Kapitola 1
Předmět sociologie životního způsobu

Předmětem sociologie životního způsobu je způsob života. Tato věta by byla banální pouze v případě, pokud by se sociologové shodovali v tom, co je způsob života. V sociologii však nepanuje taková shoda. To se projevuje i v tom, že způsob života bývá nazýván různě: životní způsob, životní styl, životní sloh. Je možné se také setkat se ztotožňováním způsobu života s kvalitou života případně s životní úrovní. Tato situace je způsobena tím, že sociologie je vědou multiparadigmatickouMultiparadigmatická věda nedisponuje jednotnou teorií, metodologií a jednotným souhrnem pojmů. Sociologie je multiparadigmatickou vědou již od počátku své existence (polovina 19. století). Proto má sociologie několik zakladatelů (obvykle jsou uváděni Émile Durkheim, Max Weber, Karel Marx a Georg Simmel), kteří se odlišují svým pohledem na podstatu společnosti, na podstatu modernizačního procesu i na vztah člověka a společnosti. Viz také paradigma. více, což znamená, že v sociologii neexistuje jedna teorie, která by vysvětlovala a popisovala společnost. Naopak existuje řada teorií, které si často vzájemně odporují a které chápou odlišně jak společnost a procesy, které v ní probíhají, tak také jednotlivé sociální jevySociální jev je pojem, který do sociologie zavedl Émile Durkheim. Podle něj je sociálním jevem každý druh jednání, myšlení nebo cítění, který existuje mimo jedince a který je schopný na jedince vyvíjet vnější tlak. Pokud se tomuto tlaku sociálních jevů člověk bez výhrad podřizuje, nepociťuje ho. Jakmile se však člověk s tímto jevem pokusí bojovat a postaví se mu na odpor, hned se projeví jeho utlačivá síla. Sociálním jevem jsou např. právní a mravní normy, náboženská dogmata, finanční soustava atd. V současné sociologii se pojem sociální jev používá v širším pojetí, když chce sociolog vyjádřit, že jev, který je předmětem jeho zájmu, např. fluktuace, rozvodovost, láska, mravní norma, rodina, dospívání atd., studuje v rozličných společenských souvislostech, např. společenské příčiny a důsledky fluktuace, člověk v sociálních vztazích apod. Viz také teorie strukturace. více.

Způsob života je také sociálním jevemSociální jev je pojem, který do sociologie zavedl Émile Durkheim. Podle něj je sociálním jevem každý druh jednání, myšlení nebo cítění, který existuje mimo jedince a který je schopný na jedince vyvíjet vnější tlak. Pokud se tomuto tlaku sociálních jevů člověk bez výhrad podřizuje, nepociťuje ho. Jakmile se však člověk s tímto jevem pokusí bojovat a postaví se mu na odpor, hned se projeví jeho utlačivá síla. Sociálním jevem jsou např. právní a mravní normy, náboženská dogmata, finanční soustava atd. V současné sociologii se pojem sociální jev používá v širším pojetí, když chce sociolog vyjádřit, že jev, který je předmětem jeho zájmu, např. fluktuace, rozvodovost, láska, mravní norma, rodina, dospívání atd., studuje v rozličných společenských souvislostech, např. společenské příčiny a důsledky fluktuace, člověk v sociálních vztazích apod. Viz také teorie strukturace. více. Proto i na něj je možné, vlastně nutné, pohlížet teoreticky odlišným způsobem. To znamená, že je nutné způsob života primárně vymezit nikoliv pouze empiricky (popisem jeho pozorovatelných projevů), ale teoreticky, tedy aplikovat na něj obecné sociologické teorie. V sociologii existuje velké množství takových aplikovaných sociologických teorií. Jedná se např. o sociologii práce, sociologii rodiny, sociologii výchovy, sociologii politiky, sociologii mládeže atd. Všechny sociální jevySociální jev je pojem, který do sociologie zavedl Émile Durkheim. Podle něj je sociálním jevem každý druh jednání, myšlení nebo cítění, který existuje mimo jedince a který je schopný na jedince vyvíjet vnější tlak. Pokud se tomuto tlaku sociálních jevů člověk bez výhrad podřizuje, nepociťuje ho. Jakmile se však člověk s tímto jevem pokusí bojovat a postaví se mu na odpor, hned se projeví jeho utlačivá síla. Sociálním jevem jsou např. právní a mravní normy, náboženská dogmata, finanční soustava atd. V současné sociologii se pojem sociální jev používá v širším pojetí, když chce sociolog vyjádřit, že jev, který je předmětem jeho zájmu, např. fluktuace, rozvodovost, láska, mravní norma, rodina, dospívání atd., studuje v rozličných společenských souvislostech, např. společenské příčiny a důsledky fluktuace, člověk v sociálních vztazích apod. Viz také teorie strukturace. více, které jsou předmětem těchto aplikovaných disciplín (práce, rodina, výchova, politika, mládež atd.) jsou však současně také parciálními sociálními jevySociální jev je pojem, který do sociologie zavedl Émile Durkheim. Podle něj je sociálním jevem každý druh jednání, myšlení nebo cítění, který existuje mimo jedince a který je schopný na jedince vyvíjet vnější tlak. Pokud se tomuto tlaku sociálních jevů člověk bez výhrad podřizuje, nepociťuje ho. Jakmile se však člověk s tímto jevem pokusí bojovat a postaví se mu na odpor, hned se projeví jeho utlačivá síla. Sociálním jevem jsou např. právní a mravní normy, náboženská dogmata, finanční soustava atd. V současné sociologii se pojem sociální jev používá v širším pojetí, když chce sociolog vyjádřit, že jev, který je předmětem jeho zájmu, např. fluktuace, rozvodovost, láska, mravní norma, rodina, dospívání atd., studuje v rozličných společenských souvislostech, např. společenské příčiny a důsledky fluktuace, člověk v sociálních vztazích apod. Viz také teorie strukturace. více, které zkoumá sociologie životního způsobu. Není snad způsob života (také) to, jakým rodinným životem žijeme, jak žijeme v práci a jak pracujeme, jak vychováváme a jsme vychováváni?

Z toho vyplývá, že sociologie životního způsobu zaujímá mezi aplikovanými sociologickými disciplínami zvláštní místo. A to proto, že se pokouší nejenom aplikovat obecné sociologické teorie na způsob života, ale také integrovat teorie a empirické výsledky jiných aplikovaných sociologických disciplín. Tímto způsobem se pokouší utvářet teorie na nižší úrovni obecnosti, na jejichž základě pak může způsob života empiricky zkoumat. Pohlížet na způsob života sociologicky znamená teoreticko empiricky pohlížet na různé aspekty života a jednání různých sociálních skupin i jednotlivců zakotvených ve společnosti a ve vzájemných sociálních vztazích. K tomu je nutné alespoň rámcově vymezit předmět sociologie životního způsobu, tedy životní způsob. Při jeho vymezování je nezbytné zaměřit se na dva základní problémy. Jednak na pojmy, kterými se způsob života vyjadřuje (životní způsob, životní styl, životní sloh, kvalita života, životní úroveň), jednak na problém subjektu (tedy nositele) životního způsobu (společnost, sociální skupina, jednotlivec). Ve třetí části kapitoly se zaměříme na mechanismy utváření pozdně moderní subjektivity (buď sám sebou a prodej se, pečuj o sebe).

1.1 Pojmy, kterými se vyjadřuje způsob života

Pojmy vyjadřující způsob života nejsou jen výbavou sociologa. Takové pojmy používají v rámci svého zdravého rozumuZdravý rozum je pojem, kterým sociologové označují běžné vědění laiků o společnosti. Jedná se o zásobu vědění, která obsahuje zvláštní propletenec poznatků, mýtů, návodů, názorů, vědomostí, rad a pouček. Zdravý rozum způsobuje, že lidé mají tendenci posuzovat všechny jevy, se kterými se v životě setkají, podle svého jedinečného, specifického a neopakovatelného života, to znamená, že mají tendenci vidět svět skrze svůj vlastní život. Sociologie naproti tomu disponuje sociologickým (teoretickým) rozumem, který vidí sociální jevy systematicky, v širších souvislostech, pokud možno nezaujatě a objektivně. Viz také antipozitivismus, fenomenologická sociologie. více i nesociologové. Zeptáme-li se běžného člověka, co je to životní způsob, dostaneme různé odpovědi. Je to způsob, jakým žijeme: jak se oblékáme, jak bydlíme, jak trávíme svůj volný čas, jak a kde pracujeme, co a kdy jíme, co si myslíme o světě a o sobě, jakou hudbu posloucháme, co čteme atd.

O některých lidech říkáme, že „mají styl“; obvykle tím myslíme, že u těchto lidí „tak nějak všechno do sebe zapadá – životní úroveň, oblékání, způsob řeči, jídelní zvyklosti, profese, trávení volného času atd.“ Na úrovni zdravého rozumuZdravý rozum je pojem, kterým sociologové označují běžné vědění laiků o společnosti. Jedná se o zásobu vědění, která obsahuje zvláštní propletenec poznatků, mýtů, návodů, názorů, vědomostí, rad a pouček. Zdravý rozum způsobuje, že lidé mají tendenci posuzovat všechny jevy, se kterými se v životě setkají, podle svého jedinečného, specifického a neopakovatelného života, to znamená, že mají tendenci vidět svět skrze svůj vlastní život. Sociologie naproti tomu disponuje sociologickým (teoretickým) rozumem, který vidí sociální jevy systematicky, v širších souvislostech, pokud možno nezaujatě a objektivně. Viz také antipozitivismus, fenomenologická sociologie. více se můžeme také setkat se spojením zdravý životní styl, alternativní životní styl, nekonformní životní styl, nekulturní životní styl atd.

Zeptáme-li se na životní sloh, vzbudíme rozpaky. Jsme zvyklí používat slovo sloh pro umělecké slohy, známe slohy v architektuře, známe také slohové práce, se kterými jsme se trápili ve škole – ale životní sloh? Mohlo by to být něco jako „z čeho je složen můj život“? „Z jakých složek je složen můj život?“ Třeba z práce, ze způsobu trávení volného času, z mých konkrétních sociálních vazeb?

Položíme-li otázku o životní úrovni, pak dostaneme odpověď, že se to týká toho, co si můžu koupit v obchodě, kam můžu jet na dovolenou, kde můžu bydlet. Pod kvalitou života si pak lidé obvykle nedokážou představit nic konkrétního, snad by se nějak mohla týkat zdraví, kvality životního prostředí apod.

Podíváme-li se na životní způsob a související termíny optikou sociologického rozumu, musíme je vymezit jako teoretické pojmy. Při té příležitosti zjistíme, že obsah teoretických pojmů do určité míry odpovídá představám zdravého rozumuZdravý rozum je pojem, kterým sociologové označují běžné vědění laiků o společnosti. Jedná se o zásobu vědění, která obsahuje zvláštní propletenec poznatků, mýtů, návodů, názorů, vědomostí, rad a pouček. Zdravý rozum způsobuje, že lidé mají tendenci posuzovat všechny jevy, se kterými se v životě setkají, podle svého jedinečného, specifického a neopakovatelného života, to znamená, že mají tendenci vidět svět skrze svůj vlastní život. Sociologie naproti tomu disponuje sociologickým (teoretickým) rozumem, který vidí sociální jevy systematicky, v širších souvislostech, pokud možno nezaujatě a objektivně. Viz také antipozitivismus, fenomenologická sociologie. více. Sociologický rozum se však snaží o logické a systematické vymezení obsahu pojmů a samozřejmě o jejich zakotvení v empirii.

1.1.1 Životní způsob, životní styl, životní sloh

Pojem životní způsob je považován za obecnější pojem než pojem životní styl. Např. podle české socioložky Jany Duffkové je životní způsob „systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí typických, charakteristických pro určitý subjekt (jedince či skupinu, event. i společenství či společnost coby konkrétní nositele životního způsobu)“ (Duffková 2005: 80).

Pojem životní styl je konkrétnější. Duffková rozlišuje životní styl jednotlivce a životní styl skupiny. „Životním stylem jednotlivce je možné rozumět ve značné míře konzistentní životní způsob jednotlivce, jehož jednotlivé části si navzájem odpovídají, jsou ve vzájemném vztahu, vycházejí z jednotného základu, mají společné jádro, resp. určitou jednotící linii, tj. jednotný ‚styl’, který se jako červená linie prolíná všemi podstatnými činnostmi, vztahy, zvyklostmi apod. nositele životního stylu“ (Duffková 2005: 81).

„Životní styl skupiny pak představuje do určité míry vyabstrahované, typické společné rysy životního způsobu, resp. jeho hlavních, určujících momentů, které jsou příznačné pro převážnou většinu členů nějaké skupiny (častěji jde o větší či menší skupiny, jejichž členové se navzájem všichni neznají, ale obecně vzato mají společné něco, co je důležité pro vytváření životního způsobu/stylu – např. profesní skupiny či obecněji skupiny vytvářející se v souvislosti s povoláním a přípravou na něj: životní styl lékařů, profesionálních sportovců, vysokoškolských studentů apod.)“ (Duffková 2005: 81).

Na základě uvedených definic lze usoudit, že pojmy životní způsob a životní styl je možné považovat za synonyma. Je-li životní způsob vymezen jako „systém činností a vztahů, životních projevů … typických pro určitý subjekt“, pak to předpokládá, že prvky životního způsobu jsou vnitřně uspořádané a konzistentní, což jsou vlastnosti, kterými je vymezen životní styl. To, že pojmy životní způsob a životní styl lze považovat za synonyma, naznačuje i užití lomítka mezi pojmy životní způsob/styl.

Na životní způsob a životní styl lze však pohlížet také jako na odlišné pojmy. A to tehdy, pokud se zaměříme na jejich kvalitativní stránku, tedy na míru vnitřní uspořádanosti a konzistentnosti prvků způsobu života.

Vyjděme z toho, že životní způsob je nikoliv „systém“, ale kvantitativní souhrn (činností, vztahů, projevů, aspektů apod.) a životní styl je systém, je tedy charakteristický provázaností těchto částí životního způsobu. Provázanost je založena na kvalitativní souvislosti všech těchto částí. Životní způsob bychom pak mohli postihnout výčtovou definicí (co všechno do něj patří), zatímco definice životního stylu by vycházela z předpokladu provázanosti jednotlivých prvků životního způsobu.

Životní styl by se pak na rozdíl od životního způsobu vyznačoval vnitřní integrací, koherencí a kvalitativní souvislostí všech prvků. V uvedeném smyslu je podle českého sociologa Jiřího LinhartaLinhart Jiří (1942–1990), český sociolog, zabýval se metodologií sociologie, sociologií životního způsobu, sociologií sportu. Dílo: Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, spoluautor), Sociálně třídní struktura Československa (1978), Sociologie sportu (1986), 24x o demokracii a morálce z pohledu sociologů (1990). více používán pojem životní styl v rámci kulturologického pohledu na život jedince a společnosti. Životní styl se interpretuje za pomoci pojmu kulturní vzorec a analýzy procesů enkulturace a socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více. Životní styl je chápán jako vnitřní jednota tíhnoucí k jednolitému a průkaznému vyjádření. V rámci tohoto pohledu na životní styl se používají takové pojmy jako životní tempo, rytmus, intenzita či pravda života, životní projev, sebeprojekce, sebeuplatnění, sebeprožívání, sebeuvědomění, odcizení, smysl života (blíže ke smyslu života viz kap. 5.1.), životní ideál, životní harmonie, krása života, životní postoj, životní aktivita, životní pocit. LinhartLinhart Jiří (1942–1990), český sociolog, zabýval se metodologií sociologie, sociologií životního způsobu, sociologií sportu. Dílo: Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, spoluautor), Sociálně třídní struktura Československa (1978), Sociologie sportu (1986), 24x o demokracii a morálce z pohledu sociologů (1990). více soudí, že tyto pojmy lze pouze obtížně operacionalizovatOperacionalizace je proces v kvantitativním výzkumu, pomocí kterého překládáme teoretické pojmy, kterými je vyjádřen objekt výzkumu, do jazyka pozorování. Pomocí operacionalizace vytváříme operační definice objektu našeho výzkumu. Operační definice stanovuje, co a jak máme měřit, abychom poznali to, co zkoumáme. Neříká nám tedy, co je to, co zkoumáme, ale jak to máme měřit. To znamená, že v operační definici je objekt výzkumu vyjádřen popisem operací, kterými bude měřen. Viz také indikátor. více. Pochopit životní styl v jeho plné celistvosti a intencionalitě se proto dosud daří pouze esejisticky, popř. prostřednictvím biografického popisu a analýzy (LinhartLinhart Jiří (1942–1990), český sociolog, zabýval se metodologií sociologie, sociologií životního způsobu, sociologií sportu. Dílo: Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, spoluautor), Sociálně třídní struktura Československa (1978), Sociologie sportu (1986), 24x o demokracii a morálce z pohledu sociologů (1990). více 1996: 1247).

Kvalitativní přístup k životnímu stylu tedy nevychází pouze z předpokladu vnitřní uspořádanosti prvků životního stylu v systém, ale také z předpokladu významů, kterými aktéři interpretují svět. Takové pojetí životního stylu se samozřejmě nedá operacionalizovatOperacionalizace je proces v kvantitativním výzkumu, pomocí kterého překládáme teoretické pojmy, kterými je vyjádřen objekt výzkumu, do jazyka pozorování. Pomocí operacionalizace vytváříme operační definice objektu našeho výzkumu. Operační definice stanovuje, co a jak máme měřit, abychom poznali to, co zkoumáme. Neříká nám tedy, co je to, co zkoumáme, ale jak to máme měřit. To znamená, že v operační definici je objekt výzkumu vyjádřen popisem operací, kterými bude měřen. Viz také indikátor. více. OperacionalismusOperacionalizace je proces v kvantitativním výzkumu, pomocí kterého překládáme teoretické pojmy, kterými je vyjádřen objekt výzkumu, do jazyka pozorování. Pomocí operacionalizace vytváříme operační definice objektu našeho výzkumu. Operační definice stanovuje, co a jak máme měřit, abychom poznali to, co zkoumáme. Neříká nám tedy, co je to, co zkoumáme, ale jak to máme měřit. To znamená, že v operační definici je objekt výzkumu vyjádřen popisem operací, kterými bude měřen. Viz také indikátor. více je procedura, která patří pozitivismuPozitivismus zahrnuje různé metodologické přístupy k sociální realitě, které jsou založeny na předpokladu, že k předmětu studia je nutné přistoupit objektivně, zvenčí, jako k věci (objektu), který lze popsat a vysvětlit neutrálním a nezaujatým jazykem. Pozitivismus je spojen s kvantitativním numerickým výzkumem, který je založen na operacionalizaci, statistickém testování hypotéz a hledání souvislostí mezi dvěma nebo více proměnnými. Je zaměřen na získání informací, které by byly reprezentativní pro celou populaci. Viz také operacionalismus, indikátor. více a všechny antipozitivistickéAntipozitivismus zahrnuje různé metodologické přístupy ke zkoumání sociální reality, které jsou zaměřeny na běžnou každodenní zkušenost lidí. Za zakladatele antipozitivismu v sociologii je považován Max Weber. Vychází se z toho, že lidé interpretují podmínky, ve kterých se nacházejí, dávají jim smysl a význam, a to za pomoci zdravého rozumu. Antipozitivistické přístupy se pokoušejí porozumět významům, které lidé přikládají sociální realitě. Antipozitivismus je spojen s kvalitativním nenumerickým výzkumem, jehož cílem je porozumění smyslu, který lidé vkládají do svého jednání. Pro porozumění je důležité získat vhled do co největšího množství dimenzí daného problému. Tento typ výzkumu je zaměřen na kvalitativní stránky zkoumaného problému. Viz také zdravý rozum, fenomenologická sociologie. více přístupy tuto proceduru kritizují, vymezují se vůči ní a nabízejí jiný způsob propojení teoretického pojmu s empirickou skutečností. Antipozitivistická sociologie má k dispozici mnoho postupů, kterými lze zkoumat kvalitu sociálních jevůSociální jev je pojem, který do sociologie zavedl Émile Durkheim. Podle něj je sociálním jevem každý druh jednání, myšlení nebo cítění, který existuje mimo jedince a který je schopný na jedince vyvíjet vnější tlak. Pokud se tomuto tlaku sociálních jevů člověk bez výhrad podřizuje, nepociťuje ho. Jakmile se však člověk s tímto jevem pokusí bojovat a postaví se mu na odpor, hned se projeví jeho utlačivá síla. Sociálním jevem jsou např. právní a mravní normy, náboženská dogmata, finanční soustava atd. V současné sociologii se pojem sociální jev používá v širším pojetí, když chce sociolog vyjádřit, že jev, který je předmětem jeho zájmu, např. fluktuace, rozvodovost, láska, mravní norma, rodina, dospívání atd., studuje v rozličných společenských souvislostech, např. společenské příčiny a důsledky fluktuace, člověk v sociálních vztazích apod. Viz také teorie strukturace. více a které jsou spojeny s přímým pozorováním: zúčastněné pozorování a zhuštěný popis (např. v rámci interpretace kultur C. Geertze), narativní rozhovor, konverzační analýzu apod. Problém těchto kvalitativních přístupů je obecným problémem všech induktivních postupů: týká se zobecňování dat a cesty k obecné teorii životního stylu nebo k obecné teorii kultury. Antipozitivisticky zaměření výzkumníci se snaží vyhnout vysoké úrovni zobecnění, protože se domnívají, že by byla založena na pouhé spekulaci (srov. např. Geertz 2000: 13–42).

