda byla stále více chápána jako objekt poznání, kontroly a využití. Tento instrumentální vztah k přírodě je jedním z klíčových předpokladů současných environmentálních problémů (Hannigan 2022).

Dalším znakem modernity je urbanizace. Přesun obyvatelstva do měst vedl ke vzniku nových sociálních tříd, k proměně rodinných vztahů i k novým životním stylům. Města se stala centry průmyslu, spotřeby a administrativy, ale také místy koncentrace environmentálních zátěží, jako je znečištění ovzduší, hluk nebo nedostatek zelených ploch.

Modernita je rovněž spojena se vznikem moderního národního státu a byrokratických institucí. Stát postupně převzal odpovědnost za regulaci ekonomiky, infrastruktury, zdravotnictví či ochrany životního prostředí. Současně však státní správa podporovala industrializaci a ekonomický růst jako základ prosperity a legitimity moderní společnosti (WeberWeber Max (1864–1920), německý sociolog, je považovaný za jednoho ze zakladatelů sociologie. Svým antipozitivistickým zaměřením byl vymezen proti pozitivismu Émila Durkheima. Založil tzv. rozumějící sociologii, která je založena na kombinaci pozitivistického vysvětlení sociálního jevu a antipozitivistického porozumění smyslu, který lidé přikládají sociální realitě. Ovlivnil Talcotta Parsonse, zejména svým pojetím legitimity ve smyslu reciprocity očekávání. Ovlivnil také Ralfa Dahrendorfa (svým pojetím panství), Pierra Bourdieua (svým pojetím statusové skupiny) nebo Alfreda Schütze (svým pojetím sociálního jednání). Zabýval se také sociologií náboženství, proslavil se tezí o důsledcích protestantské etiky pro rozvoj kapitalismu. Je autorem výzkumné metody, která se nazývá ideální typy, což jsou myšlenkové konstrukty, které badatel používá pro porozumění sociální realitě. Dílo: Die protestantische Ethi... více 1978).

4.1.2 Klíčové rysy modernity

Jedním z nejčastěji zmiňovaných rysů modernity je racionalizace. Max WeberWeber Max (1864–1920), německý sociolog, je považovaný za jednoho ze zakladatelů sociologie. Svým antipozitivistickým zaměřením byl vymezen proti pozitivismu Émila Durkheima. Založil tzv. rozumějící sociologii, která je založena na kombinaci pozitivistického vysvětlení sociálního jevu a antipozitivistického porozumění smyslu, který lidé přikládají sociální realitě. Ovlivnil Talcotta Parsonse, zejména svým pojetím legitimity ve smyslu reciprocity očekávání. Ovlivnil také Ralfa Dahrendorfa (svým pojetím panství), Pierra Bourdieua (svým pojetím statusové skupiny) nebo Alfreda Schütze (svým pojetím sociálního jednání). Zabýval se také sociologií náboženství, proslavil se tezí o důsledcích protestantské etiky pro rozvoj kapitalismu. Je autorem výzkumné metody, která se nazývá ideální typy, což jsou myšlenkové konstrukty, které badatel používá pro porozumění sociální realitě. Dílo: Die protestantische Ethi... více popsal racionalizaci jako proces systematizace, formalizace a byrokratizace společenských vztahů. Jednání se stále více řídí účelovou racionalitou, tedy kalkulací prostředků a cílů, efektivity a kontroly. Racionalizace umožnila vznik moderních organizací a institucí, ale zároveň vedla k odosobnění vztahů a k omezení jiných forem jednání, například tradičních či hodnotově orientovaných (WeberWeber Max (1864–1920), německý sociolog, je považovaný za jednoho ze zakladatelů sociologie. Svým antipozitivistickým zaměřením byl vymezen proti pozitivismu Émila Durkheima. Založil tzv. rozumějící sociologii, která je založena na kombinaci pozitivistického vysvětlení sociálního jevu a antipozitivistického porozumění smyslu, který lidé přikládají sociální realitě. Ovlivnil Talcotta Parsonse, zejména svým pojetím legitimity ve smyslu reciprocity očekávání. Ovlivnil také Ralfa Dahrendorfa (svým pojetím panství), Pierra Bourdieua (svým pojetím statusové skupiny) nebo Alfreda Schütze (svým pojetím sociálního jednání). Zabýval se také sociologií náboženství, proslavil se tezí o důsledcích protestantské etiky pro rozvoj kapitalismu. Je autorem výzkumné metody, která se nazývá ideální typy, což jsou myšlenkové konstrukty, které badatel používá pro porozumění sociální realitě. Dílo: Die protestantische Ethi... více 1978).

S racionalizací úzce souvisí individualizace. Moderní společnost oslabuje tradiční vazby, jako jsou rodové, komunitní nebo náboženské struktury, a klade větší důraz na jednotlivce jako autonomního aktéra. Jedinec je stále více odpovědný za vlastní životní dráhu, rozhodování a identitu. Ulrich BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více popisuje individualizaci jako proces, v němž se životní rizika a rozhodnutí přesouvají z kolektivní úrovně na úroveň jednotlivce (BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více 1992). Tento rys modernity má zásadní význam i pro environmentální otázky, protože odpovědnost za ekologické problémy je často rámována jako individuální volba či morální postoj, k čemuž se vrátíme v kapitole 9.

Dalším znakem modernity je sekularizaceSekularizace je proces, kterým se zesvětšťuje společnost. Tzv. sekularizační modernizační teze vychází z toho, že s postupem modernizace společnosti dochází k odklonu od náboženských hodnot a jejich nahrazování světskými hodnotami. Někteří autoři však tvrdí, že po rozpadu náboženských hodnot už moderní společnost nestojí na žádných hodnotách, které by ji integrovaly (např. Daniel Bell). Viz také religiozita. více. Náboženské autority a tradiční morální rámce ztrácejí svůj dominantní vliv a jsou nahrazovány vědeckým poznáním a expertními systémy. Důvěra ve vědu a techniku jako prostředky řešení společenských problémů je jedním ze základních pilířů moderního myšlení (GiddensGiddens Anthony (*1938), britský sociolog, tvůrce teorie strukturace a teorie modernizace. V jeho díle se prolínají vlivy fenomenologie, marxismu, strukturalismu a mnohé další. Dílo: New Rules of Sociological Method: a Positive Critique of Interpretative Sociologies (1976), The Constitution of Society. Outline of the Theory of Structuration (1984), Durkheim (1986), The Consequences of Modernity (1990) – vyšlo česky s názvem Důsledky modernity (1998), Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age (1991), The Transformation of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies (1992), The Third Way and Its Critics (2000) – vyšlo česky s názvem Třetí cesta (2001), Europe in the Global Age (2007). více 1998). V oblasti životního prostředí se tato důvěra projevuje vírou v technologická řešení ekologických krizí, například prostřednictvím inovací v energetice nebo průmyslu.

Modernita je rovněž charakterizována technologickým pokrokem. Technologické inovace zásadně proměnily způsoby výroby, komunikace i každodenního života. Digitalizace, automatizace a globalizaceGlobalizace je proces časoprostorového spojování v rámci celého celosvětového rámce. Nejčastěji se v souvislosti s globalizací mluví o globální ekonomice, ve které mají ekonomiky jednotlivých národních států čím dál menší význam. Např. podle Anthonyho Giddense není nejdůležitějším rysem ekonomické globalizace světový obchod, ale světový finanční trh. Převážná část obchodu totiž zůstává regionální povahy, ovšem na úrovni finančních trhů už lze mluvit o plně globalizovaná ekonomice. Je zřejmé, že s globalizací ekonomiky je spjata revoluce v oblasti komunikací a informačních technologií. Finanční trh funguje 24 hodin a je závislý na satelitním spojení a počítačových technologiích. To má vliv i na další aspekty společnosti. Celý svět se nachází v neustávající elektronické komunikaci, která ovlivňuje i lokální instituce a každodenní způsob života každého člověka. Někteří jiní ... více technologií zvýšily tempo společenských změn a prohloubily vzájemnou závislost mezi regiony světa. Současně však technologie přispěly k intenzifikaci využívání přírodních zdrojů a ke vzniku nových environmentálních rizik (Boström, Lidskog 2024).

S technologickým pokrokem úzce souvisí globalizaceGlobalizace je proces časoprostorového spojování v rámci celého celosvětového rámce. Nejčastěji se v souvislosti s globalizací mluví o globální ekonomice, ve které mají ekonomiky jednotlivých národních států čím dál menší význam. Např. podle Anthonyho Giddense není nejdůležitějším rysem ekonomické globalizace světový obchod, ale světový finanční trh. Převážná část obchodu totiž zůstává regionální povahy, ovšem na úrovni finančních trhů už lze mluvit o plně globalizovaná ekonomice. Je zřejmé, že s globalizací ekonomiky je spjata revoluce v oblasti komunikací a informačních technologií. Finanční trh funguje 24 hodin a je závislý na satelitním spojení a počítačových technologiích. To má vliv i na další aspekty společnosti. Celý svět se nachází v neustávající elektronické komunikaci, která ovlivňuje i lokální instituce a každodenní způsob života každého člověka. Někteří jiní ... více. Moderní společnosti jsou propojeny globálními ekonomickými, politickými a environmentálními vztahy. Produkce a spotřeba jsou prostorově odděleny, což znamená, že environmentální dopady spotřeby v jedné části světa se často projevují v jiné části planety. Environmentální problémy tak získávají globální charakter a nelze je řešit pouze na úrovni jednotlivých států (GiddensGiddens Anthony (*1938), britský sociolog, tvůrce teorie strukturace a teorie modernizace. V jeho díle se prolínají vlivy fenomenologie, marxismu, strukturalismu a mnohé další. Dílo: New Rules of Sociological Method: a Positive Critique of Interpretative Sociologies (1976), The Constitution of Society. Outline of the Theory of Structuration (1984), Durkheim (1986), The Consequences of Modernity (1990) – vyšlo česky s názvem Důsledky modernity (1998), Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age (1991), The Transformation of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies (1992), The Third Way and Its Critics (2000) – vyšlo česky s názvem Třetí cesta (2001), Europe in the Global Age (2007). více 1998).

4.1.3 Kritické perspektivy modernity

Modernita byla od počátku předmětem kritické reflexe. Tyto kritiky se liší v tom, zda vycházejí z modernity samotné, nebo zda ji zpochybňují z epistemologického či normativního hlediska.

4.1.3.1 Reflexivní kritika modernity

Ulrich BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více představuje příklad reflexivní kritiky uvnitř modernity. Ve své teorii rizikové společnosti vychází z předpokladu, že modernita není pouze zdrojem pokroku a blahobytu, ale současně produkuje nové typy rizik, které jsou přímým důsledkem vlastního technologického, průmyslového a vědeckého rozvoje. Tato rizika nejsou vnějším ohrožením moderní společnosti, ale vznikají uvnitř jejích základních institucí, jako jsou průmysl, věda, stát a trh (BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více 1992).

Na rozdíl od tradičních nebezpečí, která byla často lokální, viditelná a časově omezená, jsou moderní rizika globální, dlouhodobá a obtížně kontrolovatelná. Patří sem například jaderné znečištění, chemická kontaminace, klimatická změna nebo úbytek biodiverzity. Tato rizika nejsou smyslově bezprostředně uchopitelná a jejich existence i závažnost je zprostředkována expertním věděním, vědeckými modely a institucionálními interpretacemi. To znamená, že se stávají předmětem sporů o poznání, důvěru a legitimitu.

BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více označuje tento stav jako přechod od industriální společnosti k rizikové společnosti. Zatímco industriální společnost se soustředila především na produkci bohatství, riziková společnost je stále více zaměstnána produkcí a rozdělováním rizik. Tyto rizika nejsou rozložena rovnoměrně: často postihují různé sociální skupiny odlišným způsobem a mohou prohlubovat existující sociální nerovnosti. (K rizikovým konzumním životním stylům viz kap. 3.2.2.1)

Pojem reflexivní modernizace vyjadřuje skutečnost, že modernita je nucena reflektovat své vlastní nezamýšlené důsledky. Moderní instituce, které byly původně nositeli pokroku, se zároveň stávají předmětem kritiky a zpochybnění. Rizika, která modernita produkuje, narušují důvěru ve vědu, techniku i politické instituce a vyvolávají nové formy veřejné debaty, konfliktů a sociální mobilizace. Právě v tomto smyslu je Beckova teorie klíčová pro pochopení environmentálních výzev: ekologické problémy nejsou selháním modernity, ale jejím strukturálním produktem.

Otázka, jak na tato rizika reagují instituce, sociální hnutí, komunity a jednotlivci, již přesahuje rámec této kapitoly a otevírá prostor pro analýzu konkrétních forem jednání, k nimž se vrátíme v kapitole 9.

Beckova kritika modernity zůstává vnitřně moderní. Nezpochybňuje základní východiska moderní racionality, vědy ani institucionálního uspořádání společnosti, ale poukazuje na jejich nezamýšlené důsledky a na nutnost jejich reflexe. Modernita je v tomto pojetí schopna sebereflexe a korekce, byť za cenu narůstajících konfliktů a nejistot. Vedle této reflexivní kritiky však existují i přístupy, které modernitu neproblematizují pouze z hlediska jejích důsledků, ale zpochybňují její základní epistemologické nebo normativní předpoklady. Tyto kritiky se ptají nejen na to, jak modernita funguje a jaké problémy produkuje, ale i na to, jaké formy poznání, moci a hodnot moderní projekt prosazuje a koho tím systematicky vylučuje nebo znevýhodňuje. Právě těmto perspektivám se nyní budeme věnovat.

4.1.3.2 Kritika základních předpokladů modernity

4.1.3.2.1 Marxistická kritika modernity

MarxistickyMmarxismus je obvyklé označení pro teorii dialektického historického materialismu Karla Marxe. Jeho teorie je dialektická, což u Marxe znamená, že vychází z myšlenky univerzálního vývoje lidstva, přičemž zdrojem tohoto vývoje je konflikt, který nazýval jednotou a bojem protikladů a který se projevuje přechodem kvantitativních změn v novou kvalitu. Marxismus je materialistický, předpokládá, že vývoj lidské společnosti je založen na proměnách materiální základny společnosti. Lidské vědomí je předurčeno materiální produkcí. Společnosti postupně procházejí několika společenskoekonomickými formacemi, které se střídají na základě proměn materiálních podmínek společnosti. Marxova teorie je historická, při analýze konkrétní společnosti je třeba mít na zřeteli konkrétní historickou určitost materiálního podmínění života lidí. Lidé jednají na základě určitých materiálních podmínek a předpokladů; t... více orientované kritiky modernity zdůrazňují roli kapitalismu jako strukturálního zdroje ekologické destrukce. Na rozdíl od přístupů, které chápou environmentální problémy jako vedlejší nebo nechtěné důsledky modernizace, marxistická perspektiva poukazuje na to, že ekologická krize je systematicky produkována samotnou logikou kapitalistického způsobu výroby. Tato logika je založena na akumulaci kapitálu, neustálém růstu produkce a na podřízení přírodních procesů ekonomickým imperativům.

John Bellamy Foster navazuje na Marxovu analýzu vztahu mezi společností a přírodou a rozvíjí koncept tzv. metabolické propasti. Metabolická propast označuje narušení přirozené výměny látek mezi lidskou společností a přírodním prostředím, k němuž dochází v důsledku kapitalistické výroby. Kapitalismus odděluje místa produkce a spotřeby, koncentruje obyvatelstvo ve městech a odčerpává živiny a zdroje z venkovských oblastí, aniž by byly vraceny zpět do ekologických cyklů. Tím dochází k dlouhodobému vyčerpávání půdy, vody a dalších přírodních zdrojů (Foster 2000).

Z hlediska této perspektivy není ekologická krize důsledkem nedostatečné regulace nebo chybného technologického řešení, ale strukturálním problémem kapitalismu jako takového. Produkce orientovaná na zisk nutně ignoruje ekologické limity, pokud jejich respektování není ekonomicky výhodné. Environmentální škody jsou externalizovány, tedy přenášeny mimo bezprostřední ekonomickou kalkulaci, a jejich dopady jsou často časově i prostorově vzdálené od místa, kde vznikají.

Marxistická kritika modernity tak zpochybňuje předpoklad, že environmentální problémy lze vyřešit uvnitř stávajícího ekonomického systému pouze prostřednictvím technických inovací nebo individuálních změn chování. Upozorňuje na to, že bez zásadní proměny výrobních vztahů a logiky růstu zůstávají ekologické krize strukturálně reprodukovány. Tento důraz na systémové podmínky environmentální destrukce tak představuje důležitý referenční rámec pro porozumění environmentálním výzvám jako strukturálnímu problému moderních společností. Jeho implikace pro debaty o udržitelném rozvoji a o možnostech institucionálních řešení budou rozvinuty v navazující části této kapitoly, zatímco otázka každodenních reakcí aktérů na tyto strukturální podmínky bude tematizována v kapitole 9.