Podle LinhartaLinhart Jiří (1942–1990), český sociolog, zabýval se metodologií sociologie, sociologií životního způsobu, sociologií sportu. Dílo: Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, spoluautor), Sociálně třídní struktura Československa (1978), Sociologie sportu (1986), 24x o demokracii a morálce z pohledu sociologů (1990). více je ve srovnání s kvalitativním pojetím životního stylu používán v rámci sociálně ekonomického pohledu na život jedince a společnosti pojem životní způsob (LinhartLinhart Jiří (1942–1990), český sociolog, zabýval se metodologií sociologie, sociologií životního způsobu, sociologií sportu. Dílo: Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, spoluautor), Sociálně třídní struktura Československa (1978), Sociologie sportu (1986), 24x o demokracii a morálce z pohledu sociologů (1990). více 1996: 1247). Lze usoudit, že se jedná o koncept sociálního statusuSociální status je pojem, který může znamenat místo, které člověk zaujímá ve společenské struktuře (v tom případě je sociální status totéž co pozice), nebo může znamenat určité kvality člověka ve smyslu jeho kompetencí, které jsou důležité pro výkon jeho sociální role (takto pojímal sociální status Talcott Parsons). Pojem sociální status se používá také při empirických sociologických výzkumech, ve kterých je operacionalizován pomocí indikátorů velikost příjmu a majetku, úroveň vzdělání a kvalifikace, životní styl apod. Viz také sociální role, operacionalizace, indikátor. více, tak jak je používán v kvantitativních výzkumech sociální struktury společnosti.

Podíváme-li se na tyto výzkumy, pak skutečně zjistíme, že životní způsob je považován za jednu z dimenzí sociálního statusuSociální status je pojem, který může znamenat místo, které člověk zaujímá ve společenské struktuře (v tom případě je sociální status totéž co pozice), nebo může znamenat určité kvality člověka ve smyslu jeho kompetencí, které jsou důležité pro výkon jeho sociální role (takto pojímal sociální status Talcott Parsons). Pojem sociální status se používá také při empirických sociologických výzkumech, ve kterých je operacionalizován pomocí indikátorů velikost příjmu a majetku, úroveň vzdělání a kvalifikace, životní styl apod. Viz také sociální role, operacionalizace, indikátor. více (srov. např. MachoninMachonin Pavel (1927–2008), český sociolog, zabýval se výzkumem sociální struktury české společnosti, sociální transformací společnosti, sociální stratifikací, teorií modernizace. Dílo: Sociální struktura socialistické společnosti (1967, se spoluautory), Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, editor), Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury (1996, s Milanem Tučkem), Česká společnost a sociologické poznání. Problémy společenské transformace a modernizace od poloviny 60. let 20. století do současnosti (2005). více, Tuček 1996 nebo Tuček a kol. 2003). Ovšem současně zjistíme, že v těchto výzkumech není sociální statusSociální status je pojem, který může znamenat místo, které člověk zaujímá ve společenské struktuře (v tom případě je sociální status totéž co pozice), nebo může znamenat určité kvality člověka ve smyslu jeho kompetencí, které jsou důležité pro výkon jeho sociální role (takto pojímal sociální status Talcott Parsons). Pojem sociální status se používá také při empirických sociologických výzkumech, ve kterých je operacionalizován pomocí indikátorů velikost příjmu a majetku, úroveň vzdělání a kvalifikace, životní styl apod. Viz také sociální role, operacionalizace, indikátor. více pojímán výlučně jako socioekonomická kategorie. Sociální statusSociální status je pojem, který může znamenat místo, které člověk zaujímá ve společenské struktuře (v tom případě je sociální status totéž co pozice), nebo může znamenat určité kvality člověka ve smyslu jeho kompetencí, které jsou důležité pro výkon jeho sociální role (takto pojímal sociální status Talcott Parsons). Pojem sociální status se používá také při empirických sociologických výzkumech, ve kterých je operacionalizován pomocí indikátorů velikost příjmu a majetku, úroveň vzdělání a kvalifikace, životní styl apod. Viz také sociální role, operacionalizace, indikátor. více je v těchto výzkumech vymezen jako souhrnný sociální statusSociální status je pojem, který může znamenat místo, které člověk zaujímá ve společenské struktuře (v tom případě je sociální status totéž co pozice), nebo může znamenat určité kvality člověka ve smyslu jeho kompetencí, které jsou důležité pro výkon jeho sociální role (takto pojímal sociální status Talcott Parsons). Pojem sociální status se používá také při empirických sociologických výzkumech, ve kterých je operacionalizován pomocí indikátorů velikost příjmu a majetku, úroveň vzdělání a kvalifikace, životní styl apod. Viz také sociální role, operacionalizace, indikátor. více, který je rozložen na dva dílčí statusy: na mocensko materiální status a status kulturně meritokratický. Mocensko materiální status je operacionalizován indikátoryIndikátor je ukazatel, který je pozorovatelný a který zastupuje pojem, který není možné pozorovat přímo (není možné se na něj respondenta přímo zeptat). Takovými pojmy jsou např. autorita, svoboda, láska, třídní vědomí apod. Ke každému takovému pojmu musí být utvořena operační definice, která je tvořena indikátory, pomocí kterých budeme zkoumat jev, který odpovídá danému pojmu. Viz také operacionalizace. více postavení v řízení a výše příjmu. Kulturně meritokratický status je operacionalizován indikátoryIndikátor je ukazatel, který je pozorovatelný a který zastupuje pojem, který není možné pozorovat přímo (není možné se na něj respondenta přímo zeptat). Takovými pojmy jsou např. autorita, svoboda, láska, třídní vědomí apod. Ke každému takovému pojmu musí být utvořena operační definice, která je tvořena indikátory, pomocí kterých budeme zkoumat jev, který odpovídá danému pojmu. Viz také operacionalizace. více stupeň vzdělání, složitost vykonávané práce a životní styl.

Životní styl pak má v těchto výzkumech dva aspekty. Materiální aspekt životního stylu odpovídá pojmu životní úroveň a je operacionalizován indikátorem vybavenost domácnosti předměty dlouhodobé spotřeby. Kulturní aspekt životního stylu je chápán jako kulturní úroveň a je operacionalizován indexem kulturních aktivit (MachoninMachonin Pavel (1927–2008), český sociolog, zabýval se výzkumem sociální struktury české společnosti, sociální transformací společnosti, sociální stratifikací, teorií modernizace. Dílo: Sociální struktura socialistické společnosti (1967, se spoluautory), Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, editor), Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury (1996, s Milanem Tučkem), Česká společnost a sociologické poznání. Problémy společenské transformace a modernizace od poloviny 60. let 20. století do současnosti (2005). více, Tuček 1996; Tuček a kol. 2003). Do kulturních aktivit jsou zahrnuty tyto aktivity mimopracovní doby: 1. návštěva divadel, koncertů, výstav, 2. studium odborné literatury, 3. chození do přírody, sport, turistika, 4. četba krásné literatury, 5. návštěvy přátel, 6. návštěva restaurací, kaváren, zábav, 7. rukodělné koníčky, 8. náročnější fyzické práce doma. Předpokládá se, že index kulturních aktivit od první do osmé položky vyjadřuje jednotlivé kulturní úrovně statusu, a to od nejvyšší úrovně po nejnižší (MachoninMachonin Pavel (1927–2008), český sociolog, zabýval se výzkumem sociální struktury české společnosti, sociální transformací společnosti, sociální stratifikací, teorií modernizace. Dílo: Sociální struktura socialistické společnosti (1967, se spoluautory), Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, editor), Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury (1996, s Milanem Tučkem), Česká společnost a sociologické poznání. Problémy společenské transformace a modernizace od poloviny 60. let 20. století do současnosti (2005). více, Tuček 1996: 108).

Tento přístup měří životní styl pozitivisticky a kvantitativně. To ale neznamená, že jej zkoumá pouze výčtově, tedy že neuvažuje o vnitřní provázanosti jak obou aspektů životního stylu, tak dimenzí souhrnného sociálního statusuSociální status je pojem, který může znamenat místo, které člověk zaujímá ve společenské struktuře (v tom případě je sociální status totéž co pozice), nebo může znamenat určité kvality člověka ve smyslu jeho kompetencí, které jsou důležité pro výkon jeho sociální role (takto pojímal sociální status Talcott Parsons). Pojem sociální status se používá také při empirických sociologických výzkumech, ve kterých je operacionalizován pomocí indikátorů velikost příjmu a majetku, úroveň vzdělání a kvalifikace, životní styl apod. Viz také sociální role, operacionalizace, indikátor. více. Je tomu tak proto, že východiskem tohoto přístupu je systémová analýza, která již předpokládá vnitřní souvislost mezi prvky systému. Pomocí odhalení vnitřní souvislosti jednotlivých aspektů ovšem není možné porozumět významům, pomocí kterých aktéři sociálního života interpretují svět, ve kterém žijí svůj život.

Vrátíme-li se k našemu problému odlišnosti pojmů životní způsob a životní styl, vidíme, že se nám naším exkurzem poněkud vyjasnil. V zásadě jde o to, že pojem životní styl bývá spojován s kvalitativními charakteristikami životního způsobu a s významy, na základě kterých lidé interpretují realitu a na základě kterých jednají a žijí. Takto pojatý životní styl se musí zkoumat antipozitivisticky, např. fenomenologickyFenomenologie je filozofický směr zaměřený na přesné zkoumání jevů (fenoménů) tak, jak se ukazují v lidském vědomí, místo aby se zabýval skutečnostmi samými; založil ji Edmund Husserl, rozvíjel ji Jan Patočka (vč. asubjektivní fenomenologie) a ovlivnila psychologii, sociologii a další oblasti. Snaží se proniknout k podstatě věcí skrze analýzu zkušenosti, včetně vnitřní a svědomí, a zkoumá lidské bytí a jeho smysl. více či symbolickointerakcionistickySymbolický interakcionismus je antipozitivistický metodologický směr v sociologii, který založil Herbert Blumer. Ten vychází z toho, že významy věcí vznikají v sociální symbolické interakci mezi člověkem a druhými lidmi. Proto může říci, že významy jsou sociální produkty, které jsou utvářeny tak, jak lidé v průběhu interakce definují objekty. Viz také antipozitivismus, interakcionismus, pragmatismus. více.

Naproti tomu pojem životní způsob bývá spojován s kvantitativními charakteristikami a se systémovou provázaností jednotlivých prvků životního způsobu. Takto pojatý životní způsob se zkoumá pozitivisticky, to znamená v zásadě systémově strukturalisticky.

Než dospějeme ke konečnému rozhodnutí, zda má smysl odlišovat pojem životní styl od pojmu životní způsob, podíváme se na poslední pojem, který jsme ještě neanalyzovali, na životní sloh.

Pojem životní sloh používal od čtyřicátých let 20. století Karel HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více. HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více byl architekt, což není náhodná poznámka, protože pojem životní sloh se nejprve objevuje ve spojitosti s architekturou měst a budov a dále v rámci tzv. užitého umění ve spojitosti s návrhy na předměty denní spotřeby. Právě architekti totiž postřehli, že navrhovat jednotlivou stavbu nestačí, ale že je nutné navrhovat komplexně celé prostředí, v němž má jednotlivec, rodina nebo městská pospolitost žít. (Blíže ke vztahu prostoru a způsobu života viz kap. 6.)

HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více toto architektonické pojetí životního slohu dále rozvíjel a doplnil je o formy, které se netýkají pouze věcného prostředí. Domnívá se, že „životní sloh je soustavou vzájemně vztažných životních forem, jimiž se projevuje život určité společnosti v určité historické situaci. … Jedná se o formy jednání, vztahů, vědomí a věcného prostředí“ (Honzík 1958: 7–10). Životní formou je každé jednání, vztah, vědomí a věcné prostředí, kterými se projevuje život společnosti a které určují povahu životního slohu. Zde vidíme, že životní formy jsou současně projevem životního slohu i jeho určujícími determinantami.

HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více dělí všechny životní formy na formy věcí a formy stavů. Formy věcí jsou formy věcného prostředí, tedy věci, které nás obklopují v prostoru. Jsou to krajiny, sady, města a sídliště, silnice, nábytek, nádobí a příbory, bytové doplňky a textilie, stroje, nástroje, nářadí, oblečení, hračky, plakáty, obrazy, sochy apod. Existuje mnoho lidí, pro které se životní sloh omezuje jen na věcné prostředí a jeho úpravu a používání: žijí tím, že se pečlivě oblékají, že si upravují byt, jídelní stůl apod.

Ovšem podle HonzíkaHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více se životní sloh v pravém slova smyslu neomezuje pouze na formy věcného prostředí. Vedle věcného prostředí se totiž životní sloh i jednání lidí projevuje a je určen (determinován) způsobem, kterým lidé nazírají svět, způsobem jejich práce, jejich chováním, zvyky a mravy, gesty, řečí i mimikou. Všechny tyto projevy a determinanty HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více nazývá formami stavů. Formy stavů jsou tedy formy vztahů a jednání mezi lidmi (např. formy třídní, rodinné, pracovní apod.) a formy reagování na skutečnost (např. smyslové, citové, rozumové), jimž HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více říká formy vědomí.

HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více odlišuje pojem životní sloh od pojmu životní způsob. Soudí, podobně jako LinhartLinhart Jiří (1942–1990), český sociolog, zabýval se metodologií sociologie, sociologií životního způsobu, sociologií sportu. Dílo: Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, spoluautor), Sociálně třídní struktura Československa (1978), Sociologie sportu (1986), 24x o demokracii a morálce z pohledu sociologů (1990). více, že v pojmu životní způsob jsou zahrnuty pouze stránky ekonomického účelového jednání. Jedná se tedy o životní sloh omezený pouze na formy věcného prostředí. To odpovídá materiálnímu aspektu životního stylu, který, jak jsem již ukázala, je operacionalizován indikátorem vybavenosti domácností.

Podle HonzíkaHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více je pojem životní sloh ve srovnání s takto vymezeným pojmem životní způsob mnohem širší. Životní sloh představuje nejenom to, co společnost vyrábí pro spotřebu a jak společnost upravuje vzájemné vztahy mezi lidmi, ale představuje také citový, smyslový, estetický vztah k věcem a jednání (HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více 1958: 7–13).

Z výše uvedeného je zřejmé, že HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více pohlíží na životní sloh marxistickyMmarxismus je obvyklé označení pro teorii dialektického historického materialismu Karla Marxe. Jeho teorie je dialektická, což u Marxe znamená, že vychází z myšlenky univerzálního vývoje lidstva, přičemž zdrojem tohoto vývoje je konflikt, který nazýval jednotou a bojem protikladů a který se projevuje přechodem kvantitativních změn v novou kvalitu. Marxismus je materialistický, předpokládá, že vývoj lidské společnosti je založen na proměnách materiální základny společnosti. Lidské vědomí je předurčeno materiální produkcí. Společnosti postupně procházejí několika společenskoekonomickými formacemi, které se střídají na základě proměn materiálních podmínek společnosti. Marxova teorie je historická, při analýze konkrétní společnosti je třeba mít na zřeteli konkrétní historickou určitost materiálního podmínění života lidí. Lidé jednají na základě určitých materiálních podmínek a předpokladů; t... více. Životní formy považuje za určující faktory (determinanty) životního slohu, nedomnívá se však, že se lidé nepodílejí na jeho tvorbě. To ale neznamená, že životní sloh vzniká z představy jeho formy (tedy z vědomí lidí); naopak, životní sloh roste z bytí (HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více tomuto bytí říká kořeny života). Těmito kořeny jsou výrobní síly a výrobní vztahy, které tvoří výrobní způsobVýrobní způsob je pojem, který je klíčový pro teorii Karla Marxe. Výrobní způsob je ekonomická základna společnosti. Je tvořen výrobními silami a výrobními vztahy. Výrobními silami Marx rozumí souhrn hmotných a lidských prvků výroby. Výrobními vztahy Marx rozumí způsob, kterým jsou lidé při výrobě spojeni. Základem výrobních vztahů jsou formy vlastnictví výrobních prostředků. Společenské vlastnictví výrobních prostředků zakládá výrobní vztahy spolupráce a vzájemné pomoci, zatímco soukromé vlastnictví zakládá výrobní vztahy vykořisťování. Rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy vede ke konfliktu uvnitř výrobního způsobu a je příčinou proměny společenskoekonomické formace. Viz také marxismus, společensko-ekonomická formace. více. Životní sloh se rodí samovolně z výrobního způsobuVýrobní způsob je pojem, který je klíčový pro teorii Karla Marxe. Výrobní způsob je ekonomická základna společnosti. Je tvořen výrobními silami a výrobními vztahy. Výrobními silami Marx rozumí souhrn hmotných a lidských prvků výroby. Výrobními vztahy Marx rozumí způsob, kterým jsou lidé při výrobě spojeni. Základem výrobních vztahů jsou formy vlastnictví výrobních prostředků. Společenské vlastnictví výrobních prostředků zakládá výrobní vztahy spolupráce a vzájemné pomoci, zatímco soukromé vlastnictví zakládá výrobní vztahy vykořisťování. Rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy vede ke konfliktu uvnitř výrobního způsobu a je příčinou proměny společenskoekonomické formace. Viz také marxismus, společensko-ekonomická formace. více (a následně ze vztahů mezi lidmi a ze způsobu života), ovšem jeho dovršení je dotvářeno tvořivostí a iniciativou lidí. Tvořivost a iniciativa však musí být v souladu s výrobním způsobemVýrobní způsob je pojem, který je klíčový pro teorii Karla Marxe. Výrobní způsob je ekonomická základna společnosti. Je tvořen výrobními silami a výrobními vztahy. Výrobními silami Marx rozumí souhrn hmotných a lidských prvků výroby. Výrobními vztahy Marx rozumí způsob, kterým jsou lidé při výrobě spojeni. Základem výrobních vztahů jsou formy vlastnictví výrobních prostředků. Společenské vlastnictví výrobních prostředků zakládá výrobní vztahy spolupráce a vzájemné pomoci, zatímco soukromé vlastnictví zakládá výrobní vztahy vykořisťování. Rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy vede ke konfliktu uvnitř výrobního způsobu a je příčinou proměny společenskoekonomické formace. Viz také marxismus, společensko-ekonomická formace. více. Pokud tomu tak není, není možno dospět k jednotnému celospolečenskému životnímu slohu. HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více si všímá toho, že život československé společnost padesátých let 20. století se vyznačuje vnitřní rozporností a nekonzistentností; existuje spousta mikrostylů, mód a zvyků a neexistuje žádný jednotný životní sloh. Tento stav HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více hodnotí negativně.

Co je příčinou tohoto stavu? Příčinou je nepochopení smyslu a směru základních společenských sil (výrobních sil a výrobních vztahů), které samy ke vzniku životního slohu ženou. Tvořivost jednotlivců pak není v souladu s těmito společenskými silami. Cílem invenčních a tvořivých jednotlivců musí být jednotný socialistický životní sloh. K tomu je však třeba poznat a pochopit společenské síly, které mají na životní sloh vliv. Tyto společenské síly jsou základními determinujícími faktory, které určují životní sloh. K jejich poznání je nutné vymezit je, najít vztahy mezi nimi a odhalit jejich posloupnost.

Které determinanty tedy určují životní sloh? HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více soudí, že v nejobecnější rovině je to determinanta výrobních vztahů (obecně řečeno politickoekonomické poměry společnosti – kapitalismus, socialismus). Z této determinanty pak vyvěrají další determinanty životního slohu: třídní, populační, ekonomické, organizační, ideové apod. (HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více 1958).

Jak jsem se již zmínila, Honzíkovo pojetí životního slohu je marxistické: ideálem je jednotný životní sloh celé společnosti. Tento ideál se na počátku 21. století oprávněně jeví jako anachronismus. HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více negativně hodnotil neexistenci jednotného socialistického životního slohu v polovině 20. století, přičemž na základě svých marxistických východisek předpokládal, že nejednotnost životního slohu československé společnosti je způsobena komplikovanou cestou výstavby socialismu a že socialistická společnost v budoucnosti k ideálu jednotného celospolečenského životního slohu dospěje.

Dnes můžeme říci, že se tento předpoklad historicky ukázal jako chybný, a to nejenom proto, že se nepodařilo vystavět socialistickou a komunistickou společnost tak, jak to předpokládala MarxovaMarx Karel (1818–1883), německý filozof, autor teorie historického dialektického materialismu. Zabýval se kritikou kapitalistické buržoazní společnosti, kterou považoval za nespravedlivou a odcizující společenskoekonomickou formaci. Předpokládal, že buržoazní kapitalistická společnost bude revolučně odstraněna, postupně vznikne společnost komunistická, která nebude rozdělena na sociální třídy, ale bude v ní vládnout rovnost, spravedlnost a solidarita. Jeho proroctví se nevyplnilo, jeho přínos filozofii, politice i společenským vědám je stále předmětem diskuse. Dílo: Ökonomisch-philosophische Manuskripte aus dem Jahre 1844 (1844) – vyšlo česky s názvem Ekonomicko – filozofické rukopisy z roku 1844 (1961), Die deutsche Ideologie (1845–1846, s Bedřichem Engelsem) – vyšlo česky s názvem Německá ideologie (1952), Das Kapital. Kritik der politischen Ökonomie (1867–1894) – vyšlo česky s názvem Kapitál. Kritika po... více teorie střídání společenskoekonomických formacíSpolečensko-ekonomické formace je pojem Karla Marxe. Marx na základě své historické analýzy vývoje lidstva dospěl k závěru, že společnosti postupně procházejí několika společenskoekonomickými formacemi, které se střídají na základě proměn materiálních podmínek společnosti, tedy proměn bytí, které považoval za základnu společnosti. Proměny bytí se odrážejí ve společenském vědomí, tedy v nadstavbě společnosti, která je tvořena idejemi, ideologiemi, institucemi náboženství, politiky, rodiny, představami apod. Viz také marxismus, výrobní způsob. více. Všechny moderní společnosti prošly a stále procházejí hlubokou sociální diferenciací, v jejímž důsledku je dále nemožné předpokládat, že nositelem životního slohu může být společnost jako celek.

Pokud však Honzíkovo pojetí životního slohu zbavíme utopického předpokladu beztřídní komunistické společnosti a doplníme je o třídní, případně stratifikační analýzu, pak můžeme jeho analýzy různých forem životního slohu číst jako inspirativní východisko pro analýzu životních způsobů a životních stylů současnosti. Mám tím na mysli zejména předpoklad vnitřní provázanosti mezi jednotlivými formami, které určují životní sloh. Od Honzíkova jednostranného marxistického pojetí životního slohu se můžeme přesunout k třídnímu pojetí životního stylu v teorii Pierra BourdieuaBourdieu Pierre (1930–2002), francouzský sociolog. Vytvořil teorii konstruktivistického strukturalismu. Zabýval se teorií moci a sociální praxe, vztahem mezi objektivní strukturou a subjektivními reprezentacemi, symbolickým kapitálem a symbolickým násilím, objektivitou vědy. Dílo: La Distinction (1979), Language and Symbolic Power (1991), Homo Academicus (1984), Raisons practiques, Sur la théorie de l‘action (1994) – vyšlo česky s názvem Teorie jednání (1998), La domination masculine (1998) – vyšlo česky s názvem Nadvláda mužů (2000). více. Honzíkovy konkrétní příklady analýzy různých životních forem a životních mikrostylů, které vycházejí z československé empirické reality padesátých let 20. století, mohou dobře posloužit jako východisko pro aplikaci teorie P. BourdieuaBourdieu Pierre (1930–2002), francouzský sociolog. Vytvořil teorii konstruktivistického strukturalismu. Zabýval se teorií moci a sociální praxe, vztahem mezi objektivní strukturou a subjektivními reprezentacemi, symbolickým kapitálem a symbolickým násilím, objektivitou vědy. Dílo: La Distinction (1979), Language and Symbolic Power (1991), Homo Academicus (1984), Raisons practiques, Sur la théorie de l‘action (1994) – vyšlo česky s názvem Teorie jednání (1998), La domination masculine (1998) – vyšlo česky s názvem Nadvláda mužů (2000). více, která je založena na analýze francouzské společnosti sedmdesátých let 20. století. (Blíže k pojetí životního stylu P. BourdieuaBourdieu Pierre (1930–2002), francouzský sociolog. Vytvořil teorii konstruktivistického strukturalismu. Zabýval se teorií moci a sociální praxe, vztahem mezi objektivní strukturou a subjektivními reprezentacemi, symbolickým kapitálem a symbolickým násilím, objektivitou vědy. Dílo: La Distinction (1979), Language and Symbolic Power (1991), Homo Academicus (1984), Raisons practiques, Sur la théorie de l‘action (1994) – vyšlo česky s názvem Teorie jednání (1998), La domination masculine (1998) – vyšlo česky s názvem Nadvláda mužů (2000). více viz kap. 2.4.3, 7.1.4)

Podle mého soudu je Honzíkův pokus o vymezení životního slohu za pomoci teorie forem, která odkazuje k marxistické teorii společenskoekonomických formacíSpolečensko-ekonomické formace je pojem Karla Marxe. Marx na základě své historické analýzy vývoje lidstva dospěl k závěru, že společnosti postupně procházejí několika společenskoekonomickými formacemi, které se střídají na základě proměn materiálních podmínek společnosti, tedy proměn bytí, které považoval za základnu společnosti. Proměny bytí se odrážejí ve společenském vědomí, tedy v nadstavbě společnosti, která je tvořena idejemi, ideologiemi, institucemi náboženství, politiky, rodiny, představami apod. Viz také marxismus, výrobní způsob. více, pokusem o spojení systémově strukturalistického přístupu k životnímu způsobu s přístupem estetickým, tedy s předpokladem vnitřní kvalitativní souvislosti prvků formy i jednotlivých forem životního slohu navzájem. Honzíkovo vymezení životního stylu také poukazuje ke spojení lidské tvořivosti a iniciativy s objektivními determinujícími podmínkami. V tomto ohledu je Honzíkův záměr podobný současným pokusům v sociologii o propojení subjektu a objektu (viz např. konstruktivistický strukturalismusKonstruktivistický strukturalismus je teorie, jejímž autorem je Pierre Bourdieu. Podle něj jsou předmětem sociologie objektivní vztahy v objektivním sociálním prostoru. Tyto objektivní vztahy nelze reálně ohmatat ani ukázat; musejí se konstruovat vědeckou prací jako pojmové konstrukty, které jsou odtrženy od běžného vnímání, nejsou tedy odrazem světa, ale jsou to zkonstruované objekty očištěné od empirie. Tyto zkonstruované objekty jsou nástroje, pomocí kterých se zkoumá předmět, jenž je skutečně reálný, umístěný v prostoru a čase. Logiku sociálního světa lze zchytit jedině tím, že v tom, co pozorujeme, odhalíme neměnnou strukturu, která leží pod všemi historicky proměnlivými sociálními jevy. více Pierra BourdieuaBourdieu Pierre (1930–2002), francouzský sociolog. Vytvořil teorii konstruktivistického strukturalismu. Zabýval se teorií moci a sociální praxe, vztahem mezi objektivní strukturou a subjektivními reprezentacemi, symbolickým kapitálem a symbolickým násilím, objektivitou vědy. Dílo: La Distinction (1979), Language and Symbolic Power (1991), Homo Academicus (1984), Raisons practiques, Sur la théorie de l‘action (1994) – vyšlo česky s názvem Teorie jednání (1998), La domination masculine (1998) – vyšlo česky s názvem Nadvláda mužů (2000). více nebo teorie strukturaceTeorie strukturace je teorie, kterou do sociologie zavedl Anthony Giddens, který polemizoval s Durkheimovým pojetím sociálního jevu jako utlačivé síly. Giddens soudí, že člověk pouze nepodléhá tlaku sociálních jevů a sociální struktury, ale je také jejich aktivním tvůrcem. Na základě tohoto soudu vytvořil teorii společnosti, která bere v úvahu jak konkrétní sociální jednání lidí, tak sociální strukturu, která stojí v pozadí sociálního jednání a která toto jednání sice omezuje, ale současně i umožňuje. Viz také sociální jev, reflexivní monitorování. více Anthony GiddenseGiddens Anthony (*1938), britský sociolog, tvůrce teorie strukturace a teorie modernizace. V jeho díle se prolínají vlivy fenomenologie, marxismu, strukturalismu a mnohé další. Dílo: New Rules of Sociological Method: a Positive Critique of Interpretative Sociologies (1976), The Constitution of Society. Outline of the Theory of Structuration (1984), Durkheim (1986), The Consequences of Modernity (1990) – vyšlo česky s názvem Důsledky modernity (1998), Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age (1991), The Transformation of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies (1992), The Third Way and Its Critics (2000) – vyšlo česky s názvem Třetí cesta (2001), Europe in the Global Age (2007). více).

1.1.1.1 Životní způsob nebo životní styl nebo životní sloh?

Identifikované odlišnosti mezi obsahy pojmů životní způsob, životní styl a životní sloh plynou z odlišností paradigmatických, tedy teoreticko východiskových. Pohlédneme-li na způsob života pozitivisticky, nebo pohlédneme-li na něj antipozitivisticky, pak uvidíme odlišné předměty svého bádání. A jenom v tomto teoretickém východiskovém smyslu je relevantní odlišovat pojmy životní způsob, životní styl nebo životní sloh. Pojem životní způsob by byl spojen s pozitivistickým, systémovým a kvantitativním pojetím, zatímco pojem životní styl by byl spojen s antipozitivistickým, interpretativním a kvalitativním pojetím. Pojem životní sloh je založen na marxistických východiscích, přičemž už zmíněný P. BourdieuBourdieu Pierre (1930–2002), francouzský sociolog. Vytvořil teorii konstruktivistického strukturalismu. Zabýval se teorií moci a sociální praxe, vztahem mezi objektivní strukturou a subjektivními reprezentacemi, symbolickým kapitálem a symbolickým násilím, objektivitou vědy. Dílo: La Distinction (1979), Language and Symbolic Power (1991), Homo Academicus (1984), Raisons practiques, Sur la théorie de l‘action (1994) – vyšlo česky s názvem Teorie jednání (1998), La domination masculine (1998) – vyšlo česky s názvem Nadvláda mužů (2000). více v této souvislosti používá pojem životní styl.

Podle mého soudu není ani možné ani vhodné obecně vymezit obsah pojmů životní způsob a životní styl. Viděli jsme sice, že můžeme najít znaky, které odlišují obsahy těchto pojmů, ovšem trvat striktně na dodržování jejich slovního označení v rámci celé vědecké komunity není reálné ani nutné. Každý výzkumník stejně musí na počátku svého výzkumu svůj problém (předmět) vymezit a při té příležitosti musí pracovně svůj předmět definovat. Jak potom svůj problém nazve – zda životní způsob, životní styl nebo dokonce životní sloh, to už není podstatné. Diskusi o vymezení předmětu sociologie životního způsobu tedy můžeme uzavřít dvěma závěry:

Označení „životní způsob“, „životní styl“, „životní sloh“ lze považovat za synonyma, a to do okamžiku, dokud nejsou vymezeny obsahy pojmů, která tato slova označují.
Konkrétní vymezení obsahu pojmu, který se vztahuje ke způsobu života se musí odvíjet od teoretického východiska. Ve druhé kapitole se budeme zabývat tím, jak je možné vymezit způsob života strukturálně funkcionalisticky, interakcionisticky, postpragmaticky, postmarxisticky a postmodernisticky.

📦 Box na stole 1.1.1.1 Životní způsob a životní styl

Označení „životní způsob“ a „životní styl“ se v sociologii používají k popisu velmi podobného okruhu jevů: každodenních praktik, vzorců jednání a orientací, jimiž lidé žijí své životy. Rozdíl mezi nimi proto neleží v tom, že by odkazovaly ke dvěma odlišným objektům, ale v tom, jak je tento objekt pojmenován a z jaké teoretické perspektivy je uchopen.

Volba označení souvisí s tím, jaký typ otázek si klademe. Mluvíme-li o životním způsobu, zpravidla zdůrazňujeme strukturální podmínky života, sociální nerovnosti a stabilní vzorce každodennosti. Označení životní styl se častěji pojí s důrazem na významy, identitu, symbolickou stránku jednání a způsoby, jimiž lidé své jednání chápou a prezentují.

Pro studium životního stylu či způsobu proto není klíčové najít „správné“ slovo, ale rozumět tomu, jaký teoretický rámec s daným označením přebíráme. Různí autoři mohou stejný jev pojmenovat odlišně, aniž by si nutně odporovali. Důležité je sledovat, co dané označení umožňuje vidět a vysvětlit, a co naopak ponechává stranou.

1.1.2 Životní úroveň a kvalita života

Na začátku této kapitoly jsem se zmínila, že je možné se setkat se ztotožňováním způsobu života s kvalitou života případně s životní úrovní. V těchto pojmech se taktéž odráží dichotomie kvantita – kvalita.

Životní úroveň je vymezena kvantitativně, ekonomicky. Rozlišuje se životní úroveň společnosti a životní úroveň jednotlivce (nebo domácnosti). Životní úroveň společnosti je chápána jako její materiální blahobyt. Měří se za pomoci ukazatele, který má název Hrubý domácí produkt na hlavu (HDP). HDP je „součet hodnoty všeho zboží a služeb, které občané země za rok vyprodukují, děleno počtem občanů“ (Krämer 2005: 48). HDP používá Evropská unie pro srovnávání „ekonomického zdraví“ jednotlivých členských zemí. Údaje o hrubém domácím produktu ČR jsou dostupné na Český statistický úřad | Statistika

Životní úroveň jednotlivce nebo rodiny je chápána jako materiální blahobyt, který se týká především úrovně spotřeby, materiálního vybavení domácností a obecně věcí, které lze koupit a které má člověk k dispozici. Životní úroveň se odvozuje jednak od výše příjmů osob a domácností, jednak od materiální vybavenosti domácností a bytů. Český statistický úřad měří životní úroveň domácností za pomoci porovnávání příjmů a výdajů domácností, přičemž na základě rozlišování různých výdajů vytváří tzv. Statistiky rodinných účtů (viz Příjmy, výdaje a životní podmínky domácností | Statistika)

Ze sociologického hlediska se samozřejmě předpokládá, že vzhledem k příjmové diferenciaci moderních společností se jednotlivci nebo rodiny odlišují svou životní úrovní. V tomto ohledu je pak možné sociologicky analyzovat např. životní úroveň nejchudších vrstev nebo životní úroveň vrstev s extrémními formami luxusu a okázalou spotřebou (Blíže k luxusu a okázalé spotřebě viz kap. 7 a kap. 5.3). V tomto rámci se analyzuje spotřební chování jednotlivých vrstev společnosti, nákupní vzorce apod. S pojmem životní úroveň bývají také spojovány sociologické pojmy chudoba a bohatství. Předpokládá se také, že životní úroveň jednotlivců (nebo rodin) je do určité míry provázána s životní úrovní společnosti, ve které jednotlivec (nebo rodina) žije. Míra této provázanosti je samozřejmě otázkou empirickou.

Kvalita života jednotlivce nebo rodiny je obvykle chápána jako kulturnost životního stylu, ať už se to týká kulturnosti trávení volného času, případně vybavenosti domácnosti kulturními předměty (jako jsou např. knihy) nebo výše vzdělání, případně složitosti vykonávané práce. Kvalita života však bývá spojována také s problémem autenticity případně odcizení, s problémem smyslu života, se zdravím nebo se spokojeností se životem. (Blíže k takto pojímané kvalitě života viz kap. 5.1)

Pojem kvalita života na úrovni společnosti postupně nahrazuje pojem životní úroveň společnosti. Obsah pojmu kvalita života je širší než obsah pojmu životní úroveň. Kvalita života se totiž měří jak za pomoci indikátorů materiální úrovně společnosti, tak za pomoci indikátorů kvalitativní úrovně společnosti. IndikátorIndikátor je ukazatel, který je pozorovatelný a který zastupuje pojem, který není možné pozorovat přímo (není možné se na něj respondenta přímo zeptat). Takovými pojmy jsou např. autorita, svoboda, láska, třídní vědomí apod. Ke každému takovému pojmu musí být utvořena operační definice, která je tvořena indikátory, pomocí kterých budeme zkoumat jev, který odpovídá danému pojmu. Viz také operacionalizace. více měřící úroveň kvality života se nazývá Index lidského rozvoje (HDI) a je současně také indikátorem stupně modernizace jednotlivých zemí. Tento index je složen z hrubého domácího produktu na hlavu, z indexu očekávané délky života (střední délka života) a z indexu vzdělanosti, který zachycuje jak míru všeobecné gramotnosti, tak poměr primárního, sekundárního a terciárního vzdělání v populaci. (Blíže k HDI viz Janoušková, Hák 2025: 263–267)

Index lidského rozvoje je dnes považován za jeden z mnoha indikátorů kvality života. Kvalita života se v současnosti posuzuje v souvislosti s udržitelným rozvojem, který stojí na třech pilířích: ekologickém, ekonomickém a sociálním. O třech pilířích udržitelnosti pojednám v kap. 4.

Kvalita života však může být pojímána také jako zajištění příslušné kvality života občanů. V tom případě se kvalita života týká např. veřejného klidu a bezpečí, dopravy (silnice, železnice), zdravého životního prostředí, komunikace (telefony, internet, pošta) apod. Tyto a mnohé další atributy kvality života se nazývají služby ve veřejném zájmuSlužby ve veřejném zájmu jsou produkty veřejného sektoru. O tom, co se stane veřejným zájmem, se rozhoduje v rámci politiky státu, na které se kromě politiků podílejí i občané tím, že volí své zástupce např. do parlamentu. Viz také veřejný sektor. více. Služby ve veřejném zájmuSlužby ve veřejném zájmu jsou produkty veřejného sektoru. O tom, co se stane veřejným zájmem, se rozhoduje v rámci politiky státu, na které se kromě politiků podílejí i občané tím, že volí své zástupce např. do parlamentu. Viz také veřejný sektor. více jsou produktem tzv. veřejného sektoruVeřejný sektor je součástí národního hospodářství. Zabezpečuje služby ve veřejném zájmu na základě neziskového principu. Funkce veřejného sektoru a jeho úkoly a priority jsou stanoveny politikou konkrétní země. Veřejný sektor je financován z finančních prostředků soustředěných v soustavě veřejných rozpočtů. Je řízen veřejnou správou, a to jak státní správou, tak územní samosprávou. Veřejný sektor produkuje služby ve veřejném zájmu. Veřejný sektor podléhá veřejné kontrole ze strany občanů nebo jejich volených zástupců. Viz také služby ve veřejném zájmu. více, veřejné správy. Lze tedy říci, že kvalita života občanů je spravována veřejnou správou, která zajišťuje veřejný klid a bezpečí, zdravé životní prostředí apod.

Podle Hudečkové a Zagaty slouží služby ve veřejném zájmuSlužby ve veřejném zájmu jsou produkty veřejného sektoru. O tom, co se stane veřejným zájmem, se rozhoduje v rámci politiky státu, na které se kromě politiků podílejí i občané tím, že volí své zástupce např. do parlamentu. Viz také veřejný sektor. více k uspokojování společenských potřeb, tedy potřeb a hodnot, které jsou nadřazeny nad soukromé zájmy jednotlivců. Proto jsou tyto potřeby a hodnoty zabezpečovány prostřednictvím politik státu, např. hospodářské, sociální, kulturní apod. (Hudečková, Zagata 2007: 84–85).

Z výše uvedeného je zřejmé, že naše debata o nutném vzájemném prolínaní kvantitativních a kvalitativních stránek způsobu života se odráží i ve způsobech měření materiální a kulturní úrovně společnosti nebo jednotlivce či domácnosti. Zatímco problém životní úrovně se vztahuje k ekonomické základně způsobu života a projevuje se ve spotřebě, problém kvality života se vztahuje ke kvalitativní rovině způsobu života a projevuje se např. životní spokojeností, pocity štěstí, pociťovaným smyslem života apod.

📦 Box na stole 1.1.2 Proč stejné materiální podmínky nevedou ke stejné kvalitě života

Podobná životní úroveň, tedy srovnatelné příjmy, bydlení nebo spotřeba, ještě neznamená stejnou kvalitu života. Materiální podmínky vytvářejí rámec každodenního fungování, ale samy o sobě neurčují, jak lidé žijí, co považují za důležité a jak svůj život hodnotí. Rozdíly vznikají především v tom, jak jsou tyto podmínky sociálně a kulturně zprostředkovány.

Jednotlivci a domácnosti se liší ve svém vzdělání, kulturním zázemí a zkušenostech získaných v průběhu socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více, což ovlivňuje jejich životní styl, orientaci v možnostech a způsoby trávení volného času. Stejné materiální zdroje mohou být využívány velmi odlišně podle biografické situace, životní fáze nebo zdravotního stavu. Významnou roli hrají také sociální vztahy a podpůrné sítě, které nelze jednoduše „dokoupit“.

Kvalita života tak není přímým odrazem výše příjmů, ale výsledkem toho, jak se materiální podmínky propojují se vzděláním, kulturními možnostmi, vztahy a osobním prožíváním. Právě proto mohou lidé s podobným ekonomickým zázemím vést velmi rozdílné životy a hodnotit je odlišně.

1.2 Subjekt způsobu života

1.2.1 Společnost jako souhrn životních podmínek

Když jsme mluvili o Honzíkově pojetí životního slohu, ukázali jsme si, že v současných moderních diferencovaných společnostech nemůžeme předpokládat existenci celospolečenského životního způsobu. Představa, že by subjektem životního způsobu mohla být společnost jako celek, se ukázala jako naivní. Teoreticky i empiricky je tedy relevantní uvažovat pouze o životním způsobu skupiny a o životním způsobu jednotlivce.

Jak jsme však viděli v souvislosti s životní úrovní a kvalitou života společnosti, diferencovanou moderní společnost je nutné pojímat jako souhrn životních podmínek, které vstupují do utváření způsobů života skupiny nebo jednotlivce. Tato teze vychází ze tří předpokladů:

Z předpokladu, že stupeň materiální a kulturní rozvinutosti společnosti (to znamená jak životní úroveň, tak úroveň kvality života společnosti) vytváří rámec pro způsob života skupin a jednotlivců, kteří v dané společnosti žijí.
Z předpokladu, že skupiny a jednotlivci se liší v míře podílu na produktech materiální a kulturní rozvinutosti společnosti, tedy že životní podmínky jsou třídně nebo stratifikačně diferencované. (blíže k tomu viz 8)
Z předpokladu, že mezi životní podmínky společnosti je třeba počítat také základní kulturní hodnoty a sociální normy, které se podílejí na utváření životního způsobu jak skupin, tak i jednotlivců.