4.1.3.2.2 Postmoderní kritika modernity

PostmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více kritiky modernity, reprezentované například Jeanem-Françoisem LyotardemLyotard Jean-François (1924–1998), francouzský filozof, zabýval se postmodernismem, postmoderní situací společnosti a člověka. Byl zaměřen na legitimitu moderního a postmoderního vědění, na společenskou vazbu v postmoderní společnosti. Kritizoval moderní univerzalismus, mluvil o konci velkých vyprávění ve vědě, v politice i v sociálním životě. Dílo: La phénoménologie (1954) – vyšlo česky s názvem Fenomenologie (1995), La condition postmoderne (1979) – vyšlo česky ve sborníku s názvem sborníku O postmodernismu (1993), Le différend (1983) – vyšlo česky s názvem Rozepře (1998), Le Postmoderne expliqué aux enfants (1986) – vyšlo česky ve sborníku s názvem O postmodernismu (1993), česky vyšly dva sborníky esejů: Putování a jiné eseje (2001), Návrat a jiné eseje (2002). více, zpochybňují univerzální racionalitu a velké vyprávěcí příběhy modernity, včetně příběhu pokroku, emancipace a neustálého zlepšování lidského života prostřednictvím vědy a techniky. LyotardLyotard Jean-François (1924–1998), francouzský filozof, zabýval se postmodernismem, postmoderní situací společnosti a člověka. Byl zaměřen na legitimitu moderního a postmoderního vědění, na společenskou vazbu v postmoderní společnosti. Kritizoval moderní univerzalismus, mluvil o konci velkých vyprávění ve vědě, v politice i v sociálním životě. Dílo: La phénoménologie (1954) – vyšlo česky s názvem Fenomenologie (1995), La condition postmoderne (1979) – vyšlo česky ve sborníku s názvem sborníku O postmodernismu (1993), Le différend (1983) – vyšlo česky s názvem Rozepře (1998), Le Postmoderne expliqué aux enfants (1986) – vyšlo česky ve sborníku s názvem O postmodernismu (1993), česky vyšly dva sborníky esejů: Putování a jiné eseje (2001), Návrat a jiné eseje (2002). více hovoří o krizi legitimity tzv. velkých příběhů, které moderní společnosti poskytovaly rámec smyslu a oprávnění pro politická rozhodnutí, vědecké poznání i společenské uspořádání. V postmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více situaci tyto univerzální příběhy ztrácejí svou přesvědčivost a jsou nahrazovány pluralitou dílčích, lokálních a často vzájemně nesouměřitelných perspektiv (LyotardLyotard Jean-François (1924–1998), francouzský filozof, zabýval se postmodernismem, postmoderní situací společnosti a člověka. Byl zaměřen na legitimitu moderního a postmoderního vědění, na společenskou vazbu v postmoderní společnosti. Kritizoval moderní univerzalismus, mluvil o konci velkých vyprávění ve vědě, v politice i v sociálním životě. Dílo: La phénoménologie (1954) – vyšlo česky s názvem Fenomenologie (1995), La condition postmoderne (1979) – vyšlo česky ve sborníku s názvem sborníku O postmodernismu (1993), Le différend (1983) – vyšlo česky s názvem Rozepře (1998), Le Postmoderne expliqué aux enfants (1986) – vyšlo česky ve sborníku s názvem O postmodernismu (1993), česky vyšly dva sborníky esejů: Putování a jiné eseje (2001), Návrat a jiné eseje (2002). více 1984).

Z tohoto hlediska není moderní věda chápána jako neutrální a univerzálně platný zdroj pravdy, ale jako jedna z forem diskurzu, která si nárokuje privilegované postavení. PostmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více kritika upozorňuje na to, že vědecké poznání je vždy situované, institucionálně ukotvené a propojené s mocenskými strukturami. To má zásadní důsledky pro chápání environmentálních problémů, které jsou v moderních společnostech formulovány především prostřednictvím expertního jazyka, modelů a statistik.

Environmentální problémy se v tomto pojetí nejeví pouze jako technické selhání nebo nedostatek správných řešení, ale jako důsledek dominance určitého způsobu poznání a interpretace světa. Tento způsob poznání upřednostňuje měřitelnost, kvantifikaci a predikci a často marginalizuje jiné formy vědění, například lokální zkušenosti, tradiční znalosti nebo morální a estetické vztahy k přírodě. PostmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více perspektiva tak zpochybňuje předpoklad, že existuje jedno „správné“ vědecké řešení environmentálních krizí, které by bylo univerzálně platné a politicky neutrální.

Současně však postmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více kritika modernity nevede k jednoduchému odmítnutí vědy nebo techniky. Spíše otevírá otázku, komu je vědecké poznání přístupné, kdo má právo definovat environmentální problémy a jaké formy vědění jsou považovány za legitimní. Tyto otázky se stávají zvlášť důležitými v situacích, kdy environmentální politika naráží na nedůvěru, konflikty interpretací a polarizaci veřejné debaty. Právě zde se postmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více kritika propojuje s pozdějšími diskusemi o legitimitě, důvěře a odporu vůči expertním autoritám, k nimž se vrátíme v následující kapitole o environmentálních výzvách.

PostmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více kritika modernity však naráží i na své limity. Zpochybnění univerzálních nároků vědy a racionality může vést k epistemologickému relativismu, v jehož rámci se stírá rozdíl mezi odborným poznáním, politickým názorem a subjektivním přesvědčením. Pokud jsou všechny formy vědění chápány jako rovnocenné diskurzy, vyvstává problém, na základě jakých kritérií lze rozhodovat o závažnosti environmentálních rizik nebo legitimitě politických opatření. LyotardLyotard Jean-François (1924–1998), francouzský filozof, zabýval se postmodernismem, postmoderní situací společnosti a člověka. Byl zaměřen na legitimitu moderního a postmoderního vědění, na společenskou vazbu v postmoderní společnosti. Kritizoval moderní univerzalismus, mluvil o konci velkých vyprávění ve vědě, v politice i v sociálním životě. Dílo: La phénoménologie (1954) – vyšlo česky s názvem Fenomenologie (1995), La condition postmoderne (1979) – vyšlo česky ve sborníku s názvem sborníku O postmodernismu (1993), Le différend (1983) – vyšlo česky s názvem Rozepře (1998), Le Postmoderne expliqué aux enfants (1986) – vyšlo česky ve sborníku s názvem O postmodernismu (1993), česky vyšly dva sborníky esejů: Putování a jiné eseje (2001), Návrat a jiné eseje (2002). více sám si tohoto napětí všímá, když upozorňuje, že odmítnutí velkých příběhů sice otevírá prostor pluralitě, zároveň však oslabuje možnosti kolektivního jednání založeného na sdíleném rámci porozumění (LyotardLyotard Jean-François (1924–1998), francouzský filozof, zabýval se postmodernismem, postmoderní situací společnosti a člověka. Byl zaměřen na legitimitu moderního a postmoderního vědění, na společenskou vazbu v postmoderní společnosti. Kritizoval moderní univerzalismus, mluvil o konci velkých vyprávění ve vědě, v politice i v sociálním životě. Dílo: La phénoménologie (1954) – vyšlo česky s názvem Fenomenologie (1995), La condition postmoderne (1979) – vyšlo česky ve sborníku s názvem sborníku O postmodernismu (1993), Le différend (1983) – vyšlo česky s názvem Rozepře (1998), Le Postmoderne expliqué aux enfants (1986) – vyšlo česky ve sborníku s názvem O postmodernismu (1993), česky vyšly dva sborníky esejů: Putování a jiné eseje (2001), Návrat a jiné eseje (2002). více 1984). V kontextu environmentálních výzev se tato limita postmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více kritiky projevuje zejména v obtížnosti formulovat obecně závazné argumenty pro ochranu životního prostředí v situaci, kdy je systematicky zpochybňována samotná autorita vědeckého poznání.

Jako korektiv k postmoderníPostmodernismus je možno charakterizovat jako přístup ke společnosti, který nelze jednotně definovat. Jedním z předpokladů postmodernismu je totiž přesvědčení, že není možné dospět k univerzálnímu a skutečnému poznání světa, společnosti, člověka ani přírody. Podle postmodernistů je pro postmoderní dobu charakteristické, že univerzálnost vystřídala pluralita. Společnost není uzavřena jednotným principem či smyslem, nýbrž je to společnost otevřená, která připouští mnohost jazyků a mnohost příběhů, kterými se o ní dá vyprávět. Mezi představitele postmodernismu patří např. Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Gilles Lipovetsky. Viz také postpragmatismus. více kritice lze využít teorii sociálních systémů Niklase Luhmanna. Luhmann rovněž odmítá představu jedné univerzální racionality, nevyvozuje z toho však epistemologický relativismus. Naopak vychází z předpokladu, že pluralita perspektiv je strukturální vlastností moderní společnosti, která je funkčně diferencovaná. Moderní společnost se skládá z relativně autonomních subsystémů, jako je věda, politika, ekonomika nebo právo, přičemž každý z nich operuje podle vlastní racionality a vlastních kritérií smyslu a platnosti.

Z tohoto hlediska nejsou spory o environmentální problémy důsledkem selhání vědy ani rozpadu společenského konsenzu, ale normálním projevem toho, že různé společenské systémy problém interpretují odlišně. Věda pracuje s kategorií pravdivosti, politika s rozhodovatelností a mocí, ekonomika s náklady a zisky, zatímco média s pozorností a sdělitelností. Environmentální krize tak není pouze otázkou správného poznání, ale otázkou koordinace mezi systémy, které používají odlišné jazyky a logiky. Luhmannova perspektiva tím umožňuje pochopit konflikty kolem environmentálních témat bez nutnosti uchylovat se k relativizaci poznání a zároveň bez předpokladu, že existuje jediné racionální řešení platné pro celou společnost (Luhmann 1995).

4.1.3.2.3 Ekologická kritika modernity

Specifickou podobu kritiky modernity představuje ekologická kritika, jejímž významným představitelem je Murray Bookchin. Bookchin odmítá redukovat ekologické problémy na technické selhání, nedostatek regulace nebo chybné individuální chování a poukazuje na hlubší sociální a politické kořeny environmentální krize. Podle něj nelze porozumět destrukci přírody bez analýzy způsobu, jakým jsou v moderních společnostech uspořádány sociální vztahy, moc a hierarchie (Bookchin 1982).

Ústředním bodem Bookchinovy kritiky je antropocentrismus moderní společnosti, tedy představa, že člověk stojí nad přírodou a má právo ji ovládat, využívat a přetvářet podle svých potřeb. Tento vztah k přírodě však podle Bookchina není přirozený ani univerzální, ale historicky a sociálně podmíněný. Vzniká v souvislosti s rozvojem hierarchických forem sociální organizace, v nichž se vztahy nadvlády mezi lidmi přenášejí i do vztahu společnosti k přírodě. Dominance nad přírodou je tak podle něj odrazem dominance člověka nad člověkem.

Ekologická krize je v tomto pojetí důsledkem hierarchických a autoritářských struktur, které formují moderní společnost, a nikoli pouze vedlejším efektem průmyslové výroby nebo technologického rozvoje. Kapitalismus, stát a byrokratické instituce podle Bookchina reprodukují logiku kontroly, centralizace a instrumentální racionality, která se promítá i do environmentálních vztahů. Řešení ekologických problémů proto nelze hledat pouze v technických inovacích nebo ekonomických pobídkách, ale vyžaduje zásadní proměnu sociálních vztahů, forem moci a způsobů rozhodování.

Bookchinova ekologická kritika tak posouvá debatu o environmentálních výzvách od otázky efektivity k otázce společenského uspořádání. Zdůrazňuje normativní rozměr environmentální problematiky a otevírá prostor pro uvažování o alternativních, méně hierarchických formách soužití společnosti a přírody. Tento důraz na propojení ekologických problémů s mocí, autoritou a každodenními sociálními vztahy bude důležitý i pro pozdější analýzu komunitních forem jednání a alternativních způsobů života, k nimž se vrátíme v kapitole 9.

Na Bookchinovu ekologickou kritiku navazují i současní autoři, kteří ekologickou krizi interpretují jako strukturální rys moderní společnosti, nikoli jako náhodný vedlejší efekt technologického pokroku. John Bellamy Foster rozvíjí tuto kritickou linii v rámci environmentální sociologie a politické ekonomie a ukazuje, že destruktivní vztah k přírodě je systematicky reprodukován institucemi moderního kapitalismu. Foster zdůrazňuje, že moderní ekonomika je založena na instrumentalizaci přírody a na oddělení ekologických procesů od společenského rozhodování, což vede k dlouhodobému narušování přírodních cyklů a k externalizaci environmentálních nákladů (Foster 2000). V tomto smyslu ekologická krize není selháním jednotlivých aktérů, ale důsledkem strukturálních podmínek moderní společnosti.

Na tuto kritickou tradici navazuje i Andreas Malm, který ekologickou kritiku modernity aktualizuje v souvislosti s klimatickou krizí. Malm zavádí pojem fosilní kapitalismus, jímž označuje historické propojení kapitalistického způsobu výroby s využíváním fosilních paliv. Klimatická změna podle něj není výsledkem abstraktní lidské činnosti jako takové, ale konkrétních ekonomických a politických rozhodnutí, která upřednostnila fosilní energii jako základ průmyslového rozvoje (Malm 2016). Tím Malm kritizuje zobecňující narativy, jež připisují odpovědnost za klimatickou krizi „lidstvu“ jako celku, a upozorňuje na nerovnoměrné rozložení moci, odpovědnosti a environmentálních dopadů.

Malmova kritika současně zpochybňuje individualizující rámce environmentální odpovědnosti, které přesouvají důraz z institucí a ekonomických struktur na každodenní chování jednotlivců. Podle něj takové rámce zakrývají politickou povahu klimatické krize a oslabují schopnost společnosti reagovat na problém na úrovni, na níž skutečně vzniká. Ekologická krize je v tomto pojetí primárně otázkou politické ekonomie, moci a historicky utvářených struktur, nikoli pouze otázkou životního stylu nebo morální volby jednotlivců (Malm 2016).

Současná ekologická kritika tak rozvíjí Bookchinův důraz na hierarchii a moc a propojuje jej s analýzou kapitalistické ekonomiky, energetických režimů a globálních nerovností. Environmentální problémy jsou zde chápány jako výraz hlubší krize moderní společnosti, která se týká způsobu organizace výroby, rozhodování i vztahu mezi společností a přírodou. Tento kritický rámec bude důležitým východiskem pro pozdější diskusi o limitech institucionálních řešení environmentálních problémů i o napětí mezi strukturálními podmínkami a každodenními formami jednání, k nimž se vrátíme v kapitole 9.

4.1.4 Modernita jako předpoklad environmentálních výzev

Z výše uvedeného vyplývá, že environmentální výzvy nejsou vnějším narušením jinak funkčního systému moderní společnosti, ani pouhým důsledkem chybného řízení nebo nedostatečné regulace. Naopak jsou strukturálně zakotveny v samotných modernizačních procesech, které formují způsob výroby, spotřeby, poznání i politického rozhodování. Industrializace, technologický růst a globalizaceGlobalizace je proces časoprostorového spojování v rámci celého celosvětového rámce. Nejčastěji se v souvislosti s globalizací mluví o globální ekonomice, ve které mají ekonomiky jednotlivých národních států čím dál menší význam. Např. podle Anthonyho Giddense není nejdůležitějším rysem ekonomické globalizace světový obchod, ale světový finanční trh. Převážná část obchodu totiž zůstává regionální povahy, ovšem na úrovni finančních trhů už lze mluvit o plně globalizovaná ekonomice. Je zřejmé, že s globalizací ekonomiky je spjata revoluce v oblasti komunikací a informačních technologií. Finanční trh funguje 24 hodin a je závislý na satelitním spojení a počítačových technologiích. To má vliv i na další aspekty společnosti. Celý svět se nachází v neustávající elektronické komunikaci, která ovlivňuje i lokální instituce a každodenní způsob života každého člověka. Někteří jiní ... více přinesly nebývalý materiální blahobyt a rozšíření možností lidského jednání, současně však vytvořily nové formy environmentálních zátěží, které dlouhodobě narušují stabilitu ekologických i sociálních systémů (Hannigan 2022; Boström, Lidskog 2024).

Moderní společnost je charakteristická dynamikou neustálého růstu, akumulace a zvyšování efektivity, přičemž environmentální důsledky těchto procesů jsou často časově a prostorově odloženy. Produkce a spotřeba jsou geograficky odděleny, ekologické náklady jsou externalizovány a přenášeny na jiné regiony, budoucí generace nebo marginalizované skupiny. Tím se environmentální problémy stávají obtížně viditelnými a politicky zprostředkovanými, což komplikuje jejich rozpoznání i řešení.

Současně platí, že modernita disponuje nástroji reflexe, které umožňují environmentální problémy identifikovat, měřit a tematizovat. Vědecké poznání, expertní systémy a globální instituce hrají klíčovou roli při formulaci environmentálních rizik a návrhů řešení. Tyto nástroje však nejsou neutrální a samy se stávají součástí sporů o legitimitu, odpovědnost a správné způsoby jednání. Environmentální výzvy jsou proto nejen ekologickým, ale i sociálním problémem, který se odehrává na pomezí vědy, politiky, ekonomiky a každodenního života.

Z hlediska sociologie životního způsobu je důležité zdůraznit, že strukturální zakotvení environmentálních problémů neznamená, že by jednání jednotlivců a skupin bylo bezvýznamné. Naopak, právě napětí mezi systémovými podmínkami moderní společnosti a konkrétními formami jednání aktérů představuje klíčový analytický problém. Zatímco tato kapitola se soustředí na strukturální a institucionální rovinu environmentálních výzev, otázka toho, jak se tyto podmínky promítají do způsobů života, hodnot a každodenních praktik, bude dále rozpracována v kapitole 9.

Modernita je ambivalentním projektem, jehož přínosy a rizika jsou neoddělitelně propojené. Na jedné straně umožnila bezprecedentní emancipaci jednotlivce, rozšíření osobních svobod, prodloužení délky života a zlepšení materiálních životních podmínek. Rozvoj vědy, medicíny a technologií přinesl schopnost předcházet nemocem, překonávat prostorová omezení a zvyšovat kontrolu nad mnoha aspekty lidské existence. Moderní společnost tak výrazně rozšířila možnosti jednání jednotlivců i kolektivních aktérů.

Na straně druhé jsou tyto přínosy vykoupeny procesy, které systematicky narušují ekologické podmínky, na nichž je moderní způsob života založen. Mechanismy umožňující hospodářský růst a technologický pokrok zároveň vedly k intenzivnímu využívání přírodních zdrojů, k produkci znečištění a k destabilizaci globálních ekologických systémů. Ekologická destrukce tak není vnějším limitem modernity, ale jejím vnitřním důsledkem, který zpochybňuje předpoklad neomezeného pokračování modernizačního projektu.

Ulrich BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více tuto situaci popisuje jako napětí mezi produkcí blahobytu a produkcí rizik. Moderní společnosti jsou nadále schopny generovat ekonomický růst a technologické inovace, současně však produkují rizika, která nejsou plně kontrolovatelná a jejichž dopady jsou dlouhodobé, globální a nerovnoměrně rozložené (BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více 1992). Napětí mezi pokrokem a udržitelností se tak stává jedním z klíčových rysů současné společnosti a zásadním problémem politického i sociálního rozhodování.

Ambivalence modernity se přitom neprojevuje pouze na úrovni institucí a globálních politik, ale promítá se i do každodenního života jednotlivců a skupin. Způsob, jakým lidé na environmentální výzvy reagují, jaké strategie jednání volí a jak se tyto strategie liší podle sociálních podmínek, přesahuje rámec této kapitoly a bude podrobněji analyzován v kapitole 9. Zároveň však vyvolává otázku, zda lze environmentální krizi řešit prostřednictvím týchž institucí, racionalit a technologií, které se podílely na jejím vzniku, nebo zda si vyžaduje zásadní přehodnocení modernizačního projektu jako takového. Právě toto dilema tvoří východisko pro následující kapitolu 4.2, zaměřenou na environmentální výzvy moderní společnosti.