Otázka, v jaké míře jsou životní podmínky společnosti určující pro způsob života skupiny nebo jednotlivce, je otázkou teoretickou, východiskovou. Jak uvidíme ve třetí kapitole, životní podmínky je možné pojímat jednak jako sociální determinanty životního způsobu (k tomuto pojetí se přiklánějí např. marxistickyMmarxismus je obvyklé označení pro teorii dialektického historického materialismu Karla Marxe. Jeho teorie je dialektická, což u Marxe znamená, že vychází z myšlenky univerzálního vývoje lidstva, přičemž zdrojem tohoto vývoje je konflikt, který nazýval jednotou a bojem protikladů a který se projevuje přechodem kvantitativních změn v novou kvalitu. Marxismus je materialistický, předpokládá, že vývoj lidské společnosti je založen na proměnách materiální základny společnosti. Lidské vědomí je předurčeno materiální produkcí. Společnosti postupně procházejí několika společenskoekonomickými formacemi, které se střídají na základě proměn materiálních podmínek společnosti. Marxova teorie je historická, při analýze konkrétní společnosti je třeba mít na zřeteli konkrétní historickou určitost materiálního podmínění života lidí. Lidé jednají na základě určitých materiálních podmínek a předpokladů; t... více orientované teorie životního způsobu), jednak jako kulturní rámce životního způsobu (k tomuto pojetí se přiklánějí např. pragmatisticky a fenomenologickyFenomenologie je filozofický směr zaměřený na přesné zkoumání jevů (fenoménů) tak, jak se ukazují v lidském vědomí, místo aby se zabýval skutečnostmi samými; založil ji Edmund Husserl, rozvíjel ji Jan Patočka (vč. asubjektivní fenomenologie) a ovlivnila psychologii, sociologii a další oblasti. Snaží se proniknout k podstatě věcí skrze analýzu zkušenosti, včetně vnitřní a svědomí, a zkoumá lidské bytí a jeho smysl. více orientované teorie).

Společnost tedy není subjektem způsobu života, ale souhrnem životních podmínek, které se podílejí na způsobu života skupin a jednotlivců. Za teoreticky relevantní je tedy možno pokládat pouze předpoklad, že subjektem životního způsobu je buď sociální skupina, nebo jednotlivec.

1.2.2 Sociální skupina jako subjekt způsobu života: subkultury a komunity

Jestliže společnost jako celek nemůže být subjektem způsobu života, protože představuje spíše souhrn životních podmínek, pak se otázka subjektu nutně přesouvá k menším sociálním jednotkám. Vedle jednotlivce tak přichází v úvahu sociální skupina. Sociální skupinu zde nechápu pouze jako formálně organizovaný celek, ale jako soubor lidí, kteří sdílejí určité vzorce každodenního jednání, významů a orientací, a kteří se vůči jiným skupinám alespoň implicitně vymezují.

Jedním z tradičních pojmů, jímž sociologie takové skupiny označuje, je pojem subkultura. Subkultura bývá vymezována jako sociální skupina, která se odlišuje od dominantní kultury specifickým způsobem života, jenž se projevuje v oblastech trávení volného času, estetiky, symbolů, hodnot, rituálů a forem sociální soudržnosti (Hebdige 2012). Subkultura není redukovatelná na pouhý „styl“ v povrchním smyslu. Styl je pouze viditelným výrazem hlubších vzorců každodennosti a vztahů, které se v rámci skupiny stabilizují.

Klasické subkulturní teorie vycházely z předpokladu, že subkultury představují reakci na širší společenské podmínky, například na proměny práce, městského prostředí, generační napětí nebo kulturní kontrolu. Subkultury v tomto pojetí umožňují svým členům sdílet významy, vytvářet pocit sounáležitosti a symbolicky vyjednávat vlastní identitu. Právě zde se subkultura ukazuje jako vhodný subjekt způsobu života: nejde pouze o jednotlivé volby, ale o relativně stabilní soubor praktik a orientací, který je sdílen skupinově.

Klasické subkulturní teorie, rozvíjené zejména v rámci birminghamské školy kulturních studií v 70. letech 20. století, chápaly subkultury jako relativně uzavřené skupiny, které se vymezují vůči dominantní kultuře a jsou často spojeny s mládeží, třídní pozicí a symbolickým odporem (Hall, Jefferson 1976). Tento model byl později kritizován jako příliš rigidní a historicky omezený.

Současná sociologie pojem subkultura problematizuje. Řada autorů upozorňuje, že dnešní kulturní formy jsou méně stabilní, více se překrývají a často mají dočasný či situační charakter. Namísto pevných subkultur se proto hovoří o scénách, sítích nebo post subkulturních formách sdružování (Bennett, Kahn-Harris 2004). To ovšem neznamená, že by sociální skupiny přestaly být nositeli způsobu života. Spíše se proměňuje jejich struktura: hranice jsou propustnější, příslušnost je méně výlučná a identifikace je často pluralitní.

Tento posun je zvlášť patrný u virtuálních subkultur a online komunit. Digitální prostředí umožňuje vznik skupin, které nejsou vázány na společný fyzický prostor, ale přesto vykazují znaky sociální soudržnosti: sdílený jazyk, normy chování, rituály, sankce i specifické způsoby prožívání každodennosti. Výzkumy digitálních komunit ukazují, že i v online prostředí se utvářejí relativně stabilní kulturní vzorce, které formují způsob života jejich účastníků, včetně organizace času, emocí a vztahů (Maddox 2021).

Sociální skupina se tedy stává subjektem způsobu života tehdy, když vytváří opakovatelné a sdílené vzorce jednání a hodnocení. Tyto vzorce se projevují v tom, jak členové skupiny tráví čas, jaké aktivity považují za smysluplné, jak hodnotí druhé i sami sebe a jak rozlišují mezi tím, co je přijatelné a nepřijatelné. Způsob života zde nevzniká jako součet individuálních rozhodnutí, ale jako výsledek skupinové socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více a sdílených významů.

Z metodologického hlediska to znamená, že subkultury a podobné skupinové formy nelze zkoumat pouze kvantitativně. Porozumění jejich způsobu života vyžaduje kvalitativní přístupy, zejména etnografii, zúčastněné pozorování, rozhovory nebo digitální etnografii. Tyto přístupy umožňují zachytit nejen to, co lidé dělají, ale i to, jak svému jednání rozumějí a jaké významy mu přikládají.

Subkultury – včetně jejich současných, méně stabilních a často virtuálních podob – tak zůstávají analyticky relevantním subjektem sociologie životního způsobu. Nejsou jediným možným nositelem způsobu života, ale představují důležitou úroveň mezi jednotlivcem a širšími strukturami společnosti.

1.2.2.1 Příklady subkultur

Současná sociologie tedy nepřestala uvažovat o subkulturách jako o sociálních skupinách. Změnil se však způsob, jakým jsou chápány. Nejde již o pevně vymezené a homogenní celky, ale o proměnlivé, často překrývající se skupiny, které přesto fungují jako subjekty způsobu života. Subkultury dnes představují jeden z klíčových způsobů, jak analyzovat vztah mezi každodenní praxí, identitou a sociální strukturou. Pojem subkultury zůstává analyticky použitelný, pokud jím rozumíme sociální skupiny, které sdílejí specifické vzorce každodenního života, hodnot, emocí a symbolických významů. Právě v tomto smyslu lze subkultury chápat jako subjekty způsobu života.

Jednou z nejdéle zkoumaných forem subkultur jsou hudební a scénické subkultury. Současné výzkumy ukazují, že i když již nelze hovořit o pevných a dlouhodobě stabilních subkulturách typu punk nebo goth v jejich původní podobě, hudební scény nadále fungují jako významné prostory socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více a sdíleného způsobu života (Hesmondhalgh 2005).

Příslušnost k hudební scéně se neomezuje pouze na hudební vkus. Projevuje se v organizaci volného času (noční režimy, účast na akcích, festivalech a koncertech), ve formách tělesnosti (tanec, fyzická blízkost, práce s intoxikací), v normách autenticity a v symbolických hranicích mezi „námi“ a „ostatními“. Například techno a rave scéna je charakteristická důrazem na kolektivní prožitek, dočasné rozpuštění individuality a afektivní soudržnost, zatímco DIY punkové a hardcore scény kladou důraz na etiku soběstačnosti, odmítání komerce a aktivní participaci (Bennett 1999). DIY punkové a hardcore subkultury odmítají mainstream, propagují nezávislost, DIY etiku (vlastní nahrávky, koncerty, fanziny, vydavatelství) a často se zaměřují na sociální spravedlnost a angažovanost, přičemž hardcore punk je agresivnější, rychlejší forma punku.

Hudební subkultury tak představují způsob života, v němž se prolíná volný čas, sociální vazby, hodnotové orientace i práce na identitě.

Významným rysem současné společnosti je vznik subkulturních forem, které nejsou vázány na konkrétní místo, ale na digitální prostředí. Digitální a online subkultury vznikají kolem platforem, her, fandomů nebo sdílených symbolických repertoárů a vytvářejí specifické způsoby každodenní existence (Baym 2015).

Způsob života členů těchto subkultur se projevuje především v organizaci času, v rytmech bdění a spánku, v emocionálních investicích a v nových formách sociálního uznání. Gamerské subkultury nebo fandomy jsou spojeny s intenzivní participací, sdíleným jazykem, vnitřními normami chování a morálními konflikty (např. autenticita, loajalita, toxicita). Digitální prostředí zde není pouhým médiem, ale strukturujícím rámcem způsobu života.

Současná sociologie proto považuje online subkultury za plnohodnotné sociální skupiny, které produkují specifické formy kolektivity, identity i každodenní praxe (Maddox 2021).

Dalším typem jsou politicko-kulturní subkultury, v nichž se způsob života úzce propojuje s politickými postoji a kulturními konflikty. Patří sem klimaticko-aktivistické skupiny (blíže k tomu viz kap. 9), feministické a queer subkulturní prostory, ale také kontroverzní subkultury typu manosféry či alt-right, které jsou zkoumány kriticky.

V těchto subkulturách se způsob života neomezuje na názory, ale zahrnuje jazyk, emocionální režimy, vztahy i každodenní praktiky. Subkulturní příslušnost zde výrazně strukturuje identitu a poskytuje interpretační rámec pro chápání světa, moci a nespravedlnosti (Nagle 2017; Haider 2018). Kontroverzní subkultury lze chápat jako příklad současné podoby dionýského spolubytí: nejsou organizovány kolem racionálního programu, ale kolem sdílených emocí, stylu a pocitu sounáležitosti (srov. hédonistické spolubytí M. MaffesolihoMaffesoli Michel (*1944), francouzský sociolog, který je přesvědčen, že moderní racionální společnost střídá postmoderní společenství založené nikoliv na racionalitě, smlouvě a kalkulaci, ale na emocionalitě, banalitě, nahodilosti, hře a spolubytí. Dílo: La dynamique sociale. La société conflictuelle (1981), L‘ombre de Dionysos (1982), Le temps des tribus (1988), Du nomadisme: Vagabondages initiatiques (1997) – vyšlo česky s názvem O nomádství. Iniciační toulky (2002), Le réenchantement du monde – Morales, éthiques, déontologies (2007). více v kap. 2.5.2). Ukazují, že i v individualizované společnosti přetrvává silná potřeba kolektivního prožívání, která se dnes realizuje především v digitálním prostoru.

Tyto subkultury potvrzují, že způsob života může být nositelem politického významu, aniž by byl institucionalizován v podobě formální politiky.

📦 Box na stole 1.2.2.1 Kontroverzní subkultury v digitální společnosti

Současná sociologie subkultur upozorňuje, že ne všechny subkultury mají podobu hudebních scén nebo stylů oblékání. Mnohé dnešní subkultury vznikají a existují především v online prostředí a jsou založeny na sdílených interpretacích světa, jazyce a pocitu sounáležitosti.

Příkladem jsou tzv. kontroverzní subkultury, jako je manosféra nebo alt-right. Nejde o jednotná hnutí, ale o volně propojené online komunity, které sdílejí určité postoje, témata a způsoby vymezování se vůči „mainstreamové“ společnosti.

Manosféra sdružuje různé proudy zaměřené na otázky mužství a genderových vztahů. Často vychází z pocitu, že muži jsou v současné společnosti znevýhodňováni, a interpretuje svět prizmatem konfliktu mezi pohlavími. Vytváří vlastní jazyk, normy i představy o správném způsobu života.

Alt-right je politicko-kulturní proud, který se formoval v digitálním prostoru. Využívá ironii, memy a provokaci a vymezuje se proti liberálním hodnotám, feminismu či multikulturalismu. Důležitou roli zde hraje kolektivní sdílení emocí, humoru a pocitu „my proti nim“.

Tyto subkultury jsou označovány jako kontroverzní proto, že jejich diskurzy mohou posilovat sociální polarizaci a legitimizovat nerovnost. Pro sociologii životního způsobu jsou však důležité především jako příklad toho, že i v individualizované společnosti vznikají silné formy skupinové identity, které ovlivňují každodenní jednání, hodnoty i způsob vidění světa.

Vedle těchto konfliktně vyhrocených podob subkulturního sdružování se však v současnosti výrazně prosazují i skupiny, u nichž se způsob života formuje spíše skrze každodenní etické volby než skrze kulturní konflikt. Jedná se o tzv. lifestyle subkultury, které nejsou definovány především věkem nebo opozicí vůči mainstreamu, ale sdíleným normativním pojetím dobrého života. Patří sem například zero waste komunity, veganské subkultury, minimalistické skupiny nebo digitální nomádi.

Způsob života těchto subkultur se vyznačuje vysokou mírou reflexivity a morálního hodnocení. Spotřeba, práce, bydlení i trávení volného času jsou interpretovány jako etické volby. Subkulturní příslušnost se zde projevuje v každodenních drobných praktikách – ve způsobu nakupování, cestování, stravování či organizace práce – a zároveň v symbolickém vymezování vůči dominantním spotřebním normám (Portwood-Stacer 2013).

Lifestyle subkultury tak ukazují, že subjektem způsobu života nemusí být skupina založená na sociálním konfliktu, ale skupina založená na sdíleném morálním rámci.

Způsob, jakým se tyto skupinové hodnoty a normy promítají do každodenních rozhodnutí jednotlivců, bývá v současné sociologii označován jako politika životního stylu. V následující podkapitole proto tento mechanismus vymezím jako samostatný pojem a ukážu jeho možnosti i limity.

1.2.3 Politika životního stylu

V moderních společnostech se politické jednání neomezuje pouze na oblast formální politiky, tedy na volby, politické strany či instituce státu. Významná část politických postojů a hodnot se prosazuje v každodenním životě, prostřednictvím běžných rozhodnutí, která se na první pohled mohou jevit jako ryze soukromá. Tento typ jednání bývá označován jako politika životního stylu (lifestyle politics).

Politika životního stylu označuje způsob, jak lidé prostřednictvím každodenních praktik – například v oblasti spotřeby, dopravy, bydlení, využívání energie či stravování – vyjadřují hodnoty a usilují o společenskou změnu (Kolářová 2021: 13–26). Nejde přitom o institucionální politiku, ale o praktiky, které mají politický rozměr právě proto, že se vztahují k otázkám moci, odpovědnosti, spravedlnosti či udržitelnosti.

Základním rysem politiky životního stylu je přesun důrazu od kolektivních politických aktérů k jednotlivci. Jedinec se stává nositelem politického jednání tím, že proměňuje vlastní způsob života. Životní styl zde funguje jako reflexivní projekt vlastního já: prostřednictvím každodenních voleb jedinec nejen jedná, ale zároveň utváří svou identitu a morální orientaci (srov. GiddensGiddens Anthony (*1938), britský sociolog, tvůrce teorie strukturace a teorie modernizace. V jeho díle se prolínají vlivy fenomenologie, marxismu, strukturalismu a mnohé další. Dílo: New Rules of Sociological Method: a Positive Critique of Interpretative Sociologies (1976), The Constitution of Society. Outline of the Theory of Structuration (1984), Durkheim (1986), The Consequences of Modernity (1990) – vyšlo česky s názvem Důsledky modernity (1998), Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age (1991), The Transformation of Intimacy: Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies (1992), The Third Way and Its Critics (2000) – vyšlo česky s názvem Třetí cesta (2001), Europe in the Global Age (2007). více 1991). To, co jím, jak se pohybuji po městě, kde a jak bydlím, se stává součástí odpovědi na otázku, kým jsem a za čím si stojím.

Typickým příkladem politiky životního stylu je vegetariánství nebo veganství. Tyto praktiky nelze redukovat na otázku chuti či zdraví. V mnoha případech fungují jako morální a identitotvorný postoj, který vyjadřuje vztah k ochraně zvířat, k environmentálním dopadům potravinové produkce nebo ke kritice průmyslového zemědělství. Každodenní volba nejíst maso se tak stává politickým vyjádřením, a to i tehdy, pokud jedinec nevstupuje do žádné politické organizace.

Podobně lze chápat i další oblasti každodennosti. Volba jízdního kola místo automobilu může vyjadřovat kritiku automobilové kultury, důraz na udržitelnost nebo jiný vztah k městskému prostoru. Preference biopotravin či lokální produkce může znamenat podporu konkrétního ekonomického modelu a odmítnutí globalizovaných řetězců. Bydlení v nízkoenergetickém domě může být nejen technickým řešením, ale také symbolickým vyjádřením odpovědného vztahu k přírodě. Ve všech těchto případech se každodenní praxe stává nositelem hodnot a identity.

Zvláštní pozornost v rámci politiky životního stylu je věnována jídlu. To není chápáno pouze jako biologická nutnost, ale jako významný kulturní a symbolický prvek. Volba potravin může odrážet environmentální hodnoty (udržitelnost, ochrana přírody), etické postoje (spravedlivé pracovní podmínky, welfare zvířat), zdravotní orientace i kritiku současného ekonomického systému. Jídlo se tak stává prostředkem, jímž jedinec vyjadřuje svůj vztah ke společnosti, ekonomice i přírodě (Kolářová 2021).

Politika životního stylu se často realizuje prostřednictvím politického konzumerismu. Ten označuje situaci, kdy spotřebitelé volí nebo odmítají produkty a značky na základě etických, environmentálních či politických kritérií. Konzumace se zde chápe jako forma politické participace: jedinec „hlasuje peněženkou“ a svými nákupními rozhodnutími vytváří tlak na firmy a trhy. Politický konzumerismus může mít pozitivní podobu (podpora biopotravin, fair trade výrobků) i negativní podobu (bojkot firem s problematickými praktikami).

Současně však nelze přehlížet limity politiky životního stylu a politického konzumerismu. Kritici upozorňují, že důraz na individuální volby může posilovat neoliberální logiku, v níž je odpovědnost za řešení strukturálních problémů přesouvána z institucí na jednotlivce. Možnost uskutečňovat „etické“ volby je navíc nerovnoměrně rozložena: závisí na příjmech, vzdělání, dostupnosti informací i infrastruktuře. Politika životního stylu se tak může stát spíše výrazem kulturního kapitálu než univerzálním nástrojem společenské změny.

Důležitou kritickou perspektivu k politice životního stylu nabízí také Mark Coeckelbergh. Ten upozorňuje, že environmentálně odpovědné životní styly mohou paradoxně posilovat depolitizaci strukturálních problémů. Pokud je odpovědnost za klimatickou krizi rámována především jako otázka individuálních voleb – co jíme, čím jezdíme, jaké produkty kupujeme – může se vytrácet tlak na systémové změny v oblasti regulace, průmyslu, energetiky nebo globální ekonomiky (Coeckelbergh 2024). Etické jednání jednotlivce se tak stává morálním gestem, které sice vyjadřuje správný postoj, ale současně může zastírat asymetrie moci a odpovědnosti mezi jednotlivci, korporacemi a státy.

Coeckelbergh proto varuje před představou, že společenské problémy lze řešit především prostřednictvím „správného“ životního stylu. Takový přístup může vést k novému typu morální hierarchie, v níž jsou lidé hodnoceni podle své schopnosti žít udržitelně – tedy podle zdrojů, které mají k dispozici. Politika životního stylu se v tomto smyslu může stát spíše estetikou odpovědnosti než skutečnou politickou transformací (Coeckelbergh 2024).

Kolářová v této souvislosti upozorňuje, že politika životního stylu má největší význam tehdy, pokud se propojuje s kolektivními iniciativami, sociálními hnutími a institucionálními změnami. Sama o sobě zůstává často roztříštěná a symbolická. Její politický potenciál se zvyšuje teprve tehdy, když se každodenní praxe stává součástí širších strategií směřujících k regulaci, veřejné debatě a strukturální proměně společnosti (Kolářová 2021).

Politiku životního stylu lze tedy chápat jako specifickou formu politického jednání, která se odehrává na pomezí soukromého a veřejného. Je výrazem individualizace, reflexivity a důrazu na identitu, zároveň však naráží na hranice dané sociálními nerovnostmi a strukturálními podmínkami. Právě toto napětí mezi osobní volbou a společenským rámcem činí politiku životního stylu důležitým tématem sociologie životního způsobu.

📦 Box na stole 1.2.3 Politika životního stylu

Politika životního stylu označuje situaci, kdy se politická odpovědnost přesouvá z institucí na jednotlivce. Společenské problémy se pak neřeší především změnou pravidel, ale změnou každodenního chování lidí.

Jednotlivec jedná politicky tím, jak žije: co kupuje, jak se stravuje, jak se pohybuje nebo jak nakládá s energiemi. Tyto praktiky mají politický význam, protože vyjadřují hodnoty a normy, aniž by procházely formální politikou – typicky například „hlasováním peněženkou“, etickým stravováním nebo volbou udržitelné mobility.

Zároveň však platí, že ne každý má stejné možnosti volby. Politika životního stylu proto může zakrývat strukturální příčiny problémů a vytvářet dojem, že odpovědnost leží především na jednotlivcích, nikoli na státech, firmách nebo institucích. Pro sociologii životního způsobu je tento pojem důležitý proto, že ukazuje, jak se způsob života stává politicky významným – a zároveň kde naráží na své hranice.

Způsob života však není jen souhrn praktik, ale také způsob, jak člověk sám sobě rozumí – a právě zde se otevírá problém identity, rolí a autenticity.

1.2.4 Jednotlivec jako subjekt způsobu života

Ukázali jsme si, že sociální skupina může být nositelem způsobu života. Není to však jediný způsob, jakým lze na způsob života pohlížet. Tento přístup se nezabývá (a ani nemůže) vztahem mezi jednotlivcem jako jedinečnou bytostí a jednotlivcem jako sociální bytostí, adaptací člověka na jeho sociální okolí, ani nemůže zahrnout takové koncepty jako je motivační struktura osobnosti, postoje, sebepojetí, identita, lidská svoboda a smysl života (ke smyslu život blíže viz kap. 5.1). Zaměříme se proto nyní na to, jak je možno v rámci sociologie životního způsobu pojímat právě tyto problémy.

Podle Milana NakonečnéhoNakonečný Milan (*1932), český psycholog, zabývá se sociální psychologií, obecnou psychologií, psychologií osobnosti, teorií motivace, magií a okultismem. Dílo: Základní otázky psychologie (1968), Sociální psychologie (1970, se spoluautory), Základy psychologie osobnosti (1993), Lexikon magie (1993), Sociální psychologie organizace (2005), Český fašismus (2006). více můžeme životní způsob člověka chápat jako způsob realizace jeho hodnotové orientace, jako strukturu jeho postojů a jako způsoby jeho chování. V tomto ohledu je životní způsob konceptem, který zahrnuje:

na jedné straně osobnost člověka,
na druhé straně jeho životní podmínky.

V tomto případě se však životními podmínkami míní nikoliv podmínky materiální, ale podmínky sociální. Sociálními podmínkami je vliv sociální skupiny na sebepojetí a sebeprožívání člověka. V centru pozornosti je vztah mezi vrozenou psychickou a fyzickou konstitucí člověka a sociálním okolím, na které se člověk neustále adaptuje. Tento vztah je v centru pozornosti proto, protože vede k otázce, zda dochází či nedochází k souladu mezi sebepojetím člověka a tím, jak se k němu chová jeho sociální okolí. Současně s touto otázkou přichází další důležitá otázka: jsou naše projevy osobnosti autentické, tedy je naše prezentace spontánní? Nebo záměrně vytváříme dojem, což znamená, že naše prezentace je účelová, instrumentální, protože směřuje k tomu, abychom vyvolali určitý předem námi stanovený dojem?

Podle NakonečnéhoNakonečný Milan (*1932), český psycholog, zabývá se sociální psychologií, obecnou psychologií, psychologií osobnosti, teorií motivace, magií a okultismem. Dílo: Základní otázky psychologie (1968), Sociální psychologie (1970, se spoluautory), Základy psychologie osobnosti (1993), Lexikon magie (1993), Sociální psychologie organizace (2005), Český fašismus (2006). více vždy může existovat rozpor mezi vnitřními postoji člověka a vnějšími projevy těchto postojů v pozorovatelném chování. Základní otázkou podle NakonečnéhoNakonečný Milan (*1932), český psycholog, zabývá se sociální psychologií, obecnou psychologií, psychologií osobnosti, teorií motivace, magií a okultismem. Dílo: Základní otázky psychologie (1968), Sociální psychologie (1970, se spoluautory), Základy psychologie osobnosti (1993), Lexikon magie (1993), Sociální psychologie organizace (2005), Český fašismus (2006). více pak je, zda být či nebýt sám sebou (NakonečnýNakonečný Milan (*1932), český psycholog, zabývá se sociální psychologií, obecnou psychologií, psychologií osobnosti, teorií motivace, magií a okultismem. Dílo: Základní otázky psychologie (1968), Sociální psychologie (1970, se spoluautory), Základy psychologie osobnosti (1993), Lexikon magie (1993), Sociální psychologie organizace (2005), Český fašismus (2006). více 2005: 21–22). Zde nás psycholog přivedl k problému, který zajímá i sociology, tedy k problému vztahu mezi člověkem jako sociální bytostí, která hraje sociálně přidělené sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více, a člověkem jako individuem s jedinečnou osobností.

1.2.4.1 Identita a sociální role

Vztah mezi identitou a sociální rolíSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více patří k základním problémům moderní sociologie, neboť ukazuje napětí mezi společenskými očekáváními a subjektivním prožíváním sebe sama.

Moderní společnost je založena na rolích. Sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více vytvářejí rámce každodenního jednání: určují, co se očekává od rodiče, pracovníka, partnera, občana. Role jsou v tomto smyslu vnější, neosobní a normativně vymezené. Umožňují předvídatelnost sociálního života a zajišťují jeho funkčnost. Díky rolím je sociální svět srozumitelný a relativně stabilní (Šubrt, Německý 2018).

Současně však platí, že popis moderního člověka výhradně prostřednictvím rolí je čím dál problematičtější. Vedle rolí se stále silněji prosazuje pojem identity. Zatímco roli člověk hraje lépe či hůře a může v ní selhávat, identita se vztahuje k tomu, kým se člověk cítí být. Identita je spojena s vnitřním prožíváním, s pocitem autenticity a se subjektivním významem jednání.

Tento rozdíl lze ilustrovat na příkladu rodičovství. Rodičovská role je relativně jasně normativně vymezena: společnost má určitou představu o tom, co znamená „dobrý otec“ nebo „dobrá matka“. Jednotlivec však může tuto roli pociťovat jako nevyhovující, omezující nebo v rozporu s vlastním sebepojetím. Identita otce či matky je naproti tomu mnohem méně jednoznačná. Nelze ji snadno definovat zvnějšku a nelze od ní jednoznačně požadovat splnění určitých očekávání. Identita je vždy identitou někoho konkrétního, nikoli obecnou kategorií.

Rozšíření problematiky identity souvisí s procesy individualizace. V moderních a pozdně moderních společnostech se oslabuje význam vnějších autorit a roste důraz na niternost, autenticitu a právo jednotlivce definovat sám sebe. Tento posun lze chápat jako rozšíření respektu k jednotlivci, a to nejen jako k nositeli sociálních rolí, ale jako k bytosti s jedinečnými pocity, prožitky a interpretacemi světa (Veiden 2025).

To však neznamená, že by sociální normy nebo role zanikaly. Role nadále existují a strukturují sociální život, avšak stále častěji čelí výzvám ze strany identity. Jednotlivci se dožadují uznání své jedinečnosti a odmítají, aby byli redukováni pouze na roli. Argument „ty nejsi já, nevíš, jak se cítím“ se stává silným legitimizačním nástrojem v situacích, kdy dochází ke konfliktu mezi normativním očekáváním a subjektivním prožíváním.

Paradoxem současné společnosti je, že tento důraz na jedinečnost se sám stal kolektivním fenoménem. Individualismus, autenticita a respekt k rozdílnosti nejsou výjimkou, ale normou. Společnost toleruje – a často přímo vyžaduje – odlišnost v cítění, myšlení a jednání. Zároveň však zůstává otázkou, co v takto individualizované společnosti lidi ještě spojuje (Veiden 2025, s. 35–36).

Z hlediska sociologie životního způsobu lze tento problém formulovat jako napětí mezi neomezeností identity a omezeností role. Identita nabízí prostor možností, experimentování a seberealizace, nemá jasně dané hranice. Sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více naproti tomu hranice má: vymezuje, co je ještě přijatelné a co už nikoli. Způsob života jednotlivce se proto utváří v neustálém vyjednávání mezi těmito dvěma rovinami – mezi tím, co od člověka očekává společnost, a tím, kým se sám cítí být.

📖 Příběh 1.2.4.1 Napětí mezi rolí a identitou

Mladá žena přichází do práce pozdě. Není to poprvé, ale ani to není výjimečné selhání. Vedoucí jí připomene, že pracovní doba začíná v devět, že tým potřebuje spolehlivost a že pravidla platí pro všechny. Nejde o osobní výtku, spíš o připomenutí role: zaměstnanec má být v určitou dobu na určitém místě.

Reakce však není omluva, ale vysvětlení. „Ty nechápeš, jak to mám nastavené. Nejsem typ, který funguje na pevný režim. Když mě tlačíš do tabulek a času, nejsem to já.“ Mluví o sobě, o svých pocitech, o autenticitě. Neodmítá práci jako takovou, ale odmítá způsob, jakým je po ní vyžadována.

Situace se rychle vyostří. Vedoucí mluví o povinnostech, odpovědnosti a roli, kterou člověk v organizaci má. Ona mluví o identitě, jedinečnosti a právu definovat sama sebe. Obě strany mají pocit, že argumentují rozumně – a přesto si nerozumějí. Každá se pohybuje v jiném rámci: jedna v logice role, druhá v logice identity.

Podobné situace se objevují i mimo pracovní prostředí. Ve škole, když student odmítá určité formy hodnocení s tím, že „takto nefunguje“. V rodině, když někdo zpochybňuje očekávání spojená s rodičovstvím, partnerstvím nebo péčí. Argument „ty nejsi já, nevíš, jak se cítím“ se stává silným legitimizačním nástrojem v okamžicích, kdy se subjektivní prožívání dostává do konfliktu s normativním očekáváním.

Příběh neukazuje zánik sociálních rolí ani vítězství identity. Ukazuje napětí, které je pro moderní a pozdně moderní společnost typické. Identita je chápána jako otevřený, jedinečný a proměnlivý projekt, zatímco role má své hranice a vymezuje, co je ještě přijatelné a co už nikoli. Způsob života jednotlivce se pak utváří v neustálém vyjednávání mezi těmito dvěma rovinami – mezi tím, kým se člověk cítí být, a tím, co od něj očekávají druzí.

1.2.4.2 Člověk jako bytost sociální a individuální

Ve fenomenologické sociologii je tento problém pojímán jako vztah mezi sociálně přidělenou identitou a individuální identitou. Např. Peter BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více a Thomas LuckmannLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více nazývají sociálně přidělenou identitu „typem identity“ a individuální identitu „identitou“. Vycházejí z toho, že identita je osobní, zatímco typ identity je neosobní; jedná se o sociální identitu (BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více, LuckmannLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více 1999).

Člověk vystupuje jako identita v konkrétních životních situacích, kdy se orientuje na své bližní, se kterými komunikuje na konkrétní bezprostřední úrovni, tedy tváří v tvář. V těchto blízkých kontaktech jsou i ostatní lidé reálnými bytostmi, které člověk s identitou chápe jako jedinečné bytosti. Jako typ identity člověk vystupuje v typizovaných životních situacích. Jak už název napovídá, typ identity se týká sociálně typizované části osobnosti (BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více, LuckmannLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více 1999: 75).

Podle BergeraBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více je typ identity svázán se sociální rolíSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více. Určitý typ identity (např. muž) vyžaduje vykonávání určitých sociální rolíSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více, kterým se člověk musí učit v procesu socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více. Typy identit jsou vytvářeny sociálně a sociálně jsou také udržovány, a to na základě sociálního uznání, jehož se člověku dostává. Typ identity je maska, kterou člověk musí nosit proto, aby mohl hrát sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více. BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více si nemyslí, že člověk, který má takovou masku a který hraje role spojené s touto maskou, je podvodník, který maskován svou maskou intrikuje a manipuluje. Hraní rolí a vytváření typu identity jsou obecně nereflektované a neplánované, téměř automatické. Lidé obvykle hrají své role upřímně (BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více 1991: 88–96).

Problémem vztahu mezi individuální a sociální složkou osobnosti se zabývá také Erving GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více. GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více je zaměřen na rozpor mezi lidským já a zespolečenštěným já. Ukazuje ho za pomoci metafory herce a postavy, kterou herec na jevišti hraje. Herec je lidská bytost, tudíž je emocionální, podléhá různým náladám. Společnost však od člověka vyžaduje, aby se choval jako postava v divadelní hře, tedy jako společenská bytost, která hraje sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více. Postava nesmí podléhat žádným momentálním náladám a emocím herce. Od herce se očekává, že bude v každém okamžiku podávat očekávané a stabilní výkony (GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více 1999: 57).

Vztah mezi lidským já a zespolečenštěným já tedy GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více vysvětluje jako vztah mezi hercem a postavou. Identita člověka se utváří na základě dialektiky mezi psychobiologickými vlastnostmi člověka a jeho společenskou postavou (GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více 1999: 242–244). GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více soudí, že v průběhu vytváření identity se naše představa o vlastní roli nakonec stane druhou podstatou a nedílnou součástí naší povahy (GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více 1999: 26–27).

Mezi identitou a typem identity můžeme identifikovat různé stupně ztotožnění. Můžeme uvažovat o dvou extrémních případech:

o žádném ztotožnění; v tom případě podle BergeraBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více a LuckmannaLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více člověk pouze hraje toho, za koho je pokládán,
o úplném ztotožnění identity s typem identity, v tom případě by se podle BergeraBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více a LuckmannaLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více rozdíl mezi individuálním a sociálním zcela zrušil. To se může stát v důsledku totální identifikace člověka se sociální částí jeho osobnosti, tedy s typem identity jako sociálně určenou typizací jeho osoby. Člověk je pouze typem identity. BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více s LuckmannemLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více to nazývají jako zvěcnění identity a sociálních rolí, které se projevuje tím, že člověk nedokáže odstoupit od své sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více.

Koncept odstup od role do sociologie zavedl GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více. Jak jsme viděli, GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více pojímá člověka a jeho identitu v celosti, neboť tvrdí, že představa člověka o jeho roli se stává pravdivou součástí jeho povahy a osobnosti. Eduard UrbánekUrbánek Eduard (1931–1998), český sociolog, zabýval se dějinami sociologie a obecnou sociologií. Dílo: Společenské třídy (1964), Struktura a dynamika třídní společnosti (1966), Masky, role, charaktery (1981), Životní prostředí – úkol a výzva (1983), Kritika fenomenologické sociologie (1989). více také soudí, že GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více chápe identitu člověka v celosti, což se projevuje v tom, že odmítá rozdělování člověka na jeho privátní a sociální složku. Právě toto stanovisko se odráží v Goffmanově konceptu odstup od role. I v rolích totiž člověk ukazuje, že je víc než jen sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více. Sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více sice je typickou odpovědí na sociální očekávání, ovšem mezi očekávaným chováním a vlastním hraním role je prostor, ve kterém má jedinec možnost projevit svou subjektivitu (UrbánekUrbánek Eduard (1931–1998), český sociolog, zabýval se dějinami sociologie a obecnou sociologií. Dílo: Společenské třídy (1964), Struktura a dynamika třídní společnosti (1966), Masky, role, charaktery (1981), Životní prostředí – úkol a výzva (1983), Kritika fenomenologické sociologie (1989). více 1979: 118–121).

1.2.4.3 Subjektivita, identita a biograficky determinovaná situace

Do centra naší pozornosti se tak dostává subjektivita, která může být chápána současně jako produkt i podmínka jedinečnosti člověka, jeho identity. Jedinečnost, identita je lidským úkolem. Člověk však nemůže vytvářet identitu bez společnosti; a právě v tom spočívá jádro problému. Člověk má být sám sebou, ale k tomu potřebuje jednat ve společenství druhých. Může však dojít k tomu, že se člověk propadne do společnosti natolik, že už není sám sebou, ale pouze bytostí sociální.

Problém subjektivity se tedy projevuje ve vztahu mezi typem identity a identitou. Tento vztah je možné analyzovat a vysvětlit za pomoci kontinua, kde jeden pól je tvořen totální identifikací subjektivního a sociálního v člověku a druhý pól je tvořen identitou, která je neustále vytvářena aktivním vztahem člověka k sobě samému a ke společnosti. Konkrétní místo, které člověk na tomto kontinuu zaujímá, je dáno mírou subjektivity, se kterou člověk jedná v životním světě.

Míra subjektivity poukazuje také k problému jedinečnosti zasazení člověka do společného životního světa. Tento problém je fenomenologickyFenomenologie je filozofický směr zaměřený na přesné zkoumání jevů (fenoménů) tak, jak se ukazují v lidském vědomí, místo aby se zabýval skutečnostmi samými; založil ji Edmund Husserl, rozvíjel ji Jan Patočka (vč. asubjektivní fenomenologie) a ovlivnila psychologii, sociologii a další oblasti. Snaží se proniknout k podstatě věcí skrze analýzu zkušenosti, včetně vnitřní a svědomí, a zkoumá lidské bytí a jeho smysl. více interpretován jako determinace životní situace člověka jeho biografií.

Biografická determinace situace je vyjádřením skutečnosti, že naše současné jednání a rozvrh (projekt) naší budoucnosti jsou ovlivněny naší minulostí. Podle Alfreda SchützeSchütz Alfred (1889–1959), rakouský filozof a sociolog. Převedl základní principy Husserlovy fenomenologie do sociologie. Pokusil se o sloučení fenomenologie s rozumějící sociologií Maxe Webera. Ve třicátých letech 20. století emigroval do USA, tam byl ovlivněn americkou sociologií, zejména Johnem Deweyem a Georgem H. Meadem. Po své emigraci do USA pracoval jako bankovní úředník, později učil v New Yorku v New School for Social Research. Studovali u něj Peter L. Berger a Thomas Luckmann. Dílo: Der sinnhafte Aufbau der sozialen Welt: eine Einleitung in die verstehende Soziologie (1932), Collected Papers I. II. III (1962–1966), The Phenomelogy of the Social World (1967), The Structures of the Life-World (1973, s Thomasem Luckmannem), Collected Papers IV (1996). více determinuje biografická situace naše možné úmysly a cíle. Skrze tyto možné cíle pak vybíráme ze všech elementů situace, ve které se nacházíme, ty elementy, které jsou pro naše cíle relevantní. Tento systém relevance determinuje naše rozhodování ohledně budoucnosti (SchützSchütz Alfred (1889–1959), rakouský filozof a sociolog. Převedl základní principy Husserlovy fenomenologie do sociologie. Pokusil se o sloučení fenomenologie s rozumějící sociologií Maxe Webera. Ve třicátých letech 20. století emigroval do USA, tam byl ovlivněn americkou sociologií, zejména Johnem Deweyem a Georgem H. Meadem. Po své emigraci do USA pracoval jako bankovní úředník, později učil v New Yorku v New School for Social Research. Studovali u něj Peter L. Berger a Thomas Luckmann. Dílo: Der sinnhafte Aufbau der sozialen Welt: eine Einleitung in die verstehende Soziologie (1932), Collected Papers I. II. III (1962–1966), The Phenomelogy of the Social World (1967), The Structures of the Life-World (1973, s Thomasem Luckmannem), Collected Papers IV (1996). více 1962: 9).

Biografie člověka je jednak vyjádřením jeho minulosti, jednak vyjádřením kontinuity jeho identity. Podle BergeraBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více je to tak, že když vzpomínáme na minulost, rekonstruujeme ji v souladu s přítomností, s tím, co si myslíme dnes, a tak určujeme, co je důležité a co ne. Naše minulost tedy není neměnná, ale je tvárná. Člověk svou biografii utváří tím, že stále pracuje se svou minulostí (BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více 1991: 55). BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více se domnívá, že člověk může vybírat události ze svého života vhodné pro zařazení do své biografie teprve tehdy, když chápe, k čemu vlastně byl jeho život (BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více 1991: 54).

To znamená, že pro sestavování vlastní biografie člověk musí nějak rozumět světu a také sobě v tomto světě. Naše individuální životy se totiž odehrávají v sociálně historickém čase. Lze říci, že životy jednotlivců tvaruje sociálně historický čas. Sociálně historické události strukturují biografie jedinců a tvoří rámec životům každého člověka. O míře, ve které historie determinuje biografii, rozhoduje to, jak člověk chápe vztah mezi svým životem (svou biografií) a společností (její historií).