4.2 Environmentální výzvy moderní společnosti

Environmentální výzvy představují v současných společnostech specifický typ sociálního problému. Nejde pouze o změny v přírodním prostředí, ale o procesy, které jsou společensky definovány, interpretovány a politicky zpracovávány. Sociologie se proto nezaměřuje jen na samotné environmentální jevy, ale především na to, jak jsou tyto jevy rozpoznávány jako problém, jaké významy jim různí aktéři přisuzují a jaké důsledky mají pro sociální vztahy, nerovnosti a konflikty.

Environmentální problémy se v moderních společnostech stávají předmětem veřejných debat, expertních sporů a politických rozhodnutí. Jejich interpretace je zprostředkována vědeckým poznáním, médii, institucemi a zájmovými skupinami, což znamená, že otázky životního prostředí nelze oddělit od problémů moci, legitimity a důvěry. To, co je považováno za environmentální hrozbu, jak je tato hrozba rámována a jaké reakce jsou považovány za legitimní, je výsledkem sociálních procesů, nikoli pouze přírodních faktů.

Cílem této kapitoly je představit hlavní sociologické přístupy k analýze environmentálních výzev moderních společností. Zaměříme se na sociální konstrukci environmentálních problémů, na teoretické rámce, které se snaží vysvětlit jejich vznik a důsledky, a na otázky environmentální spravedlnosti, konfliktů a sporů o poznání. Kapitola tak rozvíjí analytickou rovinu nastolenou v předchozí části a připravuje půdu pro pozdější diskusi o formách jednání a každodenních reakcích na environmentální výzvy, k nimž se vrátíme v kapitole 9.

📦 Box na stole 4.2 Environmentální, nebo ekologická výzva?

Pojmy environmentální a ekologický se v běžném jazyce často zaměňují, v sociologickém kontextu však označují odlišné roviny problému. Pojem environmentální je odvozen od slova environment, tedy prostředí, a vztahuje se k lidskému prostředí v širokém smyslu. Zahrnuje nejen přírodní podmínky, ale také sociální, ekonomické, politické a kulturní aspekty vztahu mezi společností a prostředím. Hovoříme proto o environmentální politice, environmentální spravedlnosti nebo environmentální sociologii, tedy o otázkách, které se týkají způsobů, jakými společnost environmentální problémy vytváří, interpretuje a řeší.

Pojem ekologický je naopak odvozen od ekologie jako biologické vědy o vztazích organismů a jejich prostředí. Vztahuje se především k přírodním procesům, biologickým systémům, ekosystémům a jejich stabilitě či narušení. Používá se například v souvislosti s ekologickou rovnováhou, ekologickou stabilitou, ekologickou stopou nebo ekologickou krizí, tedy tam, kde je v centru pozornosti fungování přírodních systémů.

Rozlišení mezi environmentálním a ekologickým umožňuje přesněji uchopit sociologickou perspektivu. Zatímco ekologické otázky se týkají především přírodních procesů, environmentální otázky zahrnují i to, jak jsou tyto procesy společensky zprostředkovány, nerovnoměrně rozloženy a politicky regulovány. Právě tato širší perspektiva je klíčová pro porozumění environmentálním výzvám jako společenskému problému.

4.2.1 Sociální konstrukce environmentálních problémů

Sociologický přístup k environmentálním výzvám vychází z předpokladu, že společenská realita není lidem dána přímo, ale je utvářena prostřednictvím sociálních procesů. Tento pohled systematicky rozpracovali Peter L. BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více a Thomas LuckmannLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více ve své teorii sociální konstrukce reality, podle níž se realita ustavuje prostřednictvím vzájemného působení externalizace, objektivace a internalizace (BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více, LuckmannLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více 1999). Tento rámec umožňuje pochopit, jak se určité jevy stávají společensky relevantními, samozřejmými a institucionálně zakotvenými.

Aplikováno na environmentální problematiku to znamená, že environmentální problémy nejsou pouze fyzickými změnami v přírodním prostředí, ale procesy, které musí být společensky rozpoznány, pojmenovány a interpretovány, aby se staly předmětem veřejného zájmu a politického jednání. Změny v klimatu, ekosystémech nebo chemickém složení prostředí existují nezávisle na lidském vědomí, samy o sobě však automaticky nevstupují do sféry sociální reality. Teprve prostřednictvím sociálních procesů se z nich stávají „environmentální problémy“.

V první fázi dochází k externalizaci, kdy jsou environmentální jevy tematizovány prostřednictvím vědeckého výzkumu, měření a expertního jazyka. Vědci, odborné instituce a výzkumné organizace formulují určité změny v přírodním prostředí jako potenciální rizika či hrozby. Tyto interpretace jsou následně objektivovány, tedy stabilizovány v podobě zpráv, statistik, modelů, mezinárodních dohod nebo legislativních rámců. Environmentální problémy tak získávají zdánlivě objektivní a samozřejmou podobu, která se stává základem pro další rozhodování (Hannigan 2022).

Proces internalizace spočívá v tom, že tyto objektivované významy jsou osvojovány jednotlivci a skupinami jako součást každodenního porozumění světu. Média, vzdělávací instituce a politický diskurz zprostředkovávají environmentální problémy veřejnosti a podílejí se na formování představ o tom, co je považováno za hrozbu, kdo za ni nese odpovědnost a jaké reakce jsou legitimní. Environmentální problémy se tak stávají součástí běžného vědění, morálních očekávání i politických konfliktů.

Sociální konstrukce environmentálních problémů je zároveň procesem mocenským. Ne všichni aktéři mají stejnou možnost definovat, co je považováno za environmentální problém a jak má být interpretován. Ekonomické zájmy, politické priority a institucionální postavení ovlivňují, které problémy získají veřejnou pozornost a které zůstanou marginalizovány. Sociální konstrukce reality tak není neutrálním procesem, ale arénou vyjednávání, konfliktů a nerovností.

Z tohoto pohledu sociální konstrukce environmentálních problémů neznamená, že by ekologické krize byly pouze otázkou názoru nebo interpretace. Materiální změny v přírodním prostředí existují nezávisle na tom, jak o nich lidé mluví. Sociologický přístup však ukazuje, že způsob, jakým jsou tyto změny rozpoznávány, vysvětlovány a společensky zpracovávány, má zásadní vliv na to, zda a jak se na ně reaguje. Environmentální problémy se nestávají společenskými problémy automaticky, ale prostřednictvím procesů, v nichž se utváří významy, stanovují priority a rozděluje odpovědnost. Právě proto jsou otázky životního prostředí vždy zároveň otázkami moci, důvěry, nerovností a konfliktů. Porozumění těmto procesům je klíčové pro pochopení toho, proč se některé environmentální problémy dostávají do centra veřejné debaty, zatímco jiné zůstávají na okraji, a proč se kolem environmentálních výzev opakovaně objevují spory o to, komu věřit, kdo má jednat a jaká řešení jsou považována za legitimní.

📖 Příběh 4.2.1 Jak se ze znečištění ovzduší stala environmentální výzva

Znečištění ovzduší je jevem, který provází moderní společnosti od počátků industrializace. Kouř z továren, dopravy a domácího vytápění byl po dlouhou dobu chápán jako běžná součást ekonomického rozvoje a urbanizace. Smog, zápach nebo viditelné znečištění byly vnímány především jako lokální nepříjemnost nebo technický problém, který lze řešit dílčími opatřeními, aniž by zpochybňoval samotný směr společenského vývoje.

Postupně se však měnil způsob, jakým bylo znečištění ovzduší interpretováno. Rozvoj měřicích technologií a epidemiologických studií umožnil systematicky sledovat koncentrace škodlivin a jejich dopady na zdraví obyvatel. Znečištění přestalo být vnímáno pouze jako estetický nebo lokální problém a začalo být spojováno s dlouhodobými zdravotními riziky, předčasnými úmrtími a nerovnoměrným rozložením zátěže mezi různými sociálními skupinami a regiony.

Současně se proměňoval jazyk, kterým se o problému mluvilo. Do veřejné debaty vstoupily pojmy jako kvalita ovzduší, environmentální zátěž nebo veřejné zdraví. Znečištění ovzduší bylo postupně zasazováno do širšího rámce environmentálních politik, klimatických cílů a diskusí o udržitelnosti. Tím se z původně technické otázky stala environmentální výzva, která se týká kvality života, sociální spravedlnosti a odpovědnosti státu i dalších aktérů.

Tento posun však nebyl bezkonfliktní. Znečištění ovzduší bylo a je předmětem sporů o jeho skutečnou závažnost, o legitimitu vědeckých poznatků i o náklady navrhovaných opatření. Zatímco někteří aktéři zdůrazňují zdravotní a environmentální dopady, jiní upozorňují na ekonomické důsledky regulací nebo zpochybňují jejich smysluplnost. To ukazuje, že označení určitého jevu za environmentální problém není samozřejmé, ale je výsledkem sociálního vyjednávání a konfliktů.

Příběh znečištění ovzduší tak ilustruje, že environmentální výzvy nejsou pouze „objeveny“ prostřednictvím vědeckých dat, ale společensky utvářeny. Stávají se environmentálními problémy tehdy, když jsou zasazeny do širšího rámce hodnot, politik a představ o kvalitě života a budoucím směřování společnosti.

4.2.2 Teoretické přístupy k environmentálním výzvám

Sociologické teorie environmentálních výzev se liší především v tom, jak chápou povahu environmentálních problémů, jejich příčiny a možnosti společenské reakce. Nejde přitom o to, zda environmentální problémy existují, ale o to, jak jsou interpretovány, jaké aktéry považují jednotlivé přístupy za klíčové a na jaké úrovni společnosti hledají řešení. V této části představíme vybrané teoretické přístupy, které jsou v environmentální sociologii nejčastěji používány.

Jedním z vlivných rámců je pojetí rizikové společnosti, spojené se jménem Ulrich BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více. Tento přístup chápe environmentální problémy jako součást širší transformace moderních společností, v níž se pozornost přesouvá od produkce blahobytu k řízení rizik. Environmentální výzvy jsou zde interpretovány jako globální rizika, která nelze jednoznačně lokalizovat, plně kontrolovat ani omezit na konkrétní sociální skupiny. Důraz je kladen na roli vědeckého poznání, expertních systémů a politického rozhodování, ale také na konflikty o interpretaci rizik a na nejistotu, která environmentální problémy provází (BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více 1992).

Odlišnou perspektivu představuje přístup ekologické modernizace, který se soustředí na schopnost moderních společností reagovat na environmentální výzvy prostřednictvím institucionálních reforem, technologických inovací a změn v řízení. Tento směr vychází z předpokladu, že environmentální problémy lze řešit v rámci stávajících společenských struktur, pokud dojde k jejich „ozelenění“. Důraz je kladen na spolupráci mezi státem, trhem a experty, na regulaci, inovace a postupné snižování environmentálních dopadů výroby a spotřeby. V tomto pojetí jsou environmentální výzvy chápány jako problém řízení a koordinace spíše než jako strukturální krize společnosti (Boström, Lidskog 2024).

Kritičtější přístup reprezentují teorie zaměřené na strukturální podmínky environmentálních problémů. Koncept metabolické propasti, rozvíjený zejména Johnem Bellamy Fosterem, interpretuje environmentální krizi jako důsledek kapitalistické organizace výroby a spotřeby. Environmentální problémy zde nejsou chápány jako selhání regulace, ale jako systematický výsledek ekonomiky orientované na růst a akumulaci. Pozornost se soustředí na historicky utvářené vztahy mezi společností a přírodou, na externalizaci ekologických nákladů a na nerovnoměrné rozložení environmentálních dopadů (Foster 2000).

Podobně kritickou perspektivu nabízí sociální ekologie, spojená se jménem Murray Bookchin. Tento přístup zdůrazňuje, že environmentální problémy nelze oddělit od hierarchických a mocenských vztahů v lidské společnosti. Ekologická krize je zde chápána jako projev širších sociálních nerovností, autoritářských struktur a způsobů organizace společnosti, které legitimizují dominanci a kontrolu. Řešení environmentálních výzev proto není redukováno na technická opatření, ale vztahuje se k otázkám demokracie, participace a sociální transformace (Bookchin 1982).

Společným rysem těchto přístupů je skutečnost, že environmentální výzvy nejsou chápány jako izolovaný ekologický problém, ale jako sociální proces, který se odehrává na průsečíku vědy, politiky, ekonomiky a každodenního života. Rozdíly mezi jednotlivými teoriemi spočívají v tom, zda kladou důraz na řízení a reformu, nebo na strukturální změnu, a v tom, jaké aktéry považují za klíčové nositele řešení. Tyto rozdíly mají zásadní důsledky pro to, jak jsou environmentální problémy politicky formulovány a jaké typy reakcí jsou považovány za legitimní.

Tyto rozdíly lze dále konkretizovat podle toho, jak jednotlivé přístupy rámují samotnou povahu environmentálních problémů. Environmentální problémy se v sociologických teoriích mohou jevit jako otázka řízení rizik, institucionální reformy, strukturální ekonomické krize nebo mocenských a hierarchických vztahů ve společnosti. Každé z těchto pojetí zvýrazňuje jiný mechanismus vzniku environmentálních problémů a jiný typ společenské reakce.

V pojetí rizikové společnosti jsou environmentální výzvy chápány především jako problém produkce a řízení rizik. Pozornost se soustředí na nejistotu, na roli vědeckého poznání při definování hrozeb a na konflikty důvěry, které environmentální otázky provázejí. Klíčovým problémem zde není pouze samotná ekologická změna, ale způsob, jakým jsou rizika komunikována, interpretována a politicky zpracovávána v podmínkách vědecké nejistoty.

Z perspektivy ekologické modernizace se environmentální problémy jeví především jako otázka institucionální reformy a řízení. Důraz je kladen na schopnost moderních společností přizpůsobit své instituce novým environmentálním výzvám prostřednictvím regulace, technologických inovací a spolupráce mezi státem, trhem a expertními aktéry. Environmentální krize zde není chápána jako zásadní selhání modernity, ale jako problém, který lze řešit postupnou transformací existujících struktur.

Strukturálně kritické přístupy naproti tomu interpretují environmentální problémy jako projev hlubší ekonomické a společenské krize. Koncept metabolické propasti chápe ekologickou destrukci jako systematický důsledek kapitalistické organizace výroby a spotřeby, založené na růstu, akumulaci a externalizaci ekologických nákladů. Environmentální problémy zde nejsou otázkou špatného řízení, ale strukturálních podmínek, které environmentální zátěže neustále reprodukují.

Sociální ekologie pak posouvá pozornost k otázkám moci, hierarchie a dominance. Environmentální krize je v tomto pojetí spojena s autoritářskými a hierarchickými formami sociální organizace, které legitimizují kontrolu a nadvládu nejen mezi lidmi, ale i ve vztahu k přírodě. Ekologické problémy jsou zde chápány jako součást širší krize sociálních vztahů, demokracie a participace.

Tato různá pojetí nepopisují oddělené reality, ale zdůrazňují odlišné dimenze téhož problému. Environmentální výzvy moderních společností se tak v sociologickém pohledu jeví jako mnohovrstevnaté procesy, které zahrnují rizika, institucionální uspořádání, ekonomické struktury i mocenské vztahy. Rozdíly mezi teoretickými přístupy nevyplývají z nesouhlasu o existenci environmentálních problémů, ale z odlišných představ o tom, kde tyto problémy vznikají a na jaké úrovni společnosti je možné – nebo nutné – je řešit.

4.2.3 Environmentální spravedlnost a sociální nerovnosti

Environmentální problémy nedopadají na všechny skupiny obyvatel stejným způsobem. Sociologická analýza environmentálních výzev proto stále častěji pracuje s pojmem environmentální spravedlnost, který upozorňuje na skutečnost, že environmentální zátěže, rizika i přínosy ochrany životního prostředí jsou ve společnosti rozdělovány nerovnoměrně. Environmentální problémy se tak neprojevují pouze jako otázka kvality přírodního prostředí, ale jako součást širších sociálních nerovností, které se týkají bydlení, zdraví, pracovních podmínek a životních šancí jednotlivých skupin obyvatel.

Koncept environmentální spravedlnosti rozšiřuje tradiční chápání ochrany životního prostředí tím, že klade důraz nejen na samotné environmentální dopady, ale také na otázku, kdo tyto dopady nese a kdo má možnost ovlivňovat rozhodnutí o jejich řešení. Jak upozorňuje David Schlosberg, environmentální spravedlnost zahrnuje několik vzájemně propojených dimenzí, mezi něž patří rozdělování environmentálních rizik a přínosů, uznání zkušeností a potřeb různých sociálních skupin a možnost jejich účasti na politickém rozhodování (Schlosberg 2007). Environmentální spravedlnost tedy není redukována pouze na otázku spravedlivé distribuce, ale zahrnuje i otázky uznání a politické participace.

Z tohoto pohledu se otázka životního prostředí úzce propojuje s otázkami moci a politického zastoupení. Skupiny, které jsou sociálně, ekonomicky nebo politicky marginalizované, bývají častěji vystaveny environmentálním rizikům a zároveň mají omezené možnosti podílet se na rozhodování, jež se těchto rizik týká. Environmentální problémy tak nelze chápat odděleně od širších struktur nerovnosti a dominance, které formují fungování moderních společností. Sociologie environmentální spravedlnosti proto ukazuje, že ekologická krize není pouze problémem vztahu společnosti k přírodě, ale také problémem vztahů mezi lidmi navzájem.

Koncept environmentální spravedlnosti vznikl v kontextu sociálních hnutí ve Spojených státech, která se od 80. let 20. století začala systematicky vymezovat vůči nerovnému rozložení environmentálních zátěží. Impulsem byly empirické studie i lokální protesty upozorňující na skutečnost, že skládky, spalovny, toxické odpady a znečišťující průmyslové provozy jsou nepřiměřeně často umisťovány do oblastí obývaných etnickými menšinami a sociálně znevýhodněnými skupinami. Tyto komunity byly vystaveny vyšším zdravotním rizikům, zhoršeným životním podmínkám a dlouhodobým ekologickým dopadům, aniž by z těchto aktivit měly odpovídající ekonomické přínosy.

Klíčovým rysem těchto raných debat bylo odmítnutí interpretace environmentálních nerovností jako náhodného nebo neúmyslného jevu. Autoři a aktivisté spjatí s hnutím environmentální spravedlnosti poukazovali na to, že umisťování environmentálně rizikových zařízení do marginalizovaných oblastí souvisí s historicky utvářenými vzorci rasové a třídní segregace, s nižší politickou viditelností těchto komunit a s jejich omezenou schopností ovlivňovat rozhodovací procesy. Environmentální zátěže tak byly chápány jako výsledek strukturální diskriminace, nikoli jako technicky neutrální rozhodnutí (Bullard 1990).