Podle Charlese W. MillseMills Charles W. (1916–1962), americký sociolog, zabýval se problémem moci a byrokracie v americké společnosti, filozofií vědy a sociologickou teorií. Byl velkým kritikem teorie Talcotta Parsonse a masové společnosti. Dílo: White Collar: The American Middle Classes (1951), The Power Elite (1956) – vyšlo česky s názvem Mocenská elita (1966), The Sociological Imagination (1959) – vyšlo česky s názvem Sociologická imaginace (1968). více si člověk může myslet, že je pouhou hříčkou historie, že společnost, ve které žije, nemůže aktivně ovlivňovat a zasahovat do ní. Může si to myslet na základě nějaké ideologie, nějakého světového názoru, který je podkladem racionální organizaceRacionální organizace je jedním ze znaků moderní společnosti. Racionální organizace jsou charakteristické formálností (neosobností) principů jejich řízení. Neosobnost principu řízení formálních organizací má zajišťovat racionalitu při dosahování jejich cílů. Viz také byrokracie, formální organizační struktura. více moderní společnosti. Ideologie a světové názory nevedou ke svobodě a autonomii, ale naopak k rostoucí nesvobodě jednotlivců, kteří jim podléhají. Takoví lidé nehledají cestu z obtíží, ale přizpůsobují se jim, adaptují se na ně. Tato adaptace jednotlivce ovlivňuje i jeho možnosti a schopnosti jednat jako svobodný člověk (MillsMills Charles W. (1916–1962), americký sociolog, zabýval se problémem moci a byrokracie v americké společnosti, filozofií vědy a sociologickou teorií. Byl velkým kritikem teorie Talcotta Parsonse a masové společnosti. Dílo: White Collar: The American Middle Classes (1951), The Power Elite (1956) – vyšlo česky s názvem Mocenská elita (1966), The Sociological Imagination (1959) – vyšlo česky s názvem Sociologická imaginace (1968). více 1968: 144). Lidé pociťují svět jako zvěcněný, jako mimolidský, jako takový jej akceptují a pasivně se mu přizpůsobují.

Člověk však může mít k historii autonomní vztah. Protože se sám osobně podílí na utváření světa a sebe, ví, že dějiny dělají i vykládají lidé. Podle MillseMills Charles W. (1916–1962), americký sociolog, zabýval se problémem moci a byrokracie v americké společnosti, filozofií vědy a sociologickou teorií. Byl velkým kritikem teorie Talcotta Parsonse a masové společnosti. Dílo: White Collar: The American Middle Classes (1951), The Power Elite (1956) – vyšlo česky s názvem Mocenská elita (1966), The Sociological Imagination (1959) – vyšlo česky s názvem Sociologická imaginace (1968). více každý člověk svým životem přispívá, jakkoliv nepatrně, k vytváření společnosti a k průběhu jejích dějin, přičemž sám je formován společností a jejím historickým působením. MillsMills Charles W. (1916–1962), americký sociolog, zabýval se problémem moci a byrokracie v americké společnosti, filozofií vědy a sociologickou teorií. Byl velkým kritikem teorie Talcotta Parsonse a masové společnosti. Dílo: White Collar: The American Middle Classes (1951), The Power Elite (1956) – vyšlo česky s názvem Mocenská elita (1966), The Sociological Imagination (1959) – vyšlo česky s názvem Sociologická imaginace (1968). více byl přesvědčen o tom, že lidé mohou svobodně prožívat své životy pouze tehdy, pochopí-li význam historie pro svou životní zkušenost. Problém svobody je podle MillseMills Charles W. (1916–1962), americký sociolog, zabýval se problémem moci a byrokracie v americké společnosti, filozofií vědy a sociologickou teorií. Byl velkým kritikem teorie Talcotta Parsonse a masové společnosti. Dílo: White Collar: The American Middle Classes (1951), The Power Elite (1956) – vyšlo česky s názvem Mocenská elita (1966), The Sociological Imagination (1959) – vyšlo česky s názvem Sociologická imaginace (1968). více hlavním problémem člověka v moderní racionalizované společnosti. MillsMills Charles W. (1916–1962), americký sociolog, zabýval se problémem moci a byrokracie v americké společnosti, filozofií vědy a sociologickou teorií. Byl velkým kritikem teorie Talcotta Parsonse a masové společnosti. Dílo: White Collar: The American Middle Classes (1951), The Power Elite (1956) – vyšlo česky s názvem Mocenská elita (1966), The Sociological Imagination (1959) – vyšlo česky s názvem Sociologická imaginace (1968). více totiž soudí, že všichni lidé nemají přirozenou potřebu být svobodnými a klade si otázku, za jakých podmínek v lidech vzniká potřeba stát se svobodnými a schopnými svobodného jednání. To znamená, za jakých podmínek jsou lidé ochotni a schopni nést břímě, jež jim ukládá svoboda, a nepovažovat je za břímě, nýbrž za dobrovolně nastoupenou cestu k přeměně sebe sama (MillsMills Charles W. (1916–1962), americký sociolog, zabýval se problémem moci a byrokracie v americké společnosti, filozofií vědy a sociologickou teorií. Byl velkým kritikem teorie Talcotta Parsonse a masové společnosti. Dílo: White Collar: The American Middle Classes (1951), The Power Elite (1956) – vyšlo česky s názvem Mocenská elita (1966), The Sociological Imagination (1959) – vyšlo česky s názvem Sociologická imaginace (1968). více 1968: 148).

1.2.4.4 Svoboda, autentická identita a smysl života

Vyjdeme-li z toho, že subjektem způsobu života je jednotlivec, pak se ocitneme jednak v oblasti sociální psychologie, jednak v oblasti aplikace fenomenologické sociologické teorie. Tyto aplikace vedou k tomu, že do způsobu života se zahrne i otázka lidské svobody. Lidskou svobodu lze analyzovat v rámci vztahu mezi sociálním a individuálním v člověku.

Svoboda člověka je nezbytnou podmínkou utváření autentické identity. Být autentický, žít autentický život, znamená být sám sebou: být jedinečný ve smyslu individuální autonomie a být koherentním celkem. Člověku je sice sociálně přisouzen určitý typ identity, ovšem každý člověk může mít svobodu naplnit jej autentickým obsahem. Pouze v tom případě se sociálně přisouzená identita může stát konzistentní součástí identity. Je-li identita jedince zcela totožná s typem identity, pak takový jedinec ztrácí možnost být autentický.

Podle fenomenologů pramení možnost autenticity v přirozeném žitém světě jako světě, ve kterém je člověk naladěn k tomu, aby zvažoval možnosti, do kterých byl vržen a tyto možnosti aktualizoval svým jednáním. (Blíže k volbě možností viz kap. 5.1.1)

Otevřením problému lidské svobody a autentické identity se otevírá problém smyslu života. Např. podle NakonečnéhoNakonečný Milan (*1932), český psycholog, zabývá se sociální psychologií, obecnou psychologií, psychologií osobnosti, teorií motivace, magií a okultismem. Dílo: Základní otázky psychologie (1968), Sociální psychologie (1970, se spoluautory), Základy psychologie osobnosti (1993), Lexikon magie (1993), Sociální psychologie organizace (2005), Český fašismus (2006). více můžeme právě prostřednictvím konceptu smyslu života vysvětlovat specifické druhy způsobu života. Je tomu tak proto, protože způsob života vyjadřuje určitý životní smysl. S konceptem životního smyslu je spojeno dílo Viktora E. FranklaFrankl Viktor E. (1905–1997), rakouský psychiatr a psychoterapeut, zakladatel logoterapie a existenciální analýzy. V průběhu 2. světové války byl vězněn v koncentračním táboře. Dílo: Die Psychotherapie in der Praxis (1947), Logos und Existenz (1951), Psychotherapy and Existencialism (1967), The Will to Meaning. Foundations and Applications of Logotherapy (1969), Der Wille zum Sinn, Ausgewählte Vorträge über Logotherapie, Mit einem Beitrag von Elizabeth S. Lukas (1972) – vyšlo česky s názvem Vůle ke smyslu. Vybrané přednášky o logoterapii. S příspěvkem E. S. Lukasové (1994), Ärztliche Seelsorge. Grundlagen der Logotherapie und Existenzanalyse (1982) – vyšlo česky s názvem Lékařská péče o duši. Základy logoterapie a existenciální analýzy (1996). více, který soudil, že člověk je smysl hledající bytost, že smyslem lidské existence je být odpovědný za svůj život (NakonečnýNakonečný Milan (*1932), český psycholog, zabývá se sociální psychologií, obecnou psychologií, psychologií osobnosti, teorií motivace, magií a okultismem. Dílo: Základní otázky psychologie (1968), Sociální psychologie (1970, se spoluautory), Základy psychologie osobnosti (1993), Lexikon magie (1993), Sociální psychologie organizace (2005), Český fašismus (2006). více 2005: 23–24). (Blíže ke smyslu života viz kap. 5.1)

1.2.4.5 Identita, biografie a životní dráha

S postupující modernizací společnosti je jedinec, osobnost a osobní identita stále více v centru pozornosti. To podnítilo některé teoretiky k tomu, aby se začali zabývat nejenom modernizací společnosti, ale i modernizací průběhu jednotlivcova života a životních fází, kterými jednotlivec prochází.

Podle německého sociologa Petera Alheita lze identifikovat tři fáze, kterými prošla teorie průběhu jednotlivcova života (Alheit 2002). V první fázi byl v centru pozornosti teoretiků proces socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více. Zkoumal se způsob, jak se jedinec postupně začleňuje do společnosti tím, že se učí sociálním rolím.Sociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více Alheit soudí, že koncept socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více je zaměřen jak na to, jak se společnost reprodukuje (tedy na reprodukci sociální struktury), tak i na možnost jednotlivce (subjektu) rozvíjet svou identitu a kompetence, které mu umožňují jednat ve společnosti. Hlavní pozornost sociologů se však soustředila spíše na to, jak se reprodukuje společenská struktura, zatímco možnost subjektu rozvíjet svou identitu byla opomíjena. Sociologické výzkumy socializačního procesu byly především zaměřeny na pátrání po činitelích socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více a socializačních institucích, jako je např. rodina, pracovní skupina, škola, média apod.

Koncept socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více se tak vlastně rozdělil na dva. Za prvé na sociologický koncept, který se zabýval institucionálními a strukturálními aspekty společnosti bez explicitního zohlednění možností subjektu rozvíjet svou osobní identitu a své kompetence vyznat se ve světě. Za druhé na psychologický model, který se zabýval subjektem (jedincem) bez explicitního zohlednění sociální struktury, v rámci které je jedinec socializován. V důsledku toho se nedařilo adekvátně popsat, jak do sebe vzájemně jednotlivec a společnost zapadají.

Ve druhé fázi byl v centru zájmu koncept individualizace. Tento koncept byl reakcí na teorie deinstitucionalizace osmdesátých let 20. století (např. teorie Ulricha BeckaBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více, viz kap. 3.2.2). Koncept individualizace se zaměřoval na zvýšené požadavky, které na člověka klade modernizace společnosti. Tedy na požadavky sebe-reflexivity, sebe-regulace a celoživotního učení se, kterými člověk organizuje svůj život. Objevuje se základní otázka, jakým způsobem lidé během svého života tyto požadavky naplňují a jak utvářejí svůj život.

Těžiště výzkumů se soustřeďuje na analýzu osobních biografií, protože z nich je možné vyčíst, jakým způsobem se lidé vyrovnávají s modernizací společnosti a s nároky, které na ně klade individualizace. Analýzy biografií např. ukázaly, že v individualizované moderní společnosti již neexistují univerzální modely (vzory) průběhu života. (Srov. s kapitolou 5.2.1.2) Odchylky v průběhu konkrétních biografií mezi jednotlivci obecně jsou totiž značné. Je tomu tak proto, protože se ztratila základní společenská orientace, která biografie vzorcovala jako model tří fází života: předproduktivní, produktivní, postproduktivní. Přiměřenější než tento model se stalo metaforické vyjádření života člověka jako patchwork, puzzle.

Můžeme tedy říci, že koncept individualizace přispěl výzkumu průběhu život jednotlivců tím, že k teorii modernizace společnosti přičlenil biografizaci, jakožto obdobu modernizace na straně subjektu. Ovšem stále ještě teoreticky jednostranně odvozoval sebe-řízení a sebeorganizování v průběhu jednotlivcova života z důsledků společenských procesů.

Třetí fáze je charakteristická konceptem biografie, který je pojímán jako konkrétní život konkrétního člověka. Tento koncept neignoruje vliv společenské struktury na život člověka, ovšem nahlíží na něj z perspektivy konkrétního případu. Přímo se zaměřuje na proces, kterým subjekt vytváří svou osobní identitu v biografickém (životopisném) procesu.

V konceptu biografie jsou tedy integrovány společnost i jednotlivec. Biografie jako konkrétní život konkrétního člověka vždy obsahují nahodilost a sociální strukturu. Biografie jsou nahodilé, protože mají charakter historické neopakovatelnosti a relativní otevřenosti vůči budoucnosti. Proto jsou odkázány na společenské struktury, na vzory orientace a na usazené formy a pravidla interakce, které působí v pozadí jako struktury a které rámcují konkrétní průběhy života jednotlivců a jejich biografie. Biografie však těmto rámcům pouze nepodléhají; právě pomocí svých biografií mají lidé možnost interpretovat sociální strukturu a rámce svých biografií, a to na základě svých vlastních zkušeností. Tímto způsobem mohou vytvářet svou jedinečnou individualitu. Lze tedy říci, že individualita je výjimečným životním příběhem nějaké osoby, ale současně je konkrétním dokumentem nějaké všeobecné, kolektivně sdílené historie. (Srov. s konceptem nahodilosti osobnosti a společnosti R. RortyhoRorty Richard (1931–2007), americký filozof, byl představitelem postpragmatismu. Byl ovlivněn např. Martinem Heideggerem, Friedrichem Nietzschem, Johnem Deweyem. Jeho dílo je založeno na pragmatistické ideji neexistence absolutní pravdy. Filozofie je pro něj cesta, kterou člověk může utvářet sám sebe. Zabýval se epistemologií a problémem reprezentace. Dílo: Philosophy and the Mirror of Nature (1979) – vyšlo slovensky s názvem Filozofia a zrkadlo prírody (2000), Consequences of Pragmatism (1982), Contingency, Irony, and Solidarity (1989) – vyšlo česky s názvem Nahodilost, ironie, solidarita (1996), Objectivity, Relativism, and Truth (1991), Essays on Heidegger and Others (1991), Philosophy and Social Hope (2000). více v kap. 2.3.1.)

Biografie jako vyprávěné životní příběhy jsou tedy obzvláště vhodné pro sledování procesu vytváření identity. Ve vyprávěných příbězích, kterými lidé prezentují a reprezentují samy sebe, můžeme pozorovat na jedné straně proces zvnitřňování společnosti v průběhu socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více (tedy vnější utváření identity), na druhé straně můžeme pozorovat zařazování nových biografických zkušeností do stávajícího vědění (tedy vnitřní výstavbu identity). Na biografické sebe-prezentace lze pohlížet jako na nezbytné a neustále opakované pokusy sobě samému a ostatním explicitně říci, kdo jsme, kým jsme se stali a jak, jaké máme zkušenosti. V tomto kontextu přesahuje chápání identity představu hotového bytí. V biografickém vyprávění totiž vypravěč nedisponuje žádnou jednou provždy pevně danou identitou, ale naopak, stále svou identitu vytváří.

Proto se dnes objevují pokusy nahradit koncept identity otevřenějším konceptem biografie ve smyslu narativní identity, který umožňuje zachytit proměny identity. Pro identitu je charakteristické nejenom to, že vyjadřuje vnímání vlastní kontinuity v čase, ale také vnímání diskontinuity. Musí-li být identita stále nově vytvářená, pak je identita výsledkem „biografické práce“, tedy jistého procesu „sebevzdělávání“, který je jedincům v současných pozdně moderních společnostech stále více nařizován (Alheit 2002: 21–31).

Zapracovat koncept biografie do svého předmětu se do jisté míry snaží sociologie životní dráhy. Usiluje totiž o pochopení člověka jako celostní bytosti žijící v reálných sociálních vztazích. Nevytrhuje jej z jeho přirozeného prostředí prostřednictvím uměle vytvářených reprezentativních souborů. Ovšem snaží se spíše o odhalení sociálních determinant životních drah, tedy o odhalení vlivu společnosti na průběh a podobu životních drah, než o analýzu možností jednotlivce biograficky utvářet svou identitu. Hlavním zájmem sociologie životní dráhy je totiž ukázat, jak poznatky o průběhu a podobě životních drah zpětně vypovídají o dynamice a struktuře celé společnosti.

Životní dráha je pojímána jako trajektorie člověka v sociálně historickém prostoru a čase, jako sled změn sociálního postavení a rolí jednotlivce. Vychází se běžně z toho, že životní dráha má čtyři základní dimenze. Délku vyznačenou biografickým časem (ohraničení narozením a smrtí) a historickým časem, na jehož pozadí se individuální biografie odehrává (velká historie společnosti). Vlivu velké historie na malou biografii jsme se již věnovali v kap. 1.2.4.3. Tam jsme se také věnovali biograficky determinované situaci a biografii, která vyjadřuje kontinuitu identity.

Šířku vyznačenou jednak fyzickým a geografickým prostorem, ve kterém člověk žije, jednak šířkou aktivit, bohatstvím znalostí, dovedností a zájmů. Výšku vyznačenou umístěním člověka na konkrétní místo ve vertikální sociální diferenciaci. A konečně význam a hodnocení průběhu života, ať už se jedná o sebehodnocení nebo o hodnocení druhých lidí.

V rámci biografického času lze rozlišovat čtyři specifické časy, tedy čtyři komponenty:

Čas života člověka ve smyslu biopsychických vývojových procesů (čas mládí, čas zralosti, čas přechodu, čas stárnutí a stáří, čas narození a smrti).
Časovost práce a pracovní průpravy: profesní dráha.
Časovost rodinného života: rodinný cyklus.
Časy volnočasových

Tyto komponenty jsou vybudovány na modelu našeho sociokulturního regionu. V jiných společenstvích mohou vypadat jinak. Z toho plyne, že model životní dráhy člověka je sociálně historickým produktem (Nový 1989).

Toto pojetí životní dráhy je tedy založeno spíše na socializaciSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více a na existenci obecného univerzálního modelu životní dráhy. V tomto ohledu by bylo obtížné použít takto vymezený koncept životní dráhy pro zkoumání průběhu života v individualizované společnosti, ve které zřejmě chybí obecný model tohoto průběhu. Model životní dráhy není jen sociálně historickým produktem. Životní dráhu je nutné chápat také jako produkt subjektu.

Pojmy biopsychické vývojové procesy, profesní dráha a rodinný cyklus odkazují k evolučnímu pojetí života jako života odehrávajícího se v jednotlivých fázích, které jsou odděleny jednoznačnými hranicemi. Pomocí pojmu hranice, která odděluje konec a nový začátek, se pak vysvětluje i diskontinuita životní dráhy. Diskontinuita životní dráhy je tedy založena pouze na sledu různých biografických situací, ve smyslu sledu změn sociálního postavení a rolí člověka, nikoliv na procesuálním pojetí identity a na nemožnosti plánovat v nepředvídatelné individualizované společnosti průběh života.

Z výše uvedeného je zřejmé, že koncept životní dráhy, tak jak je prozatím vymezen, poskytuje pouze omezené možnosti použití pro pochopení konkrétních životů konkrétních lidí ve složité individualizované společnosti.

Zdá se, že vývoj teorií identity ve smyslu osobnosti dobře kopíruje proměny empirie. Od socializačních teorií identity jsme se postupně přesunuli k teoriím biografizačním. Současné bádání v oblasti narativní identity jako výsledku biografické práce subjektu poukazuje na možnost propojení člověka a společnosti. Koncept životní dráhy by se měl doplnit o koncept biografie. V současnosti již člověk neprochází předvídatelnými životními fázemi, průběh života nelze naplánovat. To je způsobeno jak tekutostí sociální struktury, která již neposkytuje základní společenské orientace (viz BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více, BeckBeck Ulrich (1944–2015), německý sociolog, zabýval se modernizací společnosti, ekologickými a sociálními riziky, individualizací a globalizací. Dílo: Cosmopolitan Vision (2006), Power in the Global Age (2005), The Brave New World of Work (2000), Risikogesellschaft – Auf dem Weg in eine andere Moderne (1986) – vyšlo česky s názvem Riziková společnost (2004). více v kap. 3.2), tak technologickou změnou, která zničila předvídatelnost v zaměstnání a příjmech (viz ReichReich Robert B. (*1946), americký sociální analytik a politik (byl ministrem práce ve vládě prezidenta Clintona v letech 1993–1997). Zabývá se sociální a ekonomickou politikou a managementem. Dílo: Supercapitalism: The Transformation of Business, Democracy, and Everyday Life (2007), I‘ll Be Short: Essentials for a Decent Working Society (2002) – vyšlo česky s názvem Řeknu to stručně: Základy slušné společnosti (2005), The Future of Success: Working and Living in the New Economy (2000) – vyšlo česky s názvem V pasti úspěchu: diagnóza kapitalismu 21. století (2004). více v kap. 3.1.2).

1.3 Buď sám sebou, prodej se a pečuj o sebe

Pozdně moderní společnost oslovuje jedince souborem výzev, které se na první pohled mohou jevit jako protikladné, ve skutečnosti však tvoří jednotnou logiku. Jedinec má být autentický, viditelný, konkurenceschopný a současně odpovědný za své tělo, psychickou pohodu i životní směr. Tyto požadavky nejsou individuální volbou, ale strukturálními očekáváními.

Tato kapitola ukazuje, jak se „být sám sebou“, „prodat se“ a „pečovat o sebe“ spojují do jednoho rámce práce na identitě. Autenticita zde není únikem z tlaku společnosti, ale jeho součástí; sebeprezentace a péče o sebe fungují jako nástroje, jimiž jedinec udržuje svou hodnotu a přijatelnost. Následující podkapitoly proto analyzují autenticitu a sebeprezentaci (1.3.1) a péči o sebe (1.3.2) jako propojené mechanismy utváření pozdně moderní subjektivity.