V tomto kontextu sehrála zásadní roli práce Robert D. Bullard, který systematicky dokumentoval souvislosti mezi rasou, třídou a environmentální kvalitou (Bullard 1990). Bullardova analýza ukázala, že environmentální politika ve Spojených státech dlouhodobě selhávala v ochraně nejzranitelnějších skupin obyvatel a že otázky životního prostředí nelze oddělit od problémů občanských práv a sociální spravedlnosti. Environmentální spravedlnost se tak od počátku profilovala nejen jako environmentální, ale i politická a sociální agenda.

Vznik konceptu environmentální spravedlnosti zároveň znamenal posun v chápání environmentálních problémů obecně. Životní prostředí přestalo být nahlíženo výhradně jako otázka ochrany přírody nebo technické regulace znečištění a začalo být chápáno jako prostor sociálních konfliktů, v nichž se střetávají rozdílné zájmy, mocenské pozice a nerovné možnosti politického uplatnění. Tento posun měl zásadní vliv na další vývoj environmentální sociologie i na způsob, jakým jsou environmentální nerovnosti analyzovány v současných společnostech.

Postupně se koncept environmentální spravedlnosti rozšířil i mimo americký kontext a začal být aplikován na globální úrovni. V této perspektivě se environmentální nerovnosti neprojevují pouze mezi sociálními skupinami uvnitř jednotlivých států, ale také mezi regiony světa a mezi státy s odlišnou ekonomickou a politickou pozicí. Environmentální problémy se tak stávají součástí globálních mocenských vztahů, které formují rozdělení environmentálních nákladů a přínosů v rámci světového systému.

Typickým příkladem jsou vztahy mezi globálním Severem a globálním Jihem. Průmyslově vyspělé země dlouhodobě těží z environmentálně náročné výroby, spotřeby surovin a energie, zatímco negativní ekologické dopady těchto procesů jsou často přesouvány do jiných regionů. Patří sem například těžba nerostných surovin, přesun znečišťujících průmyslových provozů, export nebezpečných odpadů nebo environmentální důsledky intenzivního zemědělství. Tyto procesy umožňují udržování vysoké životní úrovně v některých částech světa za cenu zhoršování životních podmínek jinde.

Z globální perspektivy environmentální spravedlnosti se proto pozornost přesouvá k otázce historické odpovědnosti, nerovného přístupu ke zdrojům a rozdílné schopnosti jednotlivých států reagovat na environmentální problémy. Zatímco některé země disponují technologickými, ekonomickými a institucionálními kapacitami k adaptaci a ochraně životního prostředí, jiné čelí environmentálním rizikům v podmínkách omezených zdrojů a slabší politické vyjednávací pozice. Environmentální nerovnosti se tak prohlubují nejen v prostoru, ale i v čase, například v podobě nerovnoměrných dopadů klimatické změny.

Environmentální spravedlnost se v tomto kontextu stává otázkou globální odpovědnosti a mezinárodní solidarity. Nejde pouze o to, kde environmentální problémy vznikají, ale také o to, kdo nese jejich důsledky a kdo má možnost ovlivňovat globální environmentální politiku. Analýza environmentálních nerovností na globální úrovni tak ukazuje, že environmentální problémy nelze chápat odděleně od ekonomických nerovností, geopolitických vztahů a historicky utvářených struktur moci (Boström, Lidskog 2024).

4.2.3.1 Nerovné vystavení environmentálním rizikům

Z analytického hlediska lze environmentální nerovnosti rozlišit v několika rovinách, z nichž jednou z nejvýraznějších je nerovnoměrné vystavení environmentálním rizikům. Sociálně slabší skupiny obyvatel často žijí v prostředích s vyšší mírou znečištění ovzduší, půdy či vody, v blízkosti dopravní infrastruktury, průmyslových provozů nebo jiných zdrojů environmentální zátěže. Tyto podmínky se dlouhodobě promítají do zdravotního stavu, kvality života a životních šancí jednotlivců i komunit.

Nerovnoměrné vystavení environmentálním rizikům není náhodným jevem, ale výsledkem strukturálních procesů spojených s fungováním trhu práce, bydlení a územního plánování. Ekonomické nerovnosti ovlivňují možnosti volby bydliště a vedou k prostorové segregaci, v jejímž rámci jsou environmentálně zatížené oblasti obývány především skupinami s nižšími příjmy, nižším sociálním statusem nebo omezenou politickou vyjednávací silou. Historicky utvářené vzorce urbanizace, průmyslového rozvoje a dopravního plánování tak vytvářejí prostředí, v nichž se sociální a environmentální nerovnosti navzájem posilují.

Kromě samotného vystavení znečištění hraje roli i rozdílný přístup ke zdrojům, které by mohly negativní dopady environmentálních rizik zmírňovat. Sociálně znevýhodněné skupiny mají často omezený přístup ke kvalitní zdravotní péči, zeleným plochám, bezpečnému bydlení nebo informacím o environmentálních hrozbách. Environmentální rizika se tak nekumulují pouze v prostoru, ale i v sociálním čase, kdy dlouhodobé vystavení zátěži zvyšuje zranitelnost jednotlivců i komunit.

Z tohoto pohledu se environmentální nerovnosti prolínají s dalšími formami sociální stratifikace a nelze je chápat izolovaně (blíže k sociální stratifikaci viz kap. 8). Vystavení environmentálním rizikům je součástí širších strukturálních nerovností, které formují každodenní život, zdraví a možnosti sociální mobility. Sociologická analýza tak ukazuje, že environmentální problémy nejsou pouze otázkou technického znečištění, ale hluboce zakořeněným sociálním problémem, který odráží způsob, jakým jsou v moderních společnostech organizovány prostor, práce a bydlení (Hannigan 2022).

4.2.3.2 Nerovný přístup k environmentálním přínosům

Druhou rovinou environmentální spravedlnosti je nerovný přístup k environmentálním přínosům. Kvalitní životní prostředí, dostupnost zelených ploch, čisté ovzduší, zdravé potraviny nebo bezpečné a příjemné veřejné prostory nejsou ve společnosti rozděleny rovnoměrně. Tyto environmentální přínosy jsou často koncentrovány v oblastech obývaných socioekonomicky silnějšími skupinami, zatímco jiné části měst a regionů zůstávají environmentálně znevýhodněné.

Nerovný přístup k environmentálním přínosům úzce souvisí s trhem bydlení, prostorovou segregací a sociální stratifikací (blíže k sociální stratifikaci viz kap. 8). Kvalitní životní prostředí se stává ekonomicky hodnotnou komoditou, která ovlivňuje ceny nemovitostí a dostupnost bydlení. V důsledku toho mají skupiny s vyššími příjmy větší možnost volby prostředí s nižší mírou znečištění, lepší infrastrukturou a vyšší kvalitou veřejných prostor. Naopak sociálně slabší skupiny jsou častěji odkázány na lokality s horší environmentální kvalitou a omezeným přístupem k rekreačním a zdravotně příznivým podmínkám.

Environmentální přínosy však nelze chápat pouze jako fyzické charakteristiky prostoru. Zahrnují také sociální a institucionální dimenze, jako je dostupnost kvalitních potravin, bezpečnost veřejných prostor nebo možnost využívat environmentálně šetrné formy mobility. Nerovnosti v těchto oblastech se promítají do každodenních praktik, zdravotního stavu a celkové kvality života jednotlivců i komunit. Environmentální kvalita se tak stává součástí širších vzorců sociální nerovnosti, které ovlivňují životní šance v dlouhodobém horizontu.

Z pohledu environmentální spravedlnosti je důležité, že nerovný přístup k environmentálním přínosům často zůstává méně viditelný než nerovnoměrné vystavení rizikům. Zatímco znečištění a zdravotní rizika jsou relativně snadno identifikovatelná, absence kvalitního prostředí, zeleně nebo bezpečných veřejných prostor se může jevit jako přirozený stav. Sociologická analýza však ukazuje, že i tato „nepřítomnost přínosů“ je výsledkem sociálních rozhodnutí, mocenských vztahů a dlouhodobých strukturálních procesů (Schlosberg 2007).

4.2.3.3 Nerovné zapojení do rozhodovacích procesů

Třetí rovinou environmentální spravedlnosti je nerovné zapojení do rozhodovacích procesů, které se týkají životního prostředí. Rozhodnutí o umístění infrastrukturních projektů, průmyslových zařízení, dopravních staveb nebo o podobě environmentálních politik jsou často přijímána na úrovních politické a administrativní moci, jež jsou vzdálené každodenní zkušenosti dotčených komunit. Skupiny, které ponesou environmentální, zdravotní či sociální důsledky těchto rozhodnutí, mají mnohdy omezené možnosti se na jejich přípravě a schvalování podílet.

Nerovné zapojení do rozhodovacích procesů souvisí s rozdílným přístupem k politickým zdrojům, informacím a institucionálním kanálům vlivu. Marginalizované skupiny obyvatel často postrádají nejen formální zastoupení, ale i čas, finanční prostředky a odborné znalosti potřebné k efektivní účasti na složitých administrativních a expertních procesech. Environmentální rozhodování je navíc často rámováno technickým a odborným jazykem, který může působit exkluzivně a dále omezovat možnost širší participace.

Z tohoto pohledu nejsou environmentální konflikty pouze spory o konkrétní projekty nebo opatření, ale také konflikty o uznání hlasů a zkušeností různých sociálních skupin. Jak upozorňují autoři spjatí s konceptem environmentální spravedlnosti, nerovnosti v rozhodovacích procesech vedou k systematickému přehlížení zkušeností těch, kteří jsou environmentálními problémy nejvíce zasaženi. Environmentální politika se tak může stát nástrojem reprodukce existujících sociálních nerovností, pokud nejsou procedurální aspekty spravedlnosti brány vážně (Bullard 1990; Schlosberg 2007).

Environmentální spravedlnost je proto úzce propojena s otázkami demokracie, participace a moci. Nejde pouze o spravedlivé rozdělení environmentálních zátěží a přínosů, ale také o to, kdo má právo spolurozhodovat o podobě prostředí, v němž lidé žijí. Procedurální dimenze environmentální spravedlnosti tak ukazuje, že environmentální problémy nejsou jen technickou či ekologickou otázkou, ale zásadně politickým problémem, který se dotýká samotných základů demokratického rozhodování.

4.2.3.4 Mezigenerační dimenze environmentální spravedlnosti

Významnou dimenzi environmentální spravedlnosti představuje také mezigenerační perspektiva, která upozorňuje na časové rozložení environmentálních dopadů. Řada environmentálních problémů, jako je klimatická změna, degradace ekosystémů nebo úbytek biodiverzity, má dlouhodobý a kumulativní charakter. Jejich důsledky se často neprojevují bezprostředně, ale s výrazným časovým odstupem, což znamená, že plná tíha environmentálních škod bude dopadat především na budoucí generace.

Mezigenerační dimenze environmentální spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že současné společnosti činí rozhodnutí, jejichž negativní důsledky ponesou lidé, kteří se těchto rozhodovacích procesů nemohou účastnit. Budoucí generace nemají možnost ovlivnit podobu environmentálních politik, ekonomických strategií ani způsob využívání přírodních zdrojů, přestože budou jejich důsledky zásadně formovat jejich životní podmínky. Environmentální problémy tak narušují běžné předpoklady demokratického rozhodování, které je založeno na účasti současných aktérů.

Z tohoto hlediska se environmentální spravedlnost neomezuje pouze na prostorové a sociální nerovnosti, ale zahrnuje i nerovnosti časové. Současná generace má přístup k výhodám ekonomického růstu a spotřeby, zatímco environmentální náklady jsou odkládány do budoucnosti. Tato asymetrie otevírá otázku odpovědnosti za dlouhodobé důsledky společenského jednání a problematizuje legitimitu politických rozhodnutí, která upřednostňují krátkodobé zájmy před dlouhodobou udržitelností.

Sociologická analýza mezigenerační environmentální spravedlnosti tak ukazuje, že environmentální problémy nelze chápat pouze jako otázku současných sociálních konfliktů, ale jako problém, který zásadně mění vztah mezi přítomností a budoucností. Environmentální politika se v tomto světle stává nejen technickým nástrojem regulace, ale i mechanismem, jímž společnosti vyjadřují, jakou odpovědnost jsou ochotny nést vůči budoucím generacím (Hannigan 2022).

Z pohledu sociologie environmentální spravedlnost ukazuje, že environmentální problémy nelze chápat odděleně od sociální struktury společnosti a od způsobu, jakým jsou v ní rozdělovány zdroje, moc a životní šance. Environmentální degradace není pouze otázkou vztahu společnosti k přírodě, ale je zároveň výsledkem sociálních vztahů, institucionálních uspořádání a historicky utvářených nerovností. Otázky životního prostředí se tak neomezují na ochranu přírody jako takové, ale týkají se toho, kdo nese náklady environmentálních změn, kdo má přístup k environmentálním přínosům a kdo má možnost spolurozhodovat o podobě environmentálních politik.

Analýza environmentální spravedlnosti odhaluje, že environmentální problémy jsou úzce provázány s dalšími dimenzemi sociální nerovnosti, jako jsou třída, etnicita, pohlaví nebo prostorové uspořádání společnosti. Tyto nerovnosti se navzájem posilují a vytvářejí vzorce zranitelnosti, které ovlivňují zdraví, kvalitu života i možnosti sociální mobility jednotlivců a skupin. Environmentální problémy se tak stávají součástí každodenní zkušenosti sociální nerovnosti, nikoli pouze abstraktním globálním tématem (k sociální nerovnosti blíže kap. 8).

Zároveň environmentální spravedlnost poukazuje na politický rozměr environmentálních výzev. Rozhodování o využívání přírodních zdrojů, o podobě průmyslového rozvoje nebo o opatřeních na ochranu životního prostředí je vždy spojeno s otázkami moci, reprezentace a legitimity. Sociologická perspektiva proto ukazuje, že environmentální problémy nejsou pouze technickou nebo expertní záležitostí, ale zásadně společenským problémem, který se odehrává v kontextu demokratických procesů a sociálních konfliktů.

Environmentální výzvy se v tomto světle stávají nedílnou součástí širších debat o spravedlnosti, sociální soudržnosti a udržitelnosti moderních společností. Sociologie environmentální spravedlnosti tak přispívá k porozumění tomu, proč jsou environmentální otázky zdrojem trvalých sporů a napětí a proč jejich řešení nelze oddělit od širších procesů sociální změny.

📦 Box na stole 4.2.3 Environmentální nerovnosti a každodenní jednání

Environmentální spravedlnost upozorňuje, že environmentální problémy nejsou rozloženy rovnoměrně. Lze je chápat ve čtyřech propojených rovinách, z nichž každá se jinak promítá do každodenního života a možností jednání. Tyto roviny ukazují, že každodenní environmentální jednání není jen otázkou individuální volby, ale reakcí na nerovné strukturální podmínky, v nichž lidé žijí:

Rizika
Environmentální zátěže, jako je znečištění, hluk nebo zdravotní ohrožení, častěji dopadají na sociálně a prostorově znevýhodněné skupiny. Pro některé lidi jsou environmentální problémy každodenní zkušeností, nikoli abstraktní hrozbou.

Co s tím můžete dělat vy? Každodenní strategie zvládání rizik a života v zatíženém prostředí budou rozpracovány v kapitole 9 (Box na stole: Život v podmínkách environmentální zátěže).

 

Přínosy
Přístup ke kvalitnímu životnímu prostředí, zeleným plochám, zdravým potravinám nebo čistému ovzduší je nerovnoměrný a souvisí se sociálními zdroji a místem bydliště. Environmentální kvalita se tak stává součástí sociální nerovnosti.

Co s tím můžete dělat vy? Různé možnosti každodenní udržitelnosti a „tichých“ environmentálních praktik budou představeny v kapitole 9 (Box na stole: Nerovné možnosti udržitelného života).

 

Participace
Možnost ovlivňovat rozhodování o environmentálních otázkách je rozdílná. Skupiny nejvíce zasažené environmentálními problémy mají často omezený politický hlas.

Co s tím můžete dělat vy? Formy zapojení do místních iniciativ, environmentálního aktivismu a občanské participace budou rozpracovány v kapitole 9 (Box na stole: Jak získat hlas v environmentálních otázkách).

 

Čas (mezigenerační rovina)

Důsledky environmentálních problémů se často projeví až v budoucnosti a dopadají na generace, které se nemohou účastnit současného rozhodování.

Co s tím můžete dělat vy? Každodenní reakce na nejistotu, odpovědnost a vztah k budoucnosti budou diskutovány v kapitole 9 (Box na stole: Jednání v podmínkách nejisté budoucnosti).

4.2.4 Klimaskepticismus, legitimita poznání a důvěra

Klimatická změna představuje specifický typ environmentální výzvy, protože se s ní většina lidí nesetkává přímo, ale především prostřednictvím zprostředkovaného poznání. Na rozdíl od lokálních environmentálních problémů, jako je znečištěná řeka, hluk z dopravy nebo špatná kvalita ovzduší v místě bydliště, není klimatická změna snadno pozorovatelná v každodenní zkušenosti jednotlivce. Jednotlivé projevy počasí samy o sobě nelze jednoznačně přiřadit ke klimatické změně, a proto je její existence, příčiny i důsledky interpretována především prostřednictvím vědeckých modelů, dlouhodobých měření a expertních analýz.

To znamená, že porozumění klimatické změně je do značné míry závislé na důvěře ve vědecké instituce, experty a zprostředkující aktéry, zejména média. Lidé si názor na klimatickou změnu netvoří jen na základě vlastní zkušenosti, ale na základě toho, jak jsou vědecké poznatky prezentovány, kdo je interpretuje a jakým způsobem jsou propojeny s politickými návrhy a veřejnými debatami. Klimatická změna se tak stává nejen environmentálním problémem, ale také otázkou legitimity poznání: kdo je považován za důvěryhodný zdroj informací a čí interpretace jsou přijímány jako relevantní.

Z tohoto důvodu je klimatická změna typickým příkladem environmentální výzvy, v níž se prolínají vědecké poznání, politické rozhodování a veřejné mínění. Jak upozorňuje Ulrich BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více, moderní společnosti jsou stále více konfrontovány s riziky, která nelze uchopit bez expertního vědění a která jsou zároveň předmětem sporů o interpretaci, odpovědnost a řešení (BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více 1992). Klimatická změna tak odhaluje napětí mezi vědou, politikou a veřejností a ukazuje, že environmentální výzvy nejsou pouze otázkou přírodních procesů, ale i sociálních vztahů, důvěry a moci (Hannigan 2022).

Z tohoto pohledu nelze klimaskepticismus chápat jednoduše jako odmítání vědeckých faktů nebo jako důsledek nedostatečné informovanosti veřejnosti. Sociologické výzkumy ukazují, že skeptické postoje ke klimatické změně jsou často založeny na specifických způsobech interpretace a rámování problému. Klimaskepticismus lze proto chápat jako soubor diskurzivních strategií, které zpochybňují autoritu vědeckého poznání, expertní konsensus nebo legitimitu politických opatření navrhovaných na základě klimatické vědy (Dunlap, McCright 2010; Capstick, Pidgeon 2014).

V praxi to znamená, že klimaskeptické argumenty nemusí směřovat k úplnému popření existence klimatické změny. Častější je relativizace její závažnosti, zdůrazňování nejistot vědeckých modelů nebo pochybnosti o tom, do jaké míry je klimatická změna způsobena lidskou činností. Tyto interpretační rámce umožňují přijmout existenci problému, aniž by z něj vyplývala potřeba zásadních politických nebo společenských změn.

Další důležitou rovinu klimaskepticismu představuje zpochybňování navrhovaných řešení. Skeptické postoje se zde zaměřují na ekonomické náklady klimatických politik, jejich sociální dopady nebo jejich údajnou neúčinnost. Klimatická změna je v tomto rámci prezentována jako problém, který je buď příliš složitý, nebo naopak příliš marginální na to, aby ospravedlnil rozsáhlé zásahy do ekonomiky a každodenního života. Klimaskepticismus se tak přesouvá od sporu o poznání ke sporu o legitimitu politického jednání.

Z hlediska sociologie je podstatné, že tyto diskurzivní strategie nefungují izolovaně, ale jsou úzce propojeny s širšími kulturními a politickými kontexty. Skeptické rámce často rezonují v prostředích, kde je nízká důvěra v instituce, kde převažuje kritický postoj k elitám nebo kde jsou environmentální politiky vnímány jako ohrožení ekonomické stability či individuální autonomie. Klimaskepticismus se tak stává způsobem, jakým se vyjadřují obavy, nejistoty a konflikty spojené s hlubšími společenskými změnami.

4.2.4.1 Povaha klimatické vědy

Významnou roli v procesech zpochybňování klimatického poznání hraje samotná povaha klimatické vědy. Poznání klimatické změny je založeno na dlouhodobých měřeních, matematických modelech a scénářích budoucího vývoje. Tyto nástroje umožňují zachytit komplexní procesy, které nelze přímo pozorovat, zároveň však znamenají, že vědecké závěry jsou formulovány v pojmech pravděpodobnosti, míry rizika a nejistoty. Nejistota je přitom běžnou a nezbytnou součástí vědecké práce: vyjadřuje otevřenost poznání, jeho průběžnou revizi a ochotu pracovat s novými daty.

V širší veřejné debatě však tento jazyk nejistoty často naráží na odlišná očekávání. Mnoho lidí od vědy očekává jednoznačné odpovědi, jasná fakta a definitivní závěry. Když vědci hovoří o pravděpodobných scénářích, rozmezích odhadů nebo míře nejistoty, může to být interpretováno jako nerozhodnost, nekompetence nebo nedostatek shody. Nejistota, která je z hlediska vědy známkou poctivosti a opatrnosti, se tak v mediálním a politickém prostoru může stát zdrojem pochybností o důvěryhodnosti expertů.

Klimaskeptické diskurzy tuto epistemickou nejistotu systematicky využívají. Poukazování na limity modelů, rozdíly mezi jednotlivými studiemi nebo proměnlivost vědeckých závěrů slouží k relativizaci vědeckého konsensu a k vytváření dojmu, že klimatická změna není dostatečně „prokázaná“ nebo že na její základě nelze legitimně přijímat zásadní politická rozhodnutí. Jak ukazují sociologické analýzy, nejde zde primárně o odbornou kritiku vědy, ale o zpochybnění její autority jako zdroje legitimního poznání pro veřejnou a politickou sféru (Vidomus 2018; Dunlap, McCright 2010).

Z tohoto hlediska se nejistota stává klíčovým bodem, v němž se střetávají odlišné představy o roli vědy ve společnosti. Klimatická věda zde nevystupuje pouze jako zdroj informací o přírodních procesech, ale jako aktér v širším sociálním konfliktu o to, komu lze důvěřovat a na základě jakého typu poznání by měla být přijímána kolektivní rozhodnutí.

4.2.4.2 Epistemický a reaktivní skepticismus

Sociologická literatura rozlišuje různé podoby klimaskepticismu podle toho, na co se skeptické postoje primárně zaměřují. Významnou typologii nabízejí Stuart Capstick a Nick Pidgeon, kteří rozlišují epistemický a reaktivní skepticismus (Capstick, Pidgeon 2014). Toto rozlišení umožňuje lépe porozumět tomu, proč se skeptické postoje objevují i u aktérů, kteří klimatickou změnu formálně nepopírají.

Epistemický skepticismus se zaměřuje především na samotné poznání klimatické změny. Zpochybňuje kvalitu dat, spolehlivost klimatických modelů, existenci vědeckého konsensu nebo odbornost expertů. Typickým rysem tohoto typu skepticismu je poukazování na nejistoty, rozpory mezi studiemi nebo na to, že „vědci se neshodnou“. Cílem epistemického skepticismu není nutně nabídnout alternativní vysvětlení klimatických procesů, ale oslabit důvěru ve vědu jako legitimní základ pro politické rozhodování.

Reaktivní skepticismus se naproti tomu netýká přímo poznání klimatické změny, ale reakcí, které z něj vyplývají. Klimatická změna může být v tomto rámci uznávána jako reálný problém, zároveň jsou však zpochybňovány navrhované způsoby řešení. Skeptické argumenty se soustředí na ekonomické náklady klimatických politik, jejich sociální dopady, omezení individuální svobody nebo na pochybnosti o účinnosti kolektivních opatření. Reaktivní skepticismus tak často legitimizuje nečinnost, odklad rozhodnutí nebo přenášení odpovědnosti na jiné aktéry, například na jiné státy, budoucí generace nebo technologický pokrok (Capstick, Pidgeon 2014; Lamb et al. 2020).

Z hlediska každodenní zkušenosti je reaktivní skepticismus často méně konfrontační než epistemický. Nevyžaduje popření vědeckých poznatků, ale umožňuje s nimi selektivně pracovat tak, aby nevyústily v nutnost zásadní změny životního stylu, ekonomických struktur nebo politických priorit. Právě tato „kompatibilita“ s běžným fungováním společnosti přispívá k jeho širokému rozšíření.

V českém kontextu má klimaskepticismus převážně podobu tohoto reaktivního skepticismu. Jak ukazuje Vidomus, česká klimaskepse se jen výjimečně projevuje radikálním popíráním klimatické změny. Častější jsou rezervované postoje, ironie, bagatelizace problému a nedůvěra vůči politickým opatřením, expertním doporučením a normativním apelům na změnu chování. Klimatická změna je v tomto rámci vnímána spíše jako vzdálený, abstraktní nebo „přehnaný“ problém.

Tyto postoje jsou úzce propojeny s širším sociálním kontextem. Vidomus ukazuje, že český reaktivní skepticismus souvisí s nízkou institucionální důvěrou, historickou zkušeností s autoritami a s obavami z nerovného rozložení nákladů klimatických politik. Klimaskepticismus zde proto nelze chápat pouze jako postoj k environmentálním otázkám, ale jako součást širšího vztahu k politice, expertům a představě spravedlivého společenského uspořádání (Vidomus 2018).

Z pohledu sociologie tak rozlišení epistemického a reaktivního klimaskepticismu pomáhá pochopit, proč se skeptické postoje objevují i v prostředí, kde je klimatická změna obecně uznávána. Ukazuje, že klíčovým problémem není jen otázka poznání, ale především otázka důvěry, odpovědnosti a legitimity společenských reakcí na globální environmentální rizika.

📦 Box na stole 4.2.4.2 Epistemický a reaktivní klimaskepticismus

Sociologické přístupy rozlišují zejména dva základní typy klimaskepticismu, které se liší tím, co přesně je zpochybňováno.

Epistemický skepticismus se zaměřuje na poznání samotné. Zpochybňuje vědecká data, metody, modely nebo expertní konsensus. Typické jsou výroky o nejistotě měření, o nespolehlivosti klimatických modelů nebo o tom, že „ani vědci se neshodnou“. Nejde nutně o popření existence klimatické změny, ale o oslabení autority vědeckého poznání.

Reaktivní skepticismus se naproti tomu netýká primárně vědeckých poznatků, ale reakcí na ně. Projevuje se pochybnostmi o smysluplnosti opatření, o jejich spravedlnosti, účinnosti nebo dopadech na každodenní život. Typické jsou obavy z ekonomických nákladů, omezení životní úrovně nebo pocit, že odpovědnost je přenášena na jednotlivce.

Rozlišení těchto dvou typů ukazuje, že klimaskepticismus nelze chápat jednoduše jako nedostatek informací. Často jde o odlišné způsoby vyjednávání důvěry, odpovědnosti a legitimity, které se promítají i do každodenních postojů a jednání.

4.2.4.3 Role médií a expertů

Významnou roli v procesech vytváření i zpochybňování legitimity klimatického poznání hrají média a experti vystupující ve veřejném prostoru. Většina lidí se s klimatickou vědou nesetkává prostřednictvím odborných publikací, ale skrze mediální zprostředkování, rozhovory s experty, komentáře a popularizační texty. Právě média se tak stávají klíčovým místem, kde se vědecké poznání překládá do srozumitelné podoby a kde se zároveň utváří představy o tom, zda je klimatická věda důvěryhodná, jednotná a relevantní pro politické rozhodování.

Analýza české mediální debaty ukazuje, že i samotní vědci a popularizátoři vědy mohou – často neúmyslně – přispívat k šíření pochybností o klimatickém poznání tím, jakým způsobem komunikují nejistotu, pluralitu vědeckých přístupů nebo limity poznání. Jak upozorňuje Renáta Mikešová, důraz na vědeckou opatrnost, zdůrazňování statistických možností, extrémních scénářů či vlastních pochybností je z hlediska vědecké etiky legitimní, v mediálním prostředí však může mít ambivalentní účinky (Mikešová 2023).

V prostředí nízké institucionální důvěry a polarizovaných veřejných debat může komunikace nejistoty posilovat dojem, že „vědci se neshodnou“ nebo že klimatická věda neposkytuje dostatečně pevný základ pro rozhodování. To může vést k oslabení autority expertů a k relativizaci vědeckého konsensu, aniž by bylo nutné klimatickou změnu přímo popírat. Nejistota, která je z pohledu vědy známkou poctivosti a otevřenosti, se tak v mediálním prostoru může proměnit v argument proti legitimnosti klimatických politik.

Z hlediska sociologie je důležité zdůraznit, že tento proces není výsledkem selhání jednotlivých vědců nebo médií, ale strukturálního napětí mezi vědeckým a mediálním polem. Zatímco věda pracuje s komplexitou, pravděpodobností a postupným zpřesňováním poznání, média často preferují zjednodušení, konfliktní rámce a personalizaci. Klimatické poznání se tak v mediálním prostoru stává součástí širšího boje o interpretaci, důvěru a autoritu, který významně ovlivňuje, jak jsou environmentální výzvy veřejností chápány a politicky zpracovávány.

Z hlediska sociologie je proto klíčové chápat klimaskepticismus nikoli jako okrajový jev nebo jako pouhý problém dezinformací, ale jako součást širších procesů vyjednávání důvěry, autority a odpovědnosti v moderních společnostech. Klimaskeptické postoje nevznikají ve společenském vakuu, ale odrážejí hlubší napětí, které je pro současné společnosti charakteristické. Jde o napětí mezi expertním poznáním a každodenní zkušeností, mezi globálními riziky a lokálními prioritami, mezi dlouhodobými vědeckými scénáři a krátkodobými ekonomickými či politickými zájmy (BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více 1992; Hannigan 2022).

Klimaskeptické diskurzy zároveň ukazují, že důvěra ve vědu a experty není automatická ani stabilní. Je výsledkem sociálních vztahů, institucionálních zkušeností a kulturních vzorců, které ovlivňují to, jak lidé interpretují nejistotu, autoritu a legitimitu rozhodování. Zpochybňování klimatického poznání tak nelze chápat pouze jako odpor vůči vědě, ale jako výraz širších pochybností o tom, kdo má právo mluvit jménem společnosti, kdo nese odpovědnost za důsledky rozhodnutí a kdo ponese jejich náklady.

V tomto smyslu nepředstavuje klimaskepticismus pouze překážku environmentální politiky, ale také analytické nahlédnutí na fungování současných společností. Umožňuje sledovat, jak se v podmínkách globálních environmentálních rizik střetávají různé formy poznání, hodnotové orientace, identity a mocenské vztahy. Klimatická změna se tak nestává jen otázkou přírodních procesů, ale i zrcadlem širších sociálních konfliktů a nejistot.

Způsob, jakým jednotlivci a skupiny na tyto konflikty reagují, se přitom neomezuje na postoje vyjádřené v průzkumech veřejného mínění nebo v mediálních debatách. Promítá se do každodenních praktik, strategií přizpůsobení, selektivního přijímání informací, rezignace, ale i aktivního zapojení. Právě tyto každodenní reakce aktérů na environmentální nejistotu, nedůvěru a strukturální omezení budou podrobněji rozpracovány v kapitole 9.

☕ Helena u stolu 4.2 Máme fakta. Nemáme shodu.

4.2.5 Globální hnutí a sociální transformace

Environmentální výzvy moderních společností nejsou pouze předmětem vědeckých analýz a politických strategií, ale staly se také významným polem občanské mobilizace. V posledních desetiletích se v reakci na klimatickou změnu a další environmentální problémy formují globální sociální hnutí, která usilují o hlubší společenskou transformaci a zpochybňují dosavadní způsoby organizace ekonomiky, politiky i každodenního života. Environmentální hnutí tak představují důležitý článek mezi expertním poznáním, veřejnou debatou a politickým tlakem na změnu (Boström, Lidskog 2024).

Mezi nejviditelnější aktéry současné environmentální mobilizace patří například hnutí Fridays for Future a Extinction Rebellion. Tato hnutí se liší svými strategiemi, organizační strukturou i formami protestu, spojuje je však důraz na naléhavost environmentální krize a kritika nedostatečné politické reakce. Zatímco některá hnutí se zaměřují především na symbolické protesty a mobilizaci veřejného mínění, jiná volí formy občanské neposlušnosti s cílem narušit „normální chod“ společnosti a upozornit na systémový charakter problému.

Z pohledu sociologie environmentální hnutí nelze chápat pouze jako reakci na environmentální degradaci, ale jako součást širších procesů sociální transformace. Jak upozorňují Boström a Lidskog, environmentální mobilizace často kombinuje kritiku ekonomického růstu, požadavky sociální spravedlnosti a volání po demokratizaci rozhodovacích procesů. Environmentální hnutí tak neformulují pouze dílčí environmentální cíle, ale zpochybňují základní institucionální a kulturní předpoklady současných společností.

Současně však tyto snahy narážejí na významné bariéry. Sociální transformace vedoucí k udržitelnějším formám společnosti je brzděna ekonomickými zájmy, institucionální setrvačností i sociálními nerovnostmi. Odpor vůči environmentálním změnám se může projevovat jak na úrovni politických elit a průmyslových aktérů, tak na úrovni každodenního života jednotlivců, kteří vnímají environmentální politiky jako ohrožení své životní úrovně, autonomie nebo sociální stability. Tyto konflikty ukazují, že environmentální transformace není pouze technickou otázkou, ale hluboce sociálním a politickým procesem (Boström, Lidskog 2024).

Důležitým aspektem globálních environmentálních hnutí je také jejich vztah k otázkám legitimity a reprezentace. Hnutí často vystupují jako hlas „budoucích generací“, marginalizovaných skupin nebo globálního Jihu, čímž zpochybňují tradiční mechanismy politického zastoupení. Zároveň však čelí kritice elitářství, radikalismu nebo nedostatečné reprezentativnosti. Tyto spory opět ukazují, že environmentální hnutí nejsou homogenní silou, ale arénou vnitřních napětí, vyjednávání a konfliktů.

Z analytického hlediska je proto podstatné vnímat environmentální hnutí nejen jako motor změny, ale i jako zrcadlo strukturálních omezení, v nichž se sociální transformace odehrává. Globální hnutí vytvářejí nové formy politické participace, nová morální očekávání a nové rámce interpretace environmentálních problémů, zároveň však narážejí na limity dané ekonomickými strukturami, politickými institucemi a sociálními nerovnostmi. Právě toto napětí mezi ambicí transformace a každodenními omezeními je klíčové pro pochopení současných environmentálních konfliktů.

Způsoby, jakými jednotlivci a skupiny na tyto mobilizační výzvy reagují – ať už aktivním zapojením do hnutí, selektivní podporou, distancí nebo odporem – nelze vysvětlit pouze na úrovni globálních procesů. Tyto reakce jsou hluboce zakořeněny v každodenních životních podmínkách, dostupných zdrojích a osobních zkušenostech aktérů. Právě těmto mikroúrovním jednání, formám angažovanosti i neangažovanosti se bude podrobněji věnovat kapitola 9.

4.2.5.1 Proměny klimatických hnutí: mezi mobilizací, únavou a transformací

Strukturální bariéry a každodenní omezení se promítají i do proměn samotných environmentálních hnutí. V posledních letech se proto objevují otázky, zda globální klimatická hnutí neztrácejí mobilizační sílu, nebo zda spíše dochází k proměně forem angažovanosti.

V posledních letech se v médiích i odborných debatách stále častěji objevují úvahy o tom, zda globální klimatická hnutí, jako jsou Fridays for Future nebo Extinction Rebellion, neztrácejí mobilizační sílu a veřejnou podporu. Po období masové viditelnosti kolem let 2018–2020, kdy klimatické stávky a protesty přitahovaly pozornost médií i politických aktérů, se v některých kontextech zdá, že účast na demonstracích klesá a veřejná angažovanost slábne. Sociologická literatura však upozorňuje, že tyto změny nelze jednoduše interpretovat jako ústup zájmu o klimatickou problematiku.