1.3.1 Buď sám sebou a prodej se

Pozdně moderní subjekt je vyzýván, aby byl autentický, ale zároveň prodejný. Autenticita zde nefunguje jako protiklad trhu či společnosti, ale jako jejich podmínka. „Být sám sebou“ znamená umět svou identitu učinit viditelnou, čitelnou a přesvědčivou pro druhé. Identita se tak proměňuje v projekt, který je nutné průběžně prezentovat, obhajovat a optimalizovat.

V tomto kontextu není identita vnitřní podstatou, ale výsledkem sebeprezentace a sociální odezvy. Jedinec se učí nahlížet na sebe očima druhých a přizpůsobovat své jednání očekáváním permanentního publika. Viditelnost, hodnocení a srovnávání se stávají běžnou součástí každodennosti, a to nejen v digitálním prostředí, ale i v práci a běžných sociálních interakcích.

Požadavek autenticity tak nepředstavuje únik z tlaku společnosti, ale jeho internalizaci. Subjekt přijímá odpovědnost za to, aby jeho identita „fungovala“ – aby byla atraktivní, konzistentní a konkurenceschopná. Výzva „buď sám sebou a prodej se“ shrnuje základní paradox pozdně moderní identity: jedinec má být jedinečný, ale zároveň přizpůsobený logikám trhu, viditelnosti a výkonu. Tato logika vytváří rámec, v němž se následně rozvíjí i požadavek péče o sebe jako další způsob práce na identitě.

1.3.1.1 Autenticita jako úkol

V kapitole 1.2 jsme ukázali, že způsob života lze chápat jak přes skupiny, tak přes jednotlivce, a že v centru pozornosti se pak nutně objevují pojmy identita, role, autenticita a subjektivita (Šubrt, Německý 2018; BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více 1991; GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více 1999). Tato kapitola sleduje jednu charakteristickou změnu pozdně moderní každodennosti: autenticita už není jen osobní ideál, ale stává se společenským požadavkem. Nejde pouze o to, zda člověk chce „být sám sebou“. Stále častěji je k tomu vybízen, posuzován a do určité míry i tlačen.

Na úrovni běžného vědomí se autenticita často chápe jako spontánnost a upřímnost: jedinec má být „opravdový“, „svůj“, nemá si „na nic hrát“. V sociologické perspektivě však autenticita není jen psychologická vlastnost, ale sociální očekávání. Tím se vracíme k napětí mezi identitou a rolí: i když jedinec zdůrazňuje vlastní jedinečnost, pohybuje se ve světě norem, typizací a očekávání, které určují, co je vůbec rozpoznatelné jako „autentické“ (BergerBerger Peter L. (1929–2017), americký sociolog rakouského původu. Zabýval se fenomenologickou sociologií, každodenností, sociologií vědění, sociologií náboženství, analýzou kapitalismu. Dílo: Invitation to Sociology: A Humanistic Perspective (1963) – vyšlo česky s názvem Pozvání do sociologie (1991), The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Thomasem Luckmannem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Capitalist Revolution (1986) – vyšlo česky s názvem Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě (1993), A Far Glory: The Quest for Faith in an Age of Credibility (1992) – vyšlo česky s názvem Vzdálená sláva. Hledání víry ve věku lehkověrnosti (1997). více, LuckmannLuckmann Thomas (1927–2016), německý sociolog slovinského původu. Zabýval se sociologií komunikace, sociologií vědění, fenomenologickou sociologií, sociologií náboženství a filozofií vědění. Dílo: The Social Construction of Reality: A Treatise in the Sociology of Knowledge (1966, s Peterem L. Bergerem) – vyšlo česky s názvem Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění (1999), The Sociology of Language (1975), Structures of the Life-World (1982, s Alfredem Schützem), Life-World and Social Realities (1983). více 1999; GoffmanGoffman Erving (1922–1982) kanadský sociolog, žil v USA. Založil dramaturgickou sociologii, která stojí na fenomenologických východiscích. Někdy je řazen k symbolickému interakcionismu. Jeho sociologická teorie je postavena na metafoře divadla (jeviště, hlediště, zákulisí, role, postava, herec). Dílo: The Presentation of Self in Everyday Life (1959) – vyšlo česky s názvem Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě (1999), Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates (1961), Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction – Fun in Games & Role Distance (1961), Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity (1963) – vyšlo česky s názvem Stigma. Poznámky k problému zvládání narušené identity (2003), Interaction Ritual: Essays on Face-to Face Behavior (1967), Strategic Interaction (1969), Frame analysis: An Essay on the Organization of Experience (1974). více 1999). Autenticita se tak může paradoxně chovat podobně jako role: stává se něčím, co je třeba zvládnout, předvést a potvrdit.

Tento posun je dobře vidět v prostředích, kde se sebeprezentace stává součástí pracovního i každodenního fungování. Tekutost sociálního světa, oslabení stabilních institucí a růst nejistot vedou k tomu, že jedinec musí sám aktivně vytvářet dojem vlastní hodnoty, kompetence a smysluplnosti. Nejde jen o to „něco umět“, ale umět to ukázat, komunikovat a obhájit. V takovém rámci se autenticita mění v normu: člověk má být osobitý, rozpoznatelný, jedinečný – a zároveň musí být schopen tuto jedinečnost průběžně dokazovat (Keller 2019).

Právě zde se propojuje motiv „buď sám sebou“ s motivem „prodej se“. Burtonová ukazuje, že vytváření vlastní identity má historické kořeny a dlouhé trvání, ale v současnosti se výrazně mění jeho sociální funkce: identita není jen výrazem vnitřního já, nýbrž nástrojem, kterým se člověk umísťuje ve světě konkurence, viditelnosti a porovnávání (Burton 2024). Jedinečnost přestává být soukromou hodnotou a stává se veřejně čitelným znakem, který musí být udržován. Autenticita je tedy průběžná práce: vytváření profilu, příběhu a konzistentního obrazu sebe sama.

Kellerův popis společnosti věčného mládí ukazuje kulturní tlak na neustálou aktivitu, sebezlepšování a udržování výkonu a přitažlivosti (Keller 2019). Autenticita se v takové společnosti snadno promění v úkol: člověk má být nejen úspěšný, ale i „správně“ osobitý; nejen kompetentní, ale i inspirativní; nejen zdravý, ale i „přirozeně“ vitální. Nárok autenticity tedy nevytváří jen prostor svobody, ale i novou formu normativity: povinnost být jedinečný, být vidět a být průběžně hodnocen jako někdo, kdo má svůj osobní „příběh“.

V tomto smyslu je autenticita v pozdně moderní společnosti ambivalentní. Na jedné straně představuje jazyk respektu k jednotlivci a jeho jedinečnosti, který odpovídá individualizačnímu posunu moderních společností (Veiden 2025). Na druhé straně se může stát mechanismem tlaku: místo uvolnění od rolí vzniká nová role – role autentického člověka, který musí být rozpoznatelný, konzistentní a stále znovu přesvědčivý.

1.3.1.2 Identita jako projekt sebeprezentace

V pozdně moderní společnosti nelze identitu chápat jako vnitřní, stabilní a předem danou podstatu jedince. Identita se utváří především prostřednictvím jednání, vystupování a způsobů, jimiž se jednotlivec ukazuje druhým. To, kým „jsme“, se neodhaluje introspekcí, ale vzniká v procesu neustálé sebeprezentace. Identita je výsledkem práce – je produkována, udržována a upravována v sociálních interakcích (Burton 2024).

Tento posun lze uchopit pomocí konceptu zrcadlového já, formulovaného Charlesem H. Cooleym. Cooley tvrdí, že člověk poznává i vytváří sám sebe prostřednictvím kontaktu s druhými, kteří jsou mu „nastaveným zrcadlem“. Cooley popisuje tři procesy, kterými se to děje. Za prvé, představujeme si, jak se jevíme druhým, za druhé si představujeme a reagujeme na to, jak nás druzí hodnotí, za třetí skrze hodnocení druhých si vytváříme svou osobní identitu a nějaké mínění o sobě: pocit hrdosti, nebo ponížení. Společnost tedy poskytuje člověku „zrcadlo“, ve kterém se odráží, kým je. Osobní identita a sebepojetí jsou tak formovány tím, jak si myslíme, že nás vidí druzí. Pokud si myslíme, že nás druzí vidí negativně, je naše sebepojetí také negativní a opačně. Naše sebepojetí pak ovlivňuje i to, jak komunikujeme s ostatními (Cooley 1964). Nejde tedy o přímé hodnocení okolí, ale o internalizovanou představu cizího pohledu: kým jsem, se dozvídám skrze reakce druhých. Identita se tak formuje jako reflexe sociální odezvy.

V podmínkách pozdní modernity se tento mechanismus zásadně zesiluje. Jak ukazují BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více a Lyon, pohled druhých už není omezen na konkrétní sociální situace, ale stává se permanentní součástí každodennosti. Tekutý dohled znamená, že jsme potenciálně sledováni, hodnoceni a porovnáváni neustále – prostřednictvím digitálních stop, vizuální viditelnosti a datových profilů. Publikum není výjimečné, ale trvalé. I tam, kde fyzicky žádní druzí přítomni nejsou, jedinec jedná s vědomím možného pohledu, záznamu a hodnocení (BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více, Lyon 2013).

V takovém prostředí se identita proměňuje v projekt sebeprezentace. Jednotlivec musí průběžně zajišťovat, aby jeho obraz byl čitelný, srozumitelný a přesvědčivý. Nestačí „být nějaký“; je nutné působit určitým způsobem. Identita se tak stává něčím, co je třeba předvádět, obhajovat a potvrzovat. Nejde o jednorázový výkon, ale o dlouhodobý proces, v němž se já neustále aktualizuje podle reakcí publika (Burton 2024).

Tento proces má zásadní důsledky. Sebeprezentace přestává být výjimečnou situací (např. formální vystoupení, pracovní pohovor) a stává se běžným režimem existence. Jedinec se učí nahlížet sám sebe očima druhých a upravovat své jednání tak, aby odpovídalo očekávaným normám viditelnosti. Identita není tím, co je „uvnitř“, ale tím, co obstojí navenek. „Já“ se tak formuje v prostoru mezi sebepojetím a sociální odezvou, mezi touhou po autentičností a nutností být rozpoznatelný a přijatelný (BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více, Lyon 2013).

Pokud je identita v pozdně moderní společnosti projektem sebeprezentace, je třeba se ptát, v jakém prostředí se tento projekt nejzřetelněji realizuje. Digitální platformy poskytují prostor, v němž se požadavek viditelnosti, permanentního publika a zpětné vazby koncentruje a zrychluje. Nejde však o zásadně nový princip, nýbrž o jeho zhuštěnou a modelovou podobu. Instagram proto nelze chápat jako výjimku či okrajový fenomén, ale jako analytický model, na němž lze pozorovat obecnou logiku současné sebeprezentace: neustálé vystavování já, jeho hodnocení a optimalizaci v podmínkách trvalé viditelnosti (BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více, Lyon 2013; Burton 2024).

1.3.1.3 Digitální prostředí: Instagram jako model

V digitální době se identita člověka proměňuje z relativně stabilního, vnitřně zakotveného příběhu v neustále konstruovaný projekt, který je vystaven tlaku viditelnosti, hodnocení a tržní logiky. „Být sám sebou“ zde neznamená introspektivní autenticitu, ale schopnost vytvářet a udržovat takovou verzi sebe, která je srozumitelná, atraktivní a rozpoznatelná pro publikum i platformy. Autenticita se v tomto kontextu stává strategií přežití v ekonomice pozornosti a zároveň podmínkou přístupu ke statusu, uznání a často i k práci (Burton 2024).

Jak ukazují BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více a Lyon, současná společnost je charakteristická tekutým dohledem: jedinec je potenciálně sledován, hodnocen a tříděn průběžně, prostřednictvím digitálních stop a datových profilů. Pohled druhých se tak stává permanentní součástí každodennosti a je internalizován ještě před samotným jednáním (BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více, Lyon 2013). Identita se formuje v očekávání tohoto pohledu a v reakci na něj.

Instagram v tomto smyslu nepředstavuje výjimku, ale modelové zhuštění této logiky. Nabízí prostor, v němž je sebeprezentace systematicky strukturována: profily jsou koncipovány jako vizuální narativy identity, jednotlivé příspěvky jako opakované testy toho, zda prezentované já obstojí před publikem. Viditelnost je zde nejen možností, ale implicitním požadavkem. Identita musí být vystavena, aby mohla být potvrzena (Burton 2024).

Zásadním rysem tohoto prostředí je algoritmicky zprostředkované hodnocení. Reakce publika jsou kvantifikovány a zpětně ovlivňují dosah i další viditelnost. Jedinec se tak učí sledovat, které podoby sebeprezentace „fungují“, a podle toho upravuje vlastní vystupování. Identita se stává optimalizovaným projektem: je průběžně dolaďována podle metrik, nikoli podle vnitřního přesvědčení. Tento proces probíhá pod tlakem trvalého srovnávání s ostatními a vědomí možné kontroly (BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více, Lyon 2013).

Součástí této logiky je i selektivní práce s publikem. Sebeprezentace není určena všem stejným způsobem: obraz sebe je často konstruován primárně pro anonymní či vzdálené publikum, zatímco vůči lidem, kteří jedince osobně znají, bývá omezen nebo kontrolován. Tento typ autocenzury ukazuje, že prezentované já není prostým „vyjádřením sebe“, ale strategicky řízeným obrazem, jehož soudržnost by mohla být narušena přímou konfrontací s každodenní realitou. Autenticita zde nefunguje jako shoda s prožitkem, ale jako přesvědčivost prezentace.

Do této logiky zapadá i fenomén cíleného budování charismatu a atraktivity, často označovaný jako aura farming. Jde o systematickou práci na obrazu sebe sama s cílem zvýšit jeho hodnotu v prostoru viditelnosti. Identita je zde chápána jako pečlivým výběrem vytvořený (kurátorovaný) produkt, který musí obstát nejen před publikem, ale i před algoritmickými mechanismy, jež rozhodují o jeho dosahu. Autenticita se tak mění v performativní kvalitu: je tím, co působí důvěryhodně a přitažlivě, nikoli tím, co je neproblematicky „pravé“ (Burton 2024).

V kontextu tekutého dohledu to znamená, že sebeprezentace není pouze osobní volbou, ale součástí širší infrastruktury sledování a třídění. Digitální stopy vytvářejí profily, které zpětně ovlivňují přístup k příležitostem, uznání i ekonomickým zdrojům. Identita se tak stává flexibilní, fragmentovanou a částečně komodifikovanou. Digitální prostředí tím neotevírá jen nové možnosti sebevyjádření, ale zároveň zvyšuje tlak na neustálou adaptaci, optimalizaci a kontrolu vlastního obrazu – s riziky vyhoření, odcizení a ztráty autonomie (BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více, Lyon 2013; Burton 2024).

📦 Box na stole 1.3.1.3 Identita pod tlakem viditelnosti

V digitální době se identita čím dál méně odehrává uvnitř člověka a čím dál víc navenek. Nejde jen o to, kým si myslíme, že jsme, ale o to, jak na druhé působíme. Na sociálních sítích si proto skládáme obraz sebe sama: vybíráme fotky, úhly pohledu, okamžiky ze života i způsob, jak o sobě mluvíme. Ukazujeme verzi sebe, která má působit přirozeně a „opravdově“, ale zároveň je pečlivě vybraná a upravená. Identita se tak mění v něco, o co je potřeba se starat a co je třeba průběžně udržovat.

Mnoho lidí si přitom uvědomuje, že tento obraz není určen pro všechny. Často je mířen hlavně na neznámé publikum, zatímco před lidmi, kteří nás dobře znají, jsme opatrnější. Nechceme, aby byl rozdíl mezi „online já“ a běžnou realitou příliš viditelný. Právě tady se objevuje aura farming: vědomé budování dojmu charismatu, stylu a výjimečnosti, které má zvýšit naši přitažlivost. Nejde o to lhát, ale o to působit co nejlépe v prostředí, kde je pozornost vzácná.

To vše se odehrává v podmínkách tekutého dohledu. Víme, že jsme neustále sledováni, hodnoceni a porovnáváni – nejen lidmi, ale i algoritmy. Počítají se reakce, dosahy a viditelnost. Postupně se učíme, jaká verze nás funguje lépe než jiná, a podle toho se sami regulujeme. Identita se tím stává projektem, který je třeba ladit, optimalizovat a chránit před ztrátou pozornosti. Přináší to nové možnosti sebevyjádření a uznání, ale také tlak, únavu a pocit, že člověk musí být pořád „na očích“, aby měl hodnotu.

1.3.1.4 Prodej sebe sama: práce, gig economy a osobní značka

Logika sebeprezentace se v pozdně moderní společnosti neomezuje na oblast volného času či sociálních sítí, ale stále výrazněji prostupuje světem práce. Způsob, jakým jednotlivec vystupuje, komunikuje a působí, se stává součástí jeho pracovní hodnoty. Práce už není posuzována pouze podle vykonaných úkolů nebo formální kvalifikace, ale také podle toho, jak přesvědčivě je jedinec schopen „prodat“ sám sebe (Burton 2024).

Tento posun je zvlášť patrný v prostředí gig economy a flexibilních forem práce (srov. s kap. 3.3.1). Zde je jednotlivec často současně pracovníkem, manažerem i marketérem vlastní činnosti. Aby získal zakázku, musí být viditelný, čitelný a odlišitelný od ostatních. Sebeprezentace se tak mění v pracovní kompetenci: profil, hodnocení, styl komunikace a osobní příběh se stávají klíčovými nástroji uplatnění. Identita zde nefunguje jen jako doplněk práce, ale jako její nedílná součást.

V tomto kontextu lze mluvit o osobní značce. Osobní značka neznamená nutně celebritu či veřejnou známost, ale konzistentní a rozpoznatelný obraz sebe sama, který si lidé spojují s vaším jménem. Jednotlivec je vyzýván, aby byl autentický, ale zároveň srozumitelný a prodejný. Autenticita se zde nevymezuje proti trhu, nýbrž se stává jeho podmínkou: právě „osobitost“ a „jedinečnost“ jsou tím, co má zvýšit konkurenceschopnost jedince (Burton 2024).

Baumanova analýza tekuté modernity pomáhá tento proces zasadit do širšího rámce. V podmínkách nejistoty a nestability se odpovědnost za pracovní úspěch přesouvá stále více na jednotlivce. Kariéra není chápána jako dlouhodobá trajektorie, ale jako sled příležitostí, které je třeba aktivně vyhledávat a udržovat. Sebeprezentace se tak stává trvalým úkolem: jednotlivec musí být neustále připraven ukázat, že je flexibilní, schopný a „zajímavý“ (BaumanBauman Zygmunt (1925–2017), britský sociolog polského původu. Zabýval se obecnou sociologií a dějinami sociologie, procesem modernizace, teorií sociálních tříd, postmodernismem, morálkou a analýzou holocaustu. Dílo: Zarys socjologii (1963) – vyšlo česky s názvem Sociologie (1965), Wizje ludzkiego świata (1964) – vyšlo slovensky s názvem Vízie ĺudského sveta (1967), Kariera (1965) – vyšlo česky s názvem Kariéra (1967), Modernity and the Holocaust (1989) – vyšlo česky s názvem Modernita a holocaust (2003), Thinking Sociologically (1990) – vyšlo česky s názvem Myslet sociologicky. Netradiční uvedení do sociologie (1996), Globalization (1998) – vyšlo česky s názvem Globalizace. Důsledky pro člověka (1999), Liquid Modernity (2000) – vyšlo česky s názvem Tekutá modernita (2002). více, Lyon 2013).

Důsledkem je další rozostření hranice mezi osobním a profesním životem. To, kým člověk je, jak vypadá, jak komunikuje a jaký dojem vyvolává, se promítá do jeho pracovních šancí. Identita se mění v kapitál, do něhož je třeba investovat čas, energii i emoce. Neúspěch je pak snadno interpretován jako osobní selhání – jako nedostatečná práce na sobě, nikoli jako důsledek strukturálních podmínek trhu práce (Burton 2024).

Požadavek „buď sám sebou a prodej se“ zde získává konkrétní ekonomickou podobu. Sebeprezentace není jen otázkou uznání či identity, ale stává se podmínkou obživy. Subjekt pozdní modernity je tak veden k tomu, aby se k vlastnímu životnímu stylu, dovednostem i osobnosti vztahoval jako k projektu, který je nutné průběžně řídit, optimalizovat a zhodnocovat.

📦 Box na stole 1.3.1.4 Identita jako kapitál

V současném světě práce už nestačí mít dovednosti nebo kvalifikaci – důležité je i to, jak člověk působí. Identita se tak postupně mění v kapitál: v něco, co může zvyšovat nebo snižovat šance na práci, zakázky a uznání. Záleží na tom, jak se prezentujeme, jak komunikujeme, jaký příběh o sobě vyprávíme a zda jsme pro ostatní čitelní a zapamatovatelní.

V prostředí gig economy a flexibilní práce se od lidí očekává, že budou sami sebe aktivně „nabízet“ – spravovat profily, sbírat hodnocení, pečovat o dojem profesionality i autenticity. Identita se tak stává investicí: vyžaduje čas, energii a emoce. Úspěch pak bývá chápán jako výsledek dobré práce na sobě, zatímco neúspěch snadno vypadá jako osobní selhání, i když je často důsledkem nejistých a nerovných podmínek trhu práce.