Výzkumy sociálních hnutí ukazují, že mobilizace má cyklický charakter a že fáze intenzivního protestu bývají střídány obdobími relativního útlumu, institucionalizace nebo změny strategií. Boström a Lidskog (2024) upozorňují, že environmentální hnutí v současnosti čelí dvojímu tlaku: na jedné straně rostoucí naléhavosti klimatické krize, na straně druhé únavě z opakovaných mobilizačních apelů, které nevedou k rychlým a viditelným politickým změnám. Tento rozpor může vést k frustraci, demobilizaci části podporovatelů nebo k přesunu angažovanosti do méně viditelných forem.

Empirické studie zároveň ukazují, že pokles masových protestních akcí nemusí znamenat pokles environmentální angažovanosti jako takové. Capstick a kol. (2020) a Lamb et al. (2020) upozorňují, že část aktérů přechází od veřejných protestů k jiným formám jednání, jako je lokální organizování, komunitní projekty, profesní angažovanost nebo selektivní podpora environmentálních politik. Tyto formy zapojení jsou méně mediálně atraktivní, ale mohou mít dlouhodobější a stabilnější charakter.

V této souvislosti se v literatuře objevuje pojem „aktivistická únava“ nebo „klimatická únava“, který neoznačuje lhostejnost, ale spíše pocit vyčerpání z neustálé konfrontace s krizovými scénáři a omezenými možnostmi jejich řešení. Jak ukazují studie veřejného mínění, opakované zdůrazňování naléhavosti klimatické krize bez odpovídajících strukturálních změn může vést k pasivitě, odkladu jednání nebo k přesunu odpovědnosti na jiné aktéry, například na státy, mezinárodní instituce nebo technologický pokrok (Hannigan 2022; Boström, Lidskog 2024).

Sociologická analýza proto zdůrazňuje, že současné proměny klimatických hnutí je třeba chápat spíše jako proces transformace než jako jejich úpadek. Změny v míře viditelnosti, formách protestu a typech angažovanosti odrážejí strukturální bariéry sociální transformace, včetně institucionální setrvačnosti, ekonomických zájmů a nerovného rozložení nákladů klimatických politik. Klimatická hnutí tak fungují nejen jako aktéři změny, ale i jako indikátoryIndikátor je ukazatel, který je pozorovatelný a který zastupuje pojem, který není možné pozorovat přímo (není možné se na něj respondenta přímo zeptat). Takovými pojmy jsou např. autorita, svoboda, láska, třídní vědomí apod. Ke každému takovému pojmu musí být utvořena operační definice, která je tvořena indikátory, pomocí kterých budeme zkoumat jev, který odpovídá danému pojmu. Viz také operacionalizace. více limitů, s nimiž se environmentální transformace v moderních společnostech potýká.

Způsob, jakým jednotlivci na tyto proměny reagují – zda setrvávají v aktivismu, přesouvají se k méně viditelným formám jednání, nebo volí distanci a pasivitu – nelze vysvětlit pouze na úrovni globálních hnutí. Tyto reakce jsou úzce propojeny s každodenními životními podmínkami, dostupnými zdroji, zkušenostmi s institucemi a představami o spravedlnosti a odpovědnosti. Právě těmto mikroúrovním environmentálního jednání a jejich sociálním podmínkám se bude věnovat kapitola 9. (srov. také s kap. 1.2.3)

4.2.6 Budoucí směry a otevřené otázky

Dosavadní sociologické přístupy k environmentálním výzvám ukazují, že současné společnosti stojí před zásadními otázkami, které nelze řešit pouze dílčími reformami nebo technickými opatřeními. Environmentální problémy stále častěji směřují k debatám o hlubší společenské transformaci a o podobě budoucího uspořádání společnosti. V odborné literatuře se proto objevují koncepty, které zpochybňují dosavadní modely ekonomického růstu a hledají alternativní rámce pro organizaci výroby, spotřeby i správy společnosti (Hannigan 2022; Lockie et al. 2020).

Jedním z těchto směrů je debata o postrůstové společnosti, která problematizuje předpoklad, že ekonomický růst je nezbytným a žádoucím cílem společenského rozvoje. Postrůstové přístupy upozorňují na environmentální limity růstu a na sociální náklady, které jsou s ním spojeny, a otevírají otázku, jak lze zajistit kvalitu života, sociální soudržnost a spravedlnost bez neustálé expanze produkce a spotřeby. Z hlediska sociologie je tento směr významný tím, že klade důraz na kulturní změnu, hodnotové orientace a institucionální přerámování představ o „dobrém životě“ (Hannigan 2022).

Dalším často diskutovaným konceptem je cirkulární ekonomika, která usiluje o omezení plýtvání, opětovné využívání zdrojů a uzavírání materiálových toků. Sociologické analýzy však upozorňují, že cirkulární ekonomika není pouze technickým nebo manažerským řešením, ale vyžaduje změny v organizaci práce, spotřebních vzorcích, institucionálních rámcích i v mocenských vztazích mezi aktéry. Otevřenou otázkou zůstává, zda se cirkulární ekonomika stane nástrojem hlubší sociální transformace, nebo spíše novou variantou ekologické modernizace, která zachovává základní logiku současného ekonomického systému (Hannigan 2022; Lockie et al. 2020).

Pozornost se rovněž obrací k novým formám sociotechnického řízení environmentálních problémů, které propojují technologické nástroje s institucionálními a politickými procesy. Digitální technologie, datové platformy a algoritmické systémy jsou stále častěji využívány při monitorování environmentálních dopadů, řízení infrastruktury nebo při zapojování veřejnosti do rozhodovacích procesů. Tyto nástroje mohou zvyšovat možnosti koordinace, efektivity a transparentnosti, zároveň však otevírají otázky moci, kontroly, nerovného přístupu k datům a demokratické legitimity rozhodování. Sociologická literatura v této souvislosti upozorňuje na riziko technologického redukcionismu, kdy jsou komplexní environmentální a sociální problémy redukovány na technické otázky a řešeny především prostřednictvím technologických prostředků (Lockie et al. 2020; Hannigan 2022).

Významnou otevřenou otázkou zůstává také vztah mezi environmentální transformací a důvěrou ve vědu a politické instituce. Jak ukázaly předchozí části kapitoly, klimaskepticismus a reaktivní skepticismus nelze chápat pouze jako okrajové postoje, ale jako součást širších procesů politické polarizacePolarizace společnosti je termín, kterým se nejčastěji označuje rozdělení společnosti na bohaté a chudé a absence silné střední třídy. Střední třída je obvykle považována za stabilizační prvek společnosti, proto je polarizace společnosti považována za negativní jev. více, institucionální nedůvěry a konfliktů o legitimitu poznání. Překonání environmentálních výzev tak není jen otázkou dostupnosti vědeckých dat, ale také schopnosti společnosti vytvářet důvěryhodné formy komunikace, reprezentace a sdílené odpovědnosti (Hannigan 2022; Lockie et al. 2020).

Z hlediska sociologie životního způsobu se environmentální výzvy promítají především do otázky, jak jsou strukturální podmínky společnosti překládány do každodenních způsobů života. Porozumění těmto procesům proto vyžaduje interdisciplinární přístup, který propojuje sociologickou analýzu životních podmínek, hodnot a praktik s poznatky environmentálních věd, ekonomie či politologie. Současně je nezbytné uvažovat globální perspektivu, protože způsoby života v různých částech světa jsou nerovnoměrně zatíženy environmentálními riziky a zároveň nerovně přispívají k jejich vzniku. Klíčovou výzvou pro sociologii životního způsobu je pak propojení analýzy makrostrukturálních procesů – jako jsou ekonomické uspořádání, politické regulace nebo technologické změny – s porozuměním každodenním zkušenostem, rozhodnutím a strategiím jednotlivců a domácností, v nichž se environmentální transformace konkrétně uskutečňuje (Hannigan 2022; Lockie et al. 2020).

📦 Box na stole 4.2.6 Současné směry environmentálních debat

Postrůst
Zpochybňuje předpoklad, že ekonomický růst je nutnou podmínkou dobrého života. Otevírá otázku, zda lze způsoby života organizovat s menší materiální spotřebou a s jiným chápáním prosperity.

Cirkulární ekonomika

Není pouze technickým nebo manažerským řešením. Vyžaduje změny v organizaci práce, spotřebních vzorcích, institucionálních rámcích i v mocenských vztazích mezi aktéry. Otevřenou otázkou zůstává, zda bude jen další variantou modernizace podporující růst, nebo základem hlubší sociální transformace.

Digitální řízení environmentálních problémů

Využívá data, technologie a expertní systémy k monitorování a řízení environmentálních problémů. Zároveň hrozí riziko, že komplexní environmentální a sociální otázky budou redukovány na technické problémy řešitelné především technologickými prostředky.

Důvěra ve vědu

Upozorňuje, že environmentální problémy nelze řešit pouze produkcí znalostí. Klíčové je, komu lidé důvěřují, jak vnímají experty a proč se kolem vědeckého poznání objevují spory a skepse.

Propojení strukturálních procesů a každodenního jednání

Reakce na environmentální výzvy se odehrávají v konkrétních sociálních a materiálních podmínkách, s nerovnými možnostmi a omezeními. Porozumění těmto procesům vyžaduje propojení makrostrukturálních analýz s porozuměním každodenním způsobům života.

4.3 Udržitelný rozvoj

Diskuse o environmentálních výzvách nevyhnutelně otevírá otázku, jakým způsobem lze sladit potřebu ekonomického růstu, sociální spravedlnosti a ochrany životního prostředí. Tento problém stojí v centru konceptu udržitelného rozvoje, který se opírá o tři pilíře: ekonomický, sociální a environmentální. V následující části se zaměříme na to, jak tento rámec vznikl, jak je interpretován v sociologii a jaké výzvy přináší jeho praktická realizace (k udržitelnému životnímu stylu a udržitelné spotřebě viz kap. 5.3).

📦 Box na stole 4.3 Co je udržitelný rozvoj a kde to může drhnout?

Udržitelný rozvoj je rámec, který se snaží propojit ekonomický rozvoj, sociální spravedlnost a ochranu životního prostředí. Předpokládá, že je možné zlepšovat kvalitu života, aniž by byly ohroženy možnosti budoucích generací.

V praxi však tento rámec není jednoznačný. Pod pojmem udržitelného rozvoje se často skrývají různé, někdy i protichůdné představy o tom, co má být chráněno, kdo má nést náklady změn a kdo z nich bude mít prospěch.

Sociologická kritika upozorňuje, že udržitelný rozvoj bývá prezentován jako technický nebo manažerský problém. Tím se mohou zastírat konflikty, nerovnosti a rozdílné možnosti jednání, které formují každodenní způsoby života.

4.3.1 Vznik a základní rámec udržitelného rozvoje

Pojem udržitelný rozvoj se v současných debatách objevuje velmi často a bývá používán v různých významech. Abychom mu mohli sociologicky porozumět, je důležité si nejprve ujasnit, v jakém historickém a politickém kontextu vznikl a jaký základní rámec tento pojem označuje. Udržitelný rozvoj totiž nevznikl jako čistě akademický koncept, ale jako odpověď na rostoucí napětí mezi ekonomickým rozvojem, sociálními otázkami a environmentálními limity moderních společností.

Za klíčový moment se obvykle považuje zveřejnění zprávy Naše společná budoucnost, známé také jako Brundtland Report, kterou v roce 1987 vydala Světová komise OSN pro životní prostředí a rozvoj. Zpráva definovala udržitelný rozvoj jako takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval schopnost budoucích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby. Tato formulace je záměrně obecná a otevřená, což umožnilo její široké přijetí v politickém i odborném diskurzu, ale zároveň otevřelo prostor pro velmi rozdílné interpretace.

Postupně se jako dominantní rámec prosadil model tří pilířů udržitelného rozvoje: ekonomického, sociálního a environmentálního. Ekonomický pilíř se vztahuje k otázkám hospodářské stability, produkce a materiálního zabezpečení. Sociální pilíř zahrnuje témata kvality života, sociální spravedlnosti, zdraví, vzdělání a rovnosti příležitostí. Environmentální pilíř se zaměřuje na ochranu přírodních zdrojů, ekosystémů a dlouhodobou stabilitu přírodních podmínek života. Smyslem tohoto rámce je zdůraznit, že žádný z pilířů nelze dlouhodobě rozvíjet izolovaně, aniž by docházelo k problémům v ostatních oblastech (Hannigan 2022).

Z hlediska sociologie je důležité si uvědomit, že model tří pilířů nepředstavuje popis reality, ale normativní rámec, který má sloužit jako vodítko pro politické rozhodování, plánování a hodnocení rozvoje. Udržitelný rozvoj tak funguje jako společensky sdílený jazyk, prostřednictvím něhož jsou formulovány cíle, priority a legitimní způsoby jednání. To se promítá například do strategií národních států, regionálních politik, městského plánování nebo mezinárodních dohod.

V posledních desetiletích se koncept udržitelného rozvoje stal pevnou součástí globální politické agendy, zejména prostřednictvím Cílů udržitelného rozvoje OSN (SDGs). Tyto cíle konkretizují obecný rámec udržitelnosti do souboru tematických oblastí, jako je chudoba, zdraví, vzdělávání, klimatická změna, města nebo odpovědná spotřeba. Zároveň však ukazují, že udržitelnost je chápána nejen jako environmentální problém, ale jako komplexní otázka společenského uspořádání a kvality života (Janoušková, Hák 2025).

Pro sociologii životního způsobu je podstatné, že udržitelný rozvoj vytváří očekávání, která se postupně promítají i do každodenního života jednotlivců a domácností. Rámec udržitelnosti ovlivňuje to, jak jsou hodnoceny určité způsoby spotřeby, mobility, bydlení nebo práce, a jaké formy jednání jsou považovány za žádoucí či problematické. Již na této obecné úrovni je proto patrné, že udržitelný rozvoj není pouze technickým nebo environmentálním konceptem, ale také sociálním rámcem, který vstupuje do způsobů života a každodenních rozhodnutí aktérů.

4.3.2 Udržitelný rozvoj, kvalita života a měření

Jedním z klíčových způsobů, jakým se koncept udržitelného rozvoje prosazuje v politické i odborné praxi, je jeho převod do měřitelných ukazatelů. Udržitelnost je tak stále častěji hodnocena prostřednictvím indikátorů, indexů a statistik, které mají zachytit ekonomické, sociální i environmentální aspekty rozvoje. Tento důraz na měření vychází z předpokladu, že komplexní společenské procesy lze sledovat, porovnávat a řídit prostřednictvím kvantifikovatelných dat.

V této souvislosti se koncept udržitelného rozvoje úzce propojuje s otázkou kvality života. Jak bylo uvedeno již v kapitole 1.1.2, kvalita života nepředstavuje pouze materiální životní úroveň, ale zahrnuje širší soubor objektivních podmínek a subjektivních hodnocení, které ovlivňují, jak lidé svůj život prožívají. Právě tato mnohorozměrnost kvality života činí její měření metodologicky náročným a zároveň politicky významným.

V rámci udržitelného rozvoje se kvalita života často operacionalizuje prostřednictvím souboru indikátorů, které mají zachytit nejen ekonomický výkon, ale také sociální soudržnost, zdraví populace, vzdělání, bezpečnost nebo stav životního prostředí. Významnou roli zde hrají jak národní statistické systémy, tak mezinárodní rámce, zejména Cíle udržitelného rozvoje OSN (SDGs), které propojují environmentální témata s otázkami chudoby, nerovností, práce či městského rozvoje (Janoušková, Hák 2025).

Sociologická literatura však upozorňuje, že vztah mezi měřením udržitelnosti a skutečně prožívanou kvalitou života není přímočarý. IndikátoryIndikátor je ukazatel, který je pozorovatelný a který zastupuje pojem, který není možné pozorovat přímo (není možné se na něj respondenta přímo zeptat). Takovými pojmy jsou např. autorita, svoboda, láska, třídní vědomí apod. Ke každému takovému pojmu musí být utvořena operační definice, která je tvořena indikátory, pomocí kterých budeme zkoumat jev, který odpovídá danému pojmu. Viz také operacionalizace. více poskytují agregovaný obraz společnosti, který je užitečný pro srovnávání a politické plánování, ale jen omezeně zachycuje každodenní zkušenosti jednotlivců a domácností. Například zlepšení environmentálních ukazatelů na národní úrovni nemusí automaticky znamenat zlepšení životních podmínek všech sociálních skupin, stejně jako ekonomický růst nemusí vést k vyšší subjektivní spokojenosti nebo pocitu bezpečí (Hannigan 2022).

Dalším problémem je selektivita měření udržitelného rozvoje, která se projevuje už při samotné volbě indikátorů. Různé systémy hodnocení kladou důraz na odlišné aspekty společnosti a tím vytvářejí rozdílný obraz toho, co je považováno za „udržitelný“ nebo „kvalitní“ život. Například indikátoryIndikátor je ukazatel, který je pozorovatelný a který zastupuje pojem, který není možné pozorovat přímo (není možné se na něj respondenta přímo zeptat). Takovými pojmy jsou např. autorita, svoboda, láska, třídní vědomí apod. Ke každému takovému pojmu musí být utvořena operační definice, která je tvořena indikátory, pomocí kterých budeme zkoumat jev, který odpovídá danému pojmu. Viz také operacionalizace. více zaměřené na ekonomický výkon a zaměstnanost mohou vykazovat pozitivní vývoj i v situaci, kdy dochází ke zhoršování environmentálních podmínek nebo k nárůstu sociálních nerovností. Naopak systémy, které kladou větší důraz na environmentální zátěž, dostupnost bydlení nebo kvalitu veřejného prostoru, mohou stejný region hodnotit výrazně kritičtěji (Łuczak et al).

Podobně se rozdíly objevují i v tom, zda jsou do hodnocení zahrnovány subjektivní ukazatele, jako je spokojenost se životem, pocit bezpečí nebo vnímaná kvalita prostředí. Zatímco některé přístupy pracují převážně s objektivními statistickými daty, jiné se snaží zachytit i to, jak lidé své životní podmínky skutečně prožívají. Tyto volby mají přímý dopad na výsledné hodnocení udržitelného rozvoje a na to, jaké problémy jsou považovány za naléhavé a které naopak zůstávají na okraji pozornosti (Janoušková, Hák 2025).

Ze sociologického hlediska je důležité, že tyto rozdíly nejsou pouze metodologickou otázkou, ale ovlivňují politické priority a veřejnou debatu. Pokud jsou například environmentální zátěže nebo sociální nerovnosti zachyceny jen okrajově, mohou být snadno přehlíženy při tvorbě politik, přestože výrazně formují každodenní životní podmínky obyvatel. Měření udržitelného rozvoje tak nevypovídá jen o stavu společnosti, ale zároveň spoluutváří představy o tom, co je považováno za legitimní cíl rozvoje a jaké podoby života jsou implicitně podporovány.

Z perspektivy sociologie životního způsobu je proto podstatné sledovat, jak se tyto abstraktní indikátoryIndikátor je ukazatel, který je pozorovatelný a který zastupuje pojem, který není možné pozorovat přímo (není možné se na něj respondenta přímo zeptat). Takovými pojmy jsou např. autorita, svoboda, láska, třídní vědomí apod. Ke každému takovému pojmu musí být utvořena operační definice, která je tvořena indikátory, pomocí kterých budeme zkoumat jev, který odpovídá danému pojmu. Viz také operacionalizace. více promítají do každodenního života. Měření udržitelnosti často předpokládá určité modely „dobrého života“, které se následně překládají do doporučení a očekávání směřovaných k jednotlivcům, domácnostem či místním komunitám. Otázkou zůstává, do jaké míry tyto modely odpovídají reálným možnostem aktérů a jak se liší jejich dopady v závislosti na sociální pozici, prostoru a dostupných zdrojích.

Tato napětí mezi měřením, normativními cíli a každodenní zkušeností ukazují, že kvalita života a udržitelný rozvoj nelze chápat pouze jako technické otázky. Jde o sociální procesy, v nichž se střetávají statistické reprezentace společnosti s konkrétními způsoby života.

4.3.3 Udržitelný rozvoj a každodenní životní způsoby

Koncept udržitelného rozvoje není omezen pouze na úroveň globálních strategií, státních politik nebo expertních dokumentů, ale postupně proniká i do oblasti každodenního života. Udržitelnost se zde neprojevuje jako jednotný soubor pravidel, ale jako rámec, který ovlivňuje způsob, jakým jsou hodnoceny běžné praktiky spojené s bydlením, mobilitou, spotřebou, stravováním nebo trávením volného času. Z pohledu sociologie životního způsobu je proto podstatné sledovat, jak a zda se obecné cíle udržitelného rozvoje projevují v konkrétních očekáváních od jednotlivců a domácností (Hannigan 2022).

V politických a veřejných diskurzech se udržitelnost často objevuje v podobě apelů na změnu chování. Jednotlivci jsou vyzýváni k odpovědné spotřebě, omezení environmentálních dopadů, úsporám energie nebo volbě udržitelnějších forem dopravy. Tyto výzvy předpokládají, že každodenní jednání je klíčovým místem environmentální změny. Sociologické přístupy však upozorňují, že každodenní praktiky nejsou výsledkem izolovaných individuálních rozhodnutí, ale jsou formovány širšími sociálními, ekonomickými a institucionálními podmínkami, v nichž se odehrávají (Hannigan 2022; Shove et al. 2012).

Způsob, jakým se udržitelnost promítá do každodenního života, je proto výrazně diferencovaný. Možnosti jednat udržitelně se liší podle dostupnosti infrastruktury, typu bydlení, časových režimů, finančních zdrojů i kulturních norem. To znamená, že rámec udržitelného rozvoje může v praxi vytvářet nerovnoměrné nároky na různé sociální skupiny, aniž by tyto rozdíly byly vždy explicitně reflektovány. Udržitelnost se tak může stát nejen cílem, ale i zdrojem nových napětí v každodenním životě, zejména tam, kde jsou možnosti jednání strukturálně omezené (Hannigan 2022; Shove et al. 2012).

Zároveň je třeba zdůraznit, že udržitelný rozvoj do každodennosti nevstupuje pouze prostřednictvím individuálních apelů, ale také skrze institucionální a materiální uspořádání společnosti. Regulace, cenové mechanismy, technologická řešení a prostorové plánování vytvářejí rámce, v nichž se každodenní praktiky odehrávají. Z tohoto pohledu není každodenní život pouhým místem aplikace udržitelnosti, ale klíčovým polem, kde se střetávají politické cíle, strukturální podmínky a reálné možnosti aktérů (Hannigan 2022; Jackson 2017).

Podrobnějšímu zkoumání konkrétních forem každodenního jednání, strategií adaptace i distancování se od udržitelných norem se budeme věnovat v dalších kapitolách. V kapitole 6 se zaměříme na to, jak jsou možnosti udržitelného způsobu života utvářeny prostorovými a infrastrukturními podmínkami, zejména v oblasti mobility, bydlení a městského prostředí. Kapitola 7 se věnuje udržitelnosti ve vztahu k módě a jídlu. V kapitole 8 se obrátíme k otázce globálních sociálních nerovností a k tomu, jak jsou udržitelné způsoby života nerovnoměrně rozloženy v globálním měřítku. Samostatná pozornost bude věnována každodenním zkušenostem jednotlivců a domácností v kapitole 9, která se zaměří na to, jak lidé udržitelnost v běžném životě interpretují, zvládají a prakticky uskutečňují.

4.3.4 Udržitelný rozvoj, prostor a infrastruktury

Udržitelný rozvoj nelze chápat pouze jako soubor cílů nebo hodnot, ale také jako otázku prostorového a infrastrukturního uspořádání společnosti. Způsoby života jsou vždy zasazeny do konkrétních prostorů a jsou podmíněny tím, jak je organizována doprava, bydlení, energetika nebo veřejné služby. Z tohoto hlediska je udržitelnost úzce propojena s tím, kde lidé žijí, jak se pohybují a jaké možnosti jednání jim jejich prostředí nabízí (Hannigan 2022).

Jedním z klíčových témat je vztah mezi udržitelným rozvojem a mobilitou. Možnosti využívat veřejnou dopravu, pohybovat se pěšky nebo na kole nejsou rozloženy rovnoměrně. Závisí na prostorové struktuře sídel, dostupnosti infrastruktury a časových režimech každodenního života. Udržitelné formy mobility tak nejsou pouze otázkou individuální volby, ale výsledkem dlouhodobých rozhodnutí o urbanistickém rozvoji a dopravní politice (Hannigan 2022; Boström, Lidskog 2024). (Blíže k tomu v kap. 6)

Podobně je tomu v oblasti bydlení a městského prostředí. Kvalita bydlení, dostupnost zelených ploch, energetická náročnost budov nebo blízkost služeb zásadně ovlivňují environmentální dopady každodenního života. Udržitelný rozvoj se zde promítá do plánování měst, regulace výstavby a správy veřejného prostoru. Tyto procesy však často probíhají nerovnoměrně a mohou přispívat k prostorové diferenciaci životních podmínek (Hannigan 2022). (Blíže k tomu v kap. 6)

V posledních letech se pozornost obrací také k roli technologií a dat v řízení prostorů a infrastruktur. Digitální nástroje jsou využívány při plánování dopravy, řízení energetických sítí nebo monitorování environmentálních zátěží. Jak však ukazují sociologické analýzy, tyto formy sociotechnického řízení mohou posilovat efektivitu a koordinaci, ale zároveň vyvolávají otázky moci, kontroly a nerovného přístupu k infrastrukturním zdrojům (Lockie et al. 2020; Hannigan 2022).

Z perspektivy sociologie životního způsobu je podstatné, že prostor a infrastruktury vytvářejí rámce, v nichž se udržitelnost stává více či méně dosažitelnou. Každodenní praktiky nejsou pouze výrazem individuálních preferencí, ale reakcí na konkrétní prostorové a institucionální podmínky. Udržitelný rozvoj se tak v oblasti prostoru a infrastruktury neprojevuje jako jednotný model, ale jako soubor nerovnoměrně rozložených možností a omezení.

Podrobnější analýze vztahu mezi udržitelným rozvojem, prostorem a časem každodenního života se budeme věnovat v kapitole 6, kde se zaměříme na mobilitu, městské prostředí a prostorové organizace způsobů života.

 4.3.5 Kritika udržitelného rozvoje

Přestože se koncept udržitelného rozvoje stal dominantním rámcem environmentální politiky a veřejných debat, sociologická literatura upozorňuje na jeho významné limity. Kritika udržitelného rozvoje se nesoustředí na odmítnutí environmentálních cílů jako takových, ale na způsoby, jakými je tento koncept formulován, používán a prakticky uplatňován. Z tohoto pohledu je udržitelný rozvoj chápán spíše jako politický a normativní rámec než jako neutrální analytický nástroj (Hannigan 2022).

4.3.5.1 Depolitizace a technokratické pojetí udržitelnosti

Jednou z často zmiňovaných výhrad je depolitizace environmentálních problémů v rámci konceptu udržitelného rozvoje. Environmentální konflikty jsou zde často překládány do technického jazyka „vyvažování“ ekonomických, sociálních a environmentálních cílů, který může zastírat skutečnost, že jednotlivé cíle nejsou hodnotově neutrální ani rovnoměrně slučitelné. Například otázky, zda má být upřednostněn ekonomický růst, ochrana přírodních zdrojů, nebo sociální zabezpečení určitých skupin, jsou prezentovány jako otázky správného nastavení politik nebo indikátorů, nikoli jako předmět politického rozhodování a veřejné debaty.

V praxi se tato depolitizace projevuje důrazem na strategické dokumenty, akční plány a soubory indikátorů, které mají „objektivně“ hodnotit pokrok v udržitelném rozvoji. Tyto nástroje však vždy vycházejí z konkrétních představ o tom, co je považováno za žádoucí formu rozvoje a jaké zájmy mají být upřednostněny. Sociologická kritika upozorňuje, že tímto způsobem mohou být strukturální konflikty a mocenské vztahy skryty za jazyk expertízy a řízení, což omezuje prostor pro demokratickou diskusi o alternativních podobách společenského uspořádání (Profant 2022; Sachs 2010).

4.3.5.2 Individualizace odpovědnosti a každodenní tlak

Další kritická linie se zaměřuje na individualizaci odpovědnosti. V rámci udržitelného rozvoje jsou environmentální problémy často překládány do výzev k odpovědnému chování jednotlivců (srov. s kap. 1.2.3). Tento posun může vést k tomu, že strukturální příčiny environmentální zátěže, jako jsou globální výrobní řetězce, ekonomické nerovnosti nebo institucionální uspořádání, zůstávají v pozadí. Udržitelnost se pak stává morálním nárokem kladeným na každodenní život jednotlivců, aniž by byly zohledněny rozdílné životní podmínky a možnosti jednání (Hannigan 2022; Profant 2022).

4.3.5.3 Globální nerovnosti a externalizace nákladů

Významnou součástí kritiky udržitelného rozvoje je upozornění na globální nerovnosti, které jsou s tímto konceptem spojeny. Autoři zabývající se kritikou rozvoje poukazují na to, že udržitelný rozvoj vznikl v kontextu průmyslově vyspělých zemí a odráží jejich historickou zkušenost i ekonomické zájmy. Způsoby života v globálním Severu jsou dlouhodobě založeny na vysoké spotřebě energie, materiálů a práce, přičemž značná část environmentálních a sociálních nákladů je přesouvána do jiných regionů světa. Týká se to například těžby surovin, výroby spotřebního zboží nebo nakládání s odpady, jejichž negativní dopady nesou převážně země globálního Jihu. V tomto smyslu může být udržitelný rozvoj v praxi překládán tak, že umožňuje zachování relativně náročných způsobů života v jedněch částech světa za cenu environmentální zátěže a sociálních rizik jinde, přestože je prezentován jako univerzální řešení (Sachs 2010; Brand, Wissen 2021).

Z perspektivy sociologie životního způsobu je podstatné, že tyto globální nerovnosti se neprojevují pouze na úrovni mezinárodních vztahů, ale přímo ovlivňují každodenní životní podmínky lidí. Možnosti žít „udržitelně“ se liší podle toho, jaké zdroje, infrastruktury a ekonomické jistoty mají jednotlivci a domácnosti k dispozici. Zatímco v některých kontextech jsou udržitelné volby podporovány veřejnými politikami a dostupnou infrastrukturou, jinde mohou znamenat výrazné omezení životní úrovně nebo ztrátu obživy. Například přechod k nízkouhlíkové energetice může být v zemích globálního Severu doprovázen veřejnými investicemi, sociálními kompenzacemi a podporou domácností, zatímco v jiných regionech může ohrozit pracovní místa v těžbě surovin nebo energeticky náročných odvětvích bez odpovídajících alternativ. Kritika udržitelného rozvoje tak upozorňuje, že univerzální normy udržitelnosti mohou zakrývat rozdíly v odpovědnosti za environmentální zátěž i v možnostech reagovat na environmentální výzvy, což se promítá do konkrétních způsobů života a každodenních strategií jednání (Brand, Wissen 2021; Profant 2022).

Kritické přístupy nevedou k odmítnutí udržitelnosti jako cíle, ale k otázce, jakým způsobem je tento cíl definován a prosazován. Zpochybňují představu, že environmentální transformace může probíhat bez zásadních změn v ekonomickém uspořádání, v globálních vztazích a v každodenních praktikách. Udržitelný rozvoj se tak v sociologické perspektivě jeví jako otevřený a sporný koncept, který je neustále vyjednáván mezi různými aktéry a na různých úrovních společnosti.

Tato kritická perspektiva je důležitá pro porozumění současným environmentálním debatám, protože umožňuje vidět udržitelný rozvoj nejen jako soubor cílů, ale jako pole konfliktů a napětí. Právě tato napětí se zřetelně projevují jak v globálních nerovnostech (viz kap. 8), tak v každodenních zkušenostech jednotlivců a skupin (viz kap. 9, kap. 6, kap. 7).

4.3.6 Udržitelnost jako otevřený sociální problém

Z předchozích částí kapitoly vyplývá, že udržitelnost nelze chápat jako jednoznačně definovaný cíl ani jako technický návod k řešení environmentálních problémů. V sociologické perspektivě se udržitelný rozvoj jeví spíše jako otevřený sociální problém, jehož význam, podoby a důsledky jsou předmětem neustálého vyjednávání. Nejde pouze o otázku ochrany životního prostředí, ale o způsob, jakým jsou formulovány představy o dobrém životě, odpovědnosti a legitimním rozdělení nákladů a přínosů společenské změny (Hannigan 2022).

Udržitelnost vstupuje do společnosti prostřednictvím politik, strategií, indikátorů i veřejných debat, ale její konkrétní podoby nejsou předem dané. Různí aktéři ji interpretují odlišně v závislosti na svých zájmech, sociální pozici a životních podmínkách. Pro některé představuje udržitelnost příležitost ke zlepšení kvality života, pro jiné zdroj nejistoty, omezení nebo ohrožení obživy. Tyto rozdíly nejsou náhodné, ale vyplývají ze strukturálních nerovností, prostorového uspořádání společnosti a historicky utvářených způsobů života (Brand, Wissen 2021; Profant 2022).

Z pohledu sociologie životního způsobu je podstatné, že udržitelnost se nestává součástí každodenního života automaticky ani rovnoměrně. Normy udržitelnosti se do každodenních praktik promítají zprostředkovaně, často selektivně a s různou mírou přijímání. Jednotlivci a domácnosti nejsou pouze pasivními adresáty environmentálních politik, ale aktivně interpretují, přizpůsobují nebo odmítají požadavky, které jsou na ně kladeny. Každodenní jednání tak není pouze místem realizace udržitelnosti, ale také prostorem, kde se její smysl prakticky testuje a zpochybňuje (Shove et al. 2012; Hannigan 2022).

Udržitelnost jako otevřený sociální problém se proto vyznačuje trvalým napětím mezi makroúrovní politických cílů a mikroúrovní každodenního života. Na jedné straně stojí globální strategie, expertní poznání a dlouhodobé scénáře. Na straně druhé jsou každodenní časové tlaky, ekonomická omezení, prostorové podmínky a osobní zkušenosti aktérů. Sociologická analýza ukazuje, že bez porozumění tomuto napětí nelze vysvětlit ani úspěchy, ani limity environmentálních politik (Hannigan 2022; Lockie et al. 2020).

Tento pohled umožňuje chápat udržitelnost nikoli jako hotové řešení, ale jako proces, v němž se střetávají různé představy o budoucnosti, odpovědnosti a spravedlnosti. Udržitelnost se tak stává klíčovým polem sociálních konfliktů i každodenních rozhodnutí, které formují způsoby života v současných společnostech. Právě těmto každodenním reakcím, strategiím a dilematům se budeme podrobněji věnovat v kapitole 9, zatímco prostorová dimenze udržitelnosti bude rozpracována v kap. 6, spotřební dimenze v kap. 7 a v kap. 5 a nerovnostní dimenze v kap. 8.

🎥 Studenti sami sobě 4 Jak vidí nejistotu, udržitelnost a zelené dovednosti?

Závěry

Kapitola ukázala, že environmentální výzvy moderních společností nejsou vnějším problémem, který by narušoval jinak stabilní společenský řád, ale jsou strukturálně zakotveny v samotných procesech modernity. Způsob, jakým jsou organizovány výroba, spotřeba, technologický rozvoj a vědecké poznání, vytváří podmínky jak pro materiální blahobyt, tak pro vznik environmentálních rizik a nejistot. Environmentální problémy tak nelze oddělit od základních mechanismů fungování moderních společností.

Dále se ukázalo, že environmentální výzvy nejsou pouze otázkou objektivních ekologických změn, ale také otázkou jejich sociální interpretace a politického vyjednávání. To, co je označeno za environmentální problém, jaká řešení jsou považována za legitimní a komu je přisuzována odpovědnost, závisí na expertním poznání, mediálních rámcích, institucionálních rozhodnutích a vztazích moci. Spory o vědeckou autoritu, klimaskepticismus a rozdílné přístupy k environmentálním politikám jsou součástí těchto procesů, nikoli jejich okrajovým jevem.

Kapitola rovněž ukázala, že environmentální výzvy jsou nerovnoměrně rozloženy. Různé sociální skupiny, regiony a generace čelí odlišným environmentálním rizikům, mají rozdílný přístup k environmentálním přínosům a nerovné možnosti ovlivňovat rozhodování. Koncept environmentální spravedlnosti umožňuje tyto rozdíly systematicky zachytit a ukazuje, že environmentální problémy jsou úzce propojeny se sociálními nerovnostmi a strukturami moci.

Zvláštní pozornost byla věnována konceptu udržitelného rozvoje, který se v kapitole ukázal jako ambivalentní a sporný rámec. Udržitelnost není neutrálním cílem ani univerzálním řešením, ale polem konfliktů, v němž se střetávají různé představy o rozvoji, spravedlnosti a odpovědnosti. Kritická analýza ukázala, že udržitelný rozvoj může jak otevírat prostor pro environmentální změnu, tak reprodukovat existující nerovnosti a depolitizovat environmentální konflikty.

Z perspektivy sociologie životního způsobu kapitola dospěla k závěru, že environmentální výzvy se promítají do každodenních životních podmínek nerovnoměrně a zprostředkovaně. Reakce jednotlivců a skupin nelze chápat jako prostý důsledek informovanosti nebo individuálních preferencí, ale jako odpověď na konkrétní sociální, ekonomické a prostorové podmínky. Kapitola tak vytvořila analytický základ pro porozumění tomu, proč jsou každodenní reakce na environmentální výzvy různorodé, ambivalentní a často konfliktní. Na tomto základě se v kap. 9 zaměříme na podrobnější analýzu každodenních strategií, jimiž se lidé s environmentálními výzvami vyrovnávají.

🎲 V kostce

Co má modernita společného s environmentálními výzvami?

Kritické perspektivy modernity a environmentální otázky

 Jak lze chápat environmentální výzvy moderní společnosti

 Jaká napětí strukturují současné environmentální debaty

Jak udržitelnost strukturuje debaty o způsobech života

🔗 Souvislosti

Green Deal a přeplněné dálnice

Zmírnění či revize Green Dealu je žádoucí… V některých oblastech nenaplňuje své klíčové cíle, jímž je zejména dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Dokonce jde proti nim. Příkladem je … železniční nákladní přeprava v Česku. A rozhodně nejen v Česku, ale i v dalších zemích EU.

Mezi lety 2018 a 2023 stouply náklady na elektrickou trakci železnic v Česku ze dvou na 3,50 koruny za kilowatthodinu, tedy o 75 procent. Litr nafty za stejnou dobu zdražil z 25,70 na 28,40 koruny. Tedy o nějakých jedenáct procent. Silniční nákladní přeprava je tedy v porovnání s elektrifikovanou železniční přepravou dnes cenově mnohem výhodnější, než na sklonku minulého desetiletí. Stěžejním důvodem je existence postupně zdražujících emisních povolenek, které navyšují cenu elektřiny, resp. Nákladů na železniční elektrickou trakci.

Povolenky, tedy „vlajková loď“ Green Dealu, tak hrají zásadní roli v tom, že podíl železniční nákladní přepravy na celkové nákladní přepravě v Česku mezi lety 2019 a 2023 klesl z bezmála 30 na jen lehce nad 15 procent. Přitom železniční přeprava je environmentálně mnohem šetrnější než ta silniční nejen v elektrifikované, nýbrž i ve „spalovací“ variantě. Růst nákladů v oblasti elektrifikované železnice ovšem snižuje konkurenceschopnost nákladní železnice jako celku.

Ostatně i nekončící kolony kamionů na hlavních dálničních tazích Českem stejně jako jimi často takřka permanentně zahuštěný dálniční pravý jízdní pruh jsou projevem přesunu nákladní přepravy z kolejí na silnice. A ten je pro změnu projevem rychleji rostoucích cen elektřiny a emisních povolenek, jejichž sama existence a rostoucí cena je zase projevem Green Deaklu. Ten i proto zasluhuje revizi a zmírnění. Už jen kvůli situaci v tuzemské nákladní přepravě. (Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank, Mladá fronta Dnes, 19. 4. 2025)  

Naděje, které pořád nevěříme

Geoinženýrství nabízí hned několik možností, jak bojovat s globálním oteplováním, musí však bojovat proti všem

Lidstvu se nabízí řada způsobů, jak zabránit globálnímu oteplování. Výzkum, vývoj a uplatnění ale váznou na odporu veřejnost. Na jedné straně tak vedle sebe stojí ekologové spolu s poblázněnými vyznavači nesmyslných konspiračních teorií i popírači prokazatelného oteplování. A planeta zatím trpí dál. …

S výjimkou výsadby lesů nemá veřejnost pro cílené zásahy do klimatu valné pochopení. Podporu nenacházejí ani u těch, kdo vidí v globálním oteplení jednu z největších hrozeb, jimž současné lidstvo čelí. Ekologičtí aktivisté se obávají, že technologie souhrnně označované jako geoinženýrství nevratně poškodí životní prostředí, a vyčítají jim, že odvracejí pozornost veřejnosti od snižování emisí skleníkových plynů. …

Jak vyplývá z rozsáhlého průzkumu týmu vedeného Livií Fritzovou z univerzity v dánském Aarhusu, geoinženýři podezírají veřejnost, že se snadno nechává zmanipulovat dezinformacemi, a obávají se, že diskusí o svých projektech dosáhnou jen jejich zákazu. … Z výzkumu Livie Fritzové a jejích spolupracovníků vyplývá, že dohoda o otázkách geoinženýrství mezi vědci a veřejností těžko vzejde z „dialogu hluchých“, kdy na sebe obě strany chrlí argumenty a oponentům nenaslouchají. Probíhá tu něco, čemu odborníci na komunikaci říkají „argumentace pro vítězství“, kde je cílem protivníka utlouct argumenty. Dohoda vzniká mnohem snáze při věcné „argumentaci pro poznání“, kde se obě strany snaží naslouchat a pochopit stanovisko oponentů. To se však neděje. …

Z analýz Livie Fritzové vyplývá, že geoinženýrský výzkum má šanci na příznivější přijetí v oblastech, kde již na lidi citelně dopadají následky globálního oteplení. Těmto technologiím je nakloněna především mladší generace s perspektivou života ve světě zkoušeném změnou klimatu. V chudších oblastech s méně vzdělaným obyvatelstvem jsou zase lidé nakloněni přijetí geoinženýrských experimentů, pokud jim přinesou prakticky využitelné výsledky. Naopak v ekonomicky rozvinutějších regionech se vzdělanějším obyvatelstvem je vyšší pravděpodobnost souhlasu s pokusy, při kterých se testují samotné principy geoinženýrství.

Bez konsensu mezi vědci a veřejností tak geoinženýrství nevykročí mimo stránky vědeckých žurnálů. Daniel Harrison z Univerzity Jižního kříže, který úspěšně testoval projasnění oblaků krystalky solí u pobřeží Austrálie a na odpor veřejnosti nenarazil, říká: „Sebelepší technologie je k ničemu, když pro ni nezískáte veřejnost. Když to lidé nepodpoří, nikdy to nezrealizujete.“ (Jaroslav Petr, biolog. Lidové noviny, Orientace, 2. 8. 2025)

Evropské nadšení pro klima ochabuje

Německá vládní koalice se pře o dotace na tepelná čerpadla

… Mnoho Němců zchudlo a víc než ambiciózní zelené cíle je zajímá, jak vyjdou s výplatou. Německá ekonomika chřadne. …

Ozývají se hlasy, že klimatické cíle, které vyhlásila Evropská unie, prostě nejsou splnitelné. … Nikdo nezpochybňuje, že snižování emisí je důležité. Přibývá ale hlasů, že Evropa, která je odpovědná za pouhých osm až devět procent globálních emisí, už se snažila dost a nic se nesmí úplně přehánět. Složité předpisy a omezení dusí evropskou konkurenceschopnost a totální odklon od fosilních paliv cítí na svých složenkách především lidé zchudlé střední třídy. … (Jiří Sládek, redaktor MF Dnes, Mladá fronta Dnes, 23. 8. 2025)

📚 Kde se dozvíte více?

Beletrie

ATWOODOVÁ, M. 2025. Gazela a Chřástal. Praha: Argo.

První díl trilogie MaddAddam ukazuje svět po ekologické a genetické katastrofě. Propojuje téma klimatické změny, biotechnologií a sociální nerovnosti.

NEFF, O. 2023. Tma. Praha: Laser (Euromedia).

Sci-fi román tematizující technologickou závislost a ekologické hrozby. Ukazuje, jak ztráta technologických jistot vede k transformaci společnosti.

BILER, S. 2021. Destrukce. Brno: Druhé město.

Dystopický román zasazený do světa ekologického kolapsu a rozpadu společenských jistot. Kriticky reflektuje selhání institucí a politických systémů.

BALLARD, J. G. 2006. The Drowned World. London: HarperCollins.

Klasický román představuje svět zaplavený vodou v důsledku klimatických změn. Zkoumá psychologické a sociální dopady extrémních podmínek na lidské chování.

Odborné zdroje

SHOVE, E. 2010. Beyond the ABC: Climate Change Policy and Theories of Social Change. Environment and Planning A, 42, 1273–1285.

Autorka kritizuje redukcionistický přístup k environmentální politice (model ABC: Attitude–Behavior–Choice) a nabízí alternativní teorie sociální změny. Text pomáhá pochopit, proč individuální volby nestačí a jak strukturální faktory ovlivňují životní způsob i klimatickou politiku.

ORESKES, N. 2004. The Scientific Consensus on Climate Change. Science, 306(5702), 1686.

Krátký, ale zásadní text shrnující vědecký konsensus o klimatické změně. Poskytuje základ pro diskusi o sociálních reakcích na vědecké poznatky a je vhodný jako úvodní orientace v tématu.

KASHWAN, P., BIERMANN, F., GUPTA, A., & OKEREKE, Ch.  2020. Planetary Justice: Prioritizing the Poor in Earth System Governance. Earth System Governance, (6), 100075. https://doi.org/10.1016/j.esg.2020.100075

Autoři rozvíjejí koncept „planetární spravedlnosti“ a zdůrazňují nutnost zahrnout perspektivu chudých a marginalizovaných skupin do globální klimatické politiky. Text ukazuje, že klimatická krize je nejen ekologický, ale i sociální problém.

GIVENS, J., HUANG, X., & JORGENSON, A. 2019. Ecologically Unequal Exchange: A Theory of Global Environmental Injustice. Sociology Compass, 13, e12693.

Článek vysvětluje teorii ekologicky nerovné směny, která ukazuje, jak bohaté země přenášejí environmentální zátěž na chudší regiony. Studenti se seznámí s globálními nerovnostmi a jejich dopady na životní prostředí.

JORGENSON, A., SCHOR, J., & HUANG, X. 2017. Income Inequality and Carbon Emissions in the United States: A State-Level Analysis, 1997–2012. Ecological Economics, 134, 40–48.

Empirická studie ukazuje, jak příjmová nerovnost ovlivňuje úroveň emisí CO₂ na úrovni států v USA. Text poskytuje důkaz propojení sociální nerovnosti a environmentálních dopadů, což je klíčové pro pochopení strukturálních faktorů klimatické krize.

KELLER, J. 1997. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Kniha nabízí systematický úvod do propojení sociologie a environmentální problematiky. Zabývá se vztahy mezi společností a přírodou, ekologickými přístupy a koncepty (např. ekologický marxismusMmarxismus je obvyklé označení pro teorii dialektického historického materialismu Karla Marxe. Jeho teorie je dialektická, což u Marxe znamená, že vychází z myšlenky univerzálního vývoje lidstva, přičemž zdrojem tohoto vývoje je konflikt, který nazýval jednotou a bojem protikladů a který se projevuje přechodem kvantitativních změn v novou kvalitu. Marxismus je materialistický, předpokládá, že vývoj lidské společnosti je založen na proměnách materiální základny společnosti. Lidské vědomí je předurčeno materiální produkcí. Společnosti postupně procházejí několika společenskoekonomickými formacemi, které se střídají na základě proměn materiálních podmínek společnosti. Marxova teorie je historická, při analýze konkrétní společnosti je třeba mít na zřeteli konkrétní historickou určitost materiálního podmínění života lidí. Lidé jednají na základě určitých materiálních podmínek a předpokladů; t... více či neomalthusiánství), a reflektuje environmentální diskurzy i dynamiku environmentálního hnutí. Je formálně přehledná, teoreticky robustní a stále relevantní pro kontext české sociologie, přestože vyšla před několika dekádami.

VYSUŠIL, T. 2005. Sociologická reflexe konfliktu mezi společností a přírodou. Sociální studia, 2, 43–70.

Článek přináší ucelený přehled hlavních teoretických směrů environmentální sociologie — postmateriální teorie, kulturní teorie, minerální paradigmaParadigma je pojem, jehož autorem je Thomas Kuhn. Vědecké paradigma je podle něj způsob, jakým vidí vědec svět. Vědecké paradigma je pojímáno jako celek poznatků a vědeckých postupů, které si vědec osvojil a které uplatňuje ve vědecké praxi. Je to soubor historicky vzniklých způsobů rozvíjení vědy v určitém období. Paradigma je určující pro výběr a formulaci problémů v daném období a obsahuje i kritéria přijatelnosti řešení problému. Do sociologie zavedl pojem paradigma Robert K. Merton. To, že se problém umístí do paradigmatu, podle Mertona znamená, že se otevřeně a jasně vysvětlí všechna východiska, se kterými badatel do zkoumání problému vstupuje, což umožňuje kontrolovat používané pojmy a jejich vzájemné vztahy. Viz také multiparadigmatická věda. více rizikové společnosti (BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více), teorie Luhmanna aj. Autor reflektuje vývoj od 60. let do počátku 21. století, zdůrazňuje metodologické výzvy a význam empirických případových studií. Hodí se jako základní text pro pochopení vývoje disciplíny v českém i mezinárodním kontextu.

KUBAČÁK, A. 2021. Klimatická spravedlnost: Sociální nerovnosti v době klimatické krize. Sociální studia, 1, 9–28.

Článek se věnuje konceptu klimatické spravedlnosti a jeho aplikaci v českém i globálním kontextu. Autor analyzuje, jak klimatická krize prohlubuje sociální nerovnosti a jak se tyto nerovnosti promítají do politiky a každodenního života. Text je vhodný pro studenty, protože propojuje teoretické rámce spravedlnosti s konkrétními sociálními dopady a otevírá prostor pro diskusi o etických a politických dimenzích klimatické změny.

KOLÁŘOVÁ, M., & PIXOVÁ, M.  2025. Mobilising political intersectionality in Czechia’s climate movement: Opportunities and pitfalls of coalition building in a post-socialist semi-periphery. Gender, Place & Culture, 32, (6), s. 845–864. https://doi.org/10.1080/0966369X.2025.2513070 

Studie analyzuje české klimatické hnutí z hlediska politické intersekcionality. Na základě rozhovorů s aktivisty ukazuje, jak se propojují environmentální cíle s otázkami genderu, třídy a dalších nerovností. Text je cenný pro pochopení současných sociálních dynamik a konfliktů v klimatickém aktivismu.

SCHALIN, A. 2025. An inevitable conflict? A scoping review of climate change and generations. Environmental Sociology, 1–13. https://doi.org/10.1080/23251042.2025.2577765

Přehledový článek mapuje, jak sociologický výzkum od roku 2018 (vznik hnutí Fridays for Future) konceptualizuje vztahy mezi generacemi v kontextu klimatické změny. Autor rozlišuje dva hlavní teoretické přístupy: Mannheimovský rámec (generace jako historicky situované kohorty) a genealogický pohled (důraz na rodinné vazby, péči a morální odpovědnost). Studie ukazuje, že mediální a aktivistický diskurz často zdůrazňuje konflikt mezi mladými a staršími generacemi, zatímco empirické rozdíly v postoji ke klimatu jsou spíše mírné a překryté ideologickými faktory. Článek zdůrazňuje význam propojení horizontálních (kohortních) a vertikálních (rodinných) perspektiv pro pochopení klimatické spravedlnosti a politické mobilizace. Text poskytuje komplexní pohled na intergenerační dimenzi klimatické krize, propojuje teorii generací s environmentální sociologií a otevírá otázky morální odpovědnosti a solidarity.

Online zdroje

Web CENIA: Česká informační agentura životního prostředí http://www.cenia.cz
Na webu CENIA najdete přehledné informace o stavu životního prostředí v ČR, otevřená data a indikátoryIndikátor je ukazatel, který je pozorovatelný a který zastupuje pojem, který není možné pozorovat přímo (není možné se na něj respondenta přímo zeptat). Takovými pojmy jsou např. autorita, svoboda, láska, třídní vědomí apod. Ke každému takovému pojmu musí být utvořena operační definice, která je tvořena indikátory, pomocí kterých budeme zkoumat jev, který odpovídá danému pojmu. Viz také operacionalizace. více udržitelnosti, metodiky pro environmentální reporting a nástroje pro vizualizaci dat. Součástí jsou také databáze EIA/SEA (hodnocení vlivů na životní prostředí), legislativní rámce, strategie a e-learningové kurzy. Můžete zde získat praktické podklady pro analýzu environmentálních problémů, sledovat aktuální trendy a seznámit se s možnostmi zapojení do odborných projektů.

Web ČHMÚ: Český hydrometeorologický ústav www.chmi.cz
Portál poskytuje aktuální meteorologická a klimatická data, dlouhodobé statistiky, mapy a předpovědi. Obsahuje také odborné zprávy o klimatických trendech v ČR.
Proč užitečné: Studenti mohou sledovat reálné klimatické změny a jejich dopady na lokální úrovni.

Enviwiki: Otevřená encyklopedie o životním prostředí www.enviwiki.cz
Wiki platforma zaměřená na environmentální témata – od klimatické změny přes energetiku až po udržitelné technologie. Nabízí přehledné články, odkazy na legislativu a vzdělávací materiály. Poskytuje rychlý přístup k základním pojmům a konceptům, vhodné pro přípravu seminářů a referátů.

Web IPCC: Mezivládní panel pro změnu klimatu www.ipcc.ch
IPCC je hlavní globální autorita pro vědecké hodnocení klimatické změny. Na webu najdete zprávy o stavu klimatu, scénáře budoucího vývoje, doporučení pro mitigaci a adaptaci a souhrny pro tvůrce politik. Poskytuje přístup k nejaktuálnějším vědeckým poznatkům a mohou sledovat, jak se vědecké závěry promítají do mezinárodní politiky.

Web UNEP: Program OSN pro životní prostředí www.unep.org
UNEP se zaměřuje na globální environmentální politiku, udržitelnost, ochranu biodiverzity a klimatickou spravedlnost. Web nabízí zprávy, statistiky, vzdělávací materiály a přehled mezinárodních iniciativ. Pomáhá pochopení propojení environmentálních problémů s globálními cíli udržitelného rozvoje a získají zdroje pro analýzu environmentální politiky.

Web Udržitelná univerzita: Univerzita Palackého v Olomouci https://udrzitelna.upol.cz/
Web představuje strategii udržitelného rozvoje univerzity a konkrétní kroky v oblastech energetiky, odpadového hospodářství, mobility a spotřeby. Nabízí praktické tipy pro udržitelný životní styl, informace o dobrovolnických aktivitách, studentských projektech a vzdělávacích akcích (workshopy, přednášky). Web ukazuje, jak se principy udržitelnosti aplikují v každodenním chodu instituce.