1.3.1.5 Životní styl jako samoobsluha

Součástí logiky „buď sám sebou a prodej se“ je proměna životního stylu v individuálně řízený projekt. Životní styl už není chápán jako relativně stabilní soubor zvyklostí, zakotvený v sociální pozici nebo kolektivních vzorcích, ale jako otevřená nabídka možností, z nichž si jednotlivec neustále vybírá. Jedinec je vyzýván, aby svůj život aktivně sestavoval, spravoval a optimalizoval – podobně jako zákazník v samoobsluze (Keller 2019).

Jan Keller popisuje tuto proměnu v souvislosti se společností věčného mládí, v níž mizí jasně vymezené životní fáze a závazné přechody. Místo nich nastupuje trvalá flexibilita (srov. s kap. 3.3.): člověk má být neustále otevřený změnám, připravený upravovat své preference, vzhled, aktivity i postoje. Životní styl se tak stává prostorem permanentní volby, nikoli jednorázového rozhodnutí. Volba však není neutrální – je spojena s tlakem na odpovědnost a s očekáváním, že jednotlivec ponese důsledky svých rozhodnutí sám (Keller 2019).

V tomto kontextu se péče o sebe, práce na těle, zdraví a psychické pohodě stávají nedílnou součástí životního stylu. Nejde pouze o otázku osobního blaha, ale o morální i sociální požadavek. Jedinec má být aktivní, informovaný a disciplinovaný: má správně jíst, hýbat se, pečovat o svou kondici a „pracovat na sobě“ (srov. s kap. 5.2.2). Zdraví, vzhled a duševní rovnováha jsou chápány jako výsledky správných voleb, nikoli jako nerovnoměrně rozdělené zdroje (Keller 2019).

Logika samoobsluhy zároveň posiluje individualizaci odpovědnosti. Úspěch je interpretován jako důkaz dobrého řízení vlastního života, zatímco neúspěch bývá čten jako osobní selhání – nedostatek disciplíny, vůle nebo schopnosti se přizpůsobit. Životní styl se tak stává nástrojem sociální kontroly, který přenáší tlak společnosti na jednotlivce (Keller 2019).

Životní styl jako samoobsluha propojuje autenticitu, sebeprezentaci i práci na sobě do jednoho rámce. Jedinec má být jedinečný, viditelný, prodejný a současně odpovědný za svůj životní průběh. „Být sám sebou“ zde neznamená odpor vůči společenským tlakům, ale jejich internalizaci: schopnost přijmout logiku volby, optimalizace a osobní odpovědnosti jako samozřejmou součást každodenního života (Keller 2019).

☕ Helena u stolu 1.3.1.5 Život jako samoobsluha

1.3.2 Pečuj o sebe: od volby k povinnosti

V pozdně moderní společnosti se péče o sebe proměňuje z oblasti osobní starosti a individuální praxe v normativní požadavek. „Pečuj o sebe“ už nefunguje jen jako doporučení nebo výraz ohleduplnosti vůči vlastnímu zdraví, ale jako očekávání, které je součástí širšího sociálního řádu. Jednotlivec je vyzýván, aby své tělo, psychiku i životní styl aktivně řídil, sledoval a optimalizoval. Péče o sebe se tak stává povinností, nikoli volbou (Ward 2015).

Tento posun je úzce spojen s přesunem odpovědnosti ze společenských institucí na jednotlivce. Zdraví, psychická pohoda a tělesná kondice jsou stále častěji prezentovány jako výsledky osobních rozhodnutí, správných návyků a individuální disciplíny. Strukturální podmínky, jako jsou pracovní nejistota, sociální nerovnosti nebo omezený přístup ke zdrojům péče, ustupují do pozadí. Pokud se jedinci nedaří udržet „dobrý stav“, je to chápáno jako jeho osobní selhání, nikoli jako důsledek společenských okolností (Ward 2015).

Casalini ukazuje, že v podmínkách nejisté a prekérní práce (srov. s kap. 3.3.1) se péče o sebe (self-care) stává klíčovým nástrojem udržení funkčnosti. Self-care zde funguje jako investice do vlastního lidského kapitálu: jednotlivec má být zdravý, odolný, flexibilní a psychicky stabilní, aby dokázal dlouhodobě obstát v prostředí tlaku na výkon. Péče o sebe tak není orientována především na regeneraci nebo klid, ale na funkčnost, výkonnost a schopnost přizpůsobení (Casalini 2019).

V tomto smyslu lze péči o sebe chápat jako přímé pokračování výzvy „buď sám sebou a prodej se“. Zdravé tělo, vyrovnaná psychika a správně vedený životní styl se stávají součástí identity, která má být viditelná, důvěryhodná a sociálně ceněná. Pečovat o sebe znamená vytvářet lepší, hodnotnější verzi sebe sama – takovou, která je nejen „autentická“, ale také použitelná, prodejná a konkurenceschopná. Péče o sebe tak nepředstavuje únik z logiky trhu, ale její internalizaci na úrovni každodenního života (Ward 2015; Casalini 2019).

V kontrastu k tomu je třeba zmínit Foucaultovo pojetí péče o sebe jako etické praxe (Foucault 1986), která není orientována na výkon ani tržní hodnotu, ale na utváření způsobu života a vztahu k sobě i k druhým. Současný diskurz self-care tak nepředstavuje návrat k této tradici, ale její zásadní proměnu: péče o sebe se mění z praxe svobody v individualizovanou povinnost, která podporuje adaptaci subjektu na podmínky pozdně moderní společnosti.

1.3.2.1 Péče o sebe jako individualizovaná odpovědnost

V neoliberálním rámci je péče o sebe konstruována především jako individuální úkol. Diskurz self-care zdůrazňuje osobní volbu, odpovědnost a sebekontrolu, zatímco strukturální podmínky zdraví a pohody zůstávají v pozadí. Jednotlivec je veden k tomu, aby své tělo, psychiku i každodenní návyky chápal jako oblast, kterou má aktivně řídit a optimalizovat. Péče o sebe se tak stává součástí širšího projektu sebeřízení (Ward 2015).

Ward ukazuje, že jazyk self-care funguje jako politicky i morálně účinný nástroj. Odpovědnost za zdraví a pohodu je prezentována jako osobní záležitost, čímž se oslabuje role státu, institucí i kolektivních forem péče. To, co je strukturálně podmíněné – pracovní stres, časová tíseň, nejistota příjmů či nerovný přístup ke zdravotní péči – je přeloženo do jazyka individuální volby. Péče o sebe se tak jeví jako svobodné rozhodnutí, ačkoliv je silně normativně rámována (Ward 2015).

V tomto kontextu získává self-care výrazný morální rozměr. Péče o sebe je spojována se správností, zodpovědností a úspěšným zvládáním života. Jedinec, který „o sebe pečuje“, je chápán jako disciplinovaný a kompetentní, zatímco ten, kdo selhává, je snadno označen za nedostatečně motivovaného či neschopného správně se řídit. Nemoc, vyčerpání nebo psychická nepohoda se tak individualizují a ztrácejí svůj sociální kontext (Ward 2015).

Casalini upozorňuje, že tento mechanismus je zvlášť silný v podmínkách nejistých a prekérních pracovních režimů. V situaci, kdy chybí stabilita a dlouhodobé jistoty, se péče o sebe stává klíčovou strategií udržení vlastní funkčnosti. Jednotlivec je motivován investovat do svého těla a psychiky tak, aby zůstal výkonný, flexibilní a odolný vůči tlaku. Self-care zde neznamená odpočinek či odstup, ale spíše nepřetržité udržování sebe sama v provozuschopném stavu (Casalini 2019).

Péče o sebe se tak v neoliberálním rámci proměňuje v investici do vlastního lidského kapitálu. Tělo a psychika nejsou vnímány jako oblasti zranitelnosti, ale jako zdroje, které je třeba rozvíjet, chránit a optimalizovat. Tento způsob uvažování úzce souvisí s logikou „buď sám sebou a prodej se“: zdravý, vyrovnaný a disciplinovaný jedinec je považován za hodnotnější, důvěryhodnější a lépe uplatnitelný. Self-care se tím stává nejen otázkou osobního blaha, ale i prostředkem sociální diferenciace (Ward 2015; Casalini 2019).

V důsledku toho se péče o sebe přestává jevit jako prostor úlevy od společenských tlaků. Naopak se stává jedním z mechanismů, jimiž jsou tyto tlaky internalizovány. Jednotlivec přijímá odpovědnost za zvládání nejistoty, stresu a výkonových nároků jako samozřejmou součást své identity. Self-care tak funguje jako most mezi požadavkem autenticity a požadavkem prodejnosti: pečuj o sebe, aby ses mohl lépe udržet, lépe fungovat a lépe obstát.

📖 Příběh 1.3.2.1 Když je únava osobní selhání

Mladý muž je dlouhodobě unavený. Špatně spí, hůř se soustředí a práce ho vyčerpává víc než dřív. Když o tom mluví s okolím, nikdo se neptá na pracovní tempo, nejistotu nebo dostupnost odpočinku. Dostává rady. „Měl bys líp spát.“ „Zkus mindfulness.“ „Kolik máš kroků denně?“ „A bereš hořčík?“ Únava se okamžitě překládá do jazyka osobní péče.

Postupně začíná chápat, že problém není v podmínkách, ale v něm. Když je vyčerpaný, znamená to, že o sebe špatně pečuje. Když nestíhá, neumí si nastavit hranice. Když je ve stresu, zanedbal duševní hygienu. Péče o sebe se mění v kontrolní seznam: spánek, pohyb, strava, produktivita, pozitivní myšlení. Cílem není cítit se lépe, ale znovu fungovat.

Zdraví a psychická pohoda přestávají být otázkou okolností a stávají se osobní odpovědností. Místo otázky „v jakých podmínkách žiju?“ si klade otázku „co dělám špatně?“. Každý neúspěch se mění v další úkol práce na sobě. I odpočinek je produktivní jen tehdy, pokud zvyšuje výkon.

Příběh neukazuje, že by péče o sebe byla zbytečná. Ukazuje, jak se v neoliberálním rámci mění její význam. Self-care se z možnosti stává povinností a z nástroje úlevy nástrojem adaptace. Únava se nečte jako signál strukturálního problému, ale jako osobní selhání v oblasti péče o sebe.

1.3.2.2 Tělo jako důkaz

V kontextu péče o sebe zaujímá tělo zvláštní postavení. Není chápáno pouze jako biologická danost nebo zdroj prožitků, ale jako objekt systematické práce a řízení. Péče o tělo se v pozdně moderní společnosti stává jednou z hlavních cest, jimiž jedinec formuje a prezentuje svou identitu. Tělo je místem, na němž se materializuje schopnost sebekontroly, disciplíny a odpovědnosti (Markula 2003).

Markula ukazuje, že praktiky spojené s péčí o tělo – sport, fitness, zdravý životní styl, hygiena či práce na vzhledu – nelze chápat jen jako neutrální nebo ryze zdravotní aktivity. Jde o techniky, jejichž prostřednictvím se jedinec učí regulovat sám sebe, sledovat vlastní tělesné projevy a podřizovat je normám výkonu, zdraví a estetiky. Péče o tělo zde funguje jako každodenní disciplína, jejímž prostřednictvím se utváří žádoucí identita (Markula 2003).

Tělo se tak stává viditelným důkazem správného řízení sebe sama. Štíhlost, fyzická kondice, zdravý vzhled či kontrola nad tělesnými funkcemi nejsou pouze otázkami zdraví, ale signály kompetence a morální kvality. Jedinec je hodnocen nejen podle toho, co dělá, ale i podle toho, jak vypadá a jak své tělo „zvládá“. Péče o tělo se tím přesouvá z oblasti soukromí do prostoru veřejného posuzování (Markula 2003).

Casalini tento proces zasazuje do širšího rámce nejistoty a prekarity (srov. s kap. 3.3.1). V situaci nestabilních pracovních a životních drah se tělo stává jedním z mála zdrojů, nad nimiž má jedinec zdánlivou kontrolu. Péče o tělo funguje jako způsob, jak si udržet pocit autonomie a hodnoty v prostředí, které je jinak obtížně předvídatelné. Tělo je investicí, kterou je třeba chránit, rozvíjet a udržovat v provozuschopném stavu (Casalini 2019).

V této perspektivě není cílem péče o tělo primárně pohoda nebo radost z pohybu, ale funkčnost a výkonnost. Odpočinek, regenerace a péče jsou legitimizovány tehdy, pokud přispívají k lepšímu výkonu, vyšší odolnosti a dlouhodobé použitelnosti těla. Tělo se tak proměňuje v nástroj, který má sloužit k naplnění pracovních, sociálních a identitních očekávání (Casalini 2019).

Logika „buď sám sebou a prodej se“ zde získává tělesnou podobu. Autentické já má být nejen psychicky vyrovnané, ale i tělesně disciplinované a prezentovatelné. Péče o tělo se stává součástí sebeprezentace a prostředkem zvyšování vlastní hodnoty. Tělo tak propojuje zdravotní, morální i tržní rozměr identity: je místem, kde se setkává požadavek na autenticitu s tlakem na výkon a prodejnost (Markula 2003; Casalini 2019).

1.3.2.3 Body image a body shaming

V prostředí, kde je identita stále více formována viditelností a sebeprezentací, získává vzhled těla mimořádný význam. Tělo se stává klíčovým médiem identity: je tím, co je okamžitě vidět, hodnoceno a porovnáváno. Péče o vzhled zde nefunguje pouze jako otázka estetiky nebo osobního vkusu, ale jako forma sociální regulace, která určuje, co je považováno za normální, žádoucí a přijatelné (Grogan 2021).

Grogan ukazuje, že tělesný obraz není individuální záležitostí, ale výsledkem silných sociálních a mediálních tlaků. Normy štíhlosti, zdravého vzhledu a kontrolovaného těla jsou systematicky reprodukovány prostřednictvím médií, reklamy a populární kultury. Jednotlivci se k těmto normám vztahují nejen jako k ideálům, ale jako k měřítkům vlastní hodnoty. Spokojenost s tělem se tak úzce propojuje se sebehodnocením a pocitem sociálního uznání (Grogan 2021).

V tomto kontextu hraje zásadní roli stud. Stud funguje jako vnitřní mechanismus kontroly, který motivuje jednotlivce k neustálé práci na těle. Nespokojenost s vlastním vzhledem není pouze osobním pocitem, ale reakcí na internalizované sociální normy. Jednotlivec se učí nahlížet na své tělo očima druhých a hodnotit je podle toho, zda odpovídá očekávaným standardům. Tělo se tak stává objektem permanentního sebehodnocení (Grogan 2021).

Body shaming lze v tomto rámci chápat jako extrémní, ale strukturálně logický projev této regulace. Zahanbování těl, která neodpovídají normám, funguje jako forma sociální sankce. Nejde pouze o individuální útoky, ale o mechanismus, který udržuje hranice „správného“ těla a posiluje tlak na sebekontrolu. Strach ze zahanbení vede k preventivní disciplíně: jedinci se snaží své tělo upravovat, skrývat nebo neustále zlepšovat, aby se vyhnuli negativnímu hodnocení (Grogan 2021).

Tlak na tělesnou normativitu tak nelze chápat pouze jako kulturní posedlost estetikou. Jde o formu moci, která propojuje péči o sebe s kontrolou, hodnocením a sociální diferenciací. Tělo se stává místem, kde se setkává požadavek autenticity s požadavkem prodejnosti: má působit přirozeně, ale zároveň odpovídat normám, které jsou sociálně ceněné a tržně využitelné (Grogan 2021).

*1.3.2.4 B**iohacking*

V některých podobách se péče o sebe posouvá od preventivní starosti k systematické optimalizaci. Biohacking představuje extrémní, ale analyticky cenný případ této logiky. Označuje soubor praktik, jejichž cílem je zlepšovat fyzický výkon, kognitivní schopnosti, psychickou stabilitu a celkovou „funkčnost“ těla pomocí technologických, farmakologických a behaviorálních zásahů. Nejde přitom pouze o zdravotní motivaci, ale o způsob, jak aktivně formovat vlastní identitu jako efektivní, disciplinovanou a konkurenceschopnou (Lorrimar 2025).

Mezi běžné formy biohackingu patří systematické sledování tělesných dat prostřednictvím nositelných technologií a aplikací, které měří kvalitu spánku, srdeční variabilitu, hladinu stresu či denní výdej energie. Tato data nejsou využívána pouze informativně, ale slouží k permanentní seberegulaci: jedinec upravuje spánek, stravu, pohyb i pracovní rytmus tak, aby maximalizoval výkon a minimalizoval „neefektivitu“ těla. Tělo se tím stává projektem řízení a optimalizace, nikoli samozřejmým základem existence (Markula 2003).

Další oblastí je užívání nootropik, doplňků stravy a dalších prostředků, které mají zvyšovat soustředění, odolnost vůči stresu nebo mentální výkon. Lorrimar ukazuje, že tyto praktiky jsou často chápány nikoli jako léčba, ale jako „ladění systému“. Mozek je pojímán jako nástroj, který lze chemicky i behaviorálně vylepšovat podobně jako software. Péče o psychiku se zde překrývá s tlakem na produktivitu a flexibilitu (Lorrimar 2025).

Specifickou podobu biohackingu představují také zásahy do každodenních návyků, například přerušovaný půst, extrémní stravovací režimy, dechové techniky, otužování nebo kontrolovaná expozice stresu. Tyto praktiky jsou často prezentovány jako cesta k „autentičtějšímu“ a „lepšímu“ já, zároveň však vyžadují vysokou míru sebekontroly, disciplíny a neustálého sebehodnocení. Autenticita zde není spontánní, ale výsledkem řízené práce na sobě (Casalini 2019).

Z hlediska sociologie životního stylu je podstatné, že biohacking funguje nejen jako individuální strategie péče, ale také jako forma sebeprezentace. Optimalizované tělo a mysl signalizují kompetenci, racionalitu a morální hodnotu jedince. „Pečovat o sebe“ zde znamená být připraven obstát v prostředí nejistoty, konkurence a viditelnosti. Biohacking tak zapadá do širší logiky výzvy „buď sám sebou a prodej se“: lepší, výkonnější a lépe řízené já je zároveň lépe směnitelné na trhu práce i v ekonomice pozornosti (Ward 2015; Casalini 2019).

Současně tato logika posiluje individualizaci odpovědnosti. Únava, selhání či vyčerpání nejsou interpretovány jako strukturální problém, ale jako důsledek nedostatečné péče o sebe. Péče o sebe se tak mění v nepřetržitý úkol, v němž se postupně stírají hranice mezi zdravím, výkonem a identitou.

1.3.2.5 Sociální sebepéče

Dosavadní výklad ukázal, že v neoliberálním rámci je péče o sebe chápána především jako individuální úkol, spojený s osobní odpovědností, sebekontrolou a optimalizací identity. Proti tomuto pojetí se objevují přístupy, které upozorňují, že takto koncipovaná sebepéče zakrývá sociální podmínky zdraví a pohody a přenáší zátěž péče výhradně na jednotlivce. Jedním z nich je koncept sociální sebepéče, který rozvíjí Letak (2025).

Letak vychází z přesvědčení, že wellbeing nelze redukovat na individuální techniky zvládání stresu, zdravý životní styl nebo správné volby jednotlivce. Péče o sebe je vždy sociálně zakotvená: závisí na kvalitě vztahů, dostupnosti podpory, pracovních podmínkách a míře sociální soudržnosti. Sociální sebepéče proto přesouvá pozornost od individuální optimalizace k otázkám sdílené odpovědnosti, empatie a kolektivní péče.

V tomto pojetí není péče o sebe investicí do vlastního lidského kapitálu, ale vztahovou praxí. Nejde o to stát se výkonnějším, odolnějším nebo lépe prodejným, ale o možnost být opečováván a pečovat o druhé v rámci sociálních vazeb. Wellbeing zde nevzniká primárně prostřednictvím sebekontroly, ale prostřednictvím podpory, solidarity a stability, které jednotlivec sám nemůže plně zajistit.

Sociální sebepéče tak představuje přímou kritiku logiky „buď sám sebou a prodej se“. Odmítá představu, že zdraví, psychická pohoda a kvalita života jsou výhradně výsledkem osobní disciplíny a správné práce na sobě. Upozorňuje na to, že tlak na permanentní péči o sebe může sám o sobě zvyšovat únavu, úzkost a pocit selhání, zejména v podmínkách prekarity a nejistoty (Letak 2025).

Z hlediska sociologie životního stylu je tento přístup důležitý proto, že znovu otevírá otázku hranic individuální odpovědnosti. Péče o sebe zde není chápána jako izolovaný projekt identity, ale jako součást širších sociálních vztahů a struktur. Sociální sebepéče připomíná, že životní styl není jen výsledkem individuálních voleb, ale i produktem dostupných zdrojů, podpůrných sítí a institucionálních rámců.

Sociální sebepéče nenabízí jednoduchý recept, jak „lépe pečovat o sebe“, ale spíše narušuje samozřejmost individualizovaného pojetí péče. Vnáší do debaty otázku, zda je možné mluvit o autenticitě, zdraví a pohodě bez ohledu na sociální podmínky, v nichž lidé žijí. V tomto smyslu představuje důležitý korektiv pojetí péče o sebe jako povinnosti a investice do vlastní prodejnosti.

Závěry

Na začátku této kapitoly jsme si řekli, že předmětem sociologie životního způsobu je způsob života. Ukázalo se, že toto konstatování není banální, neboť existuje mnoho různých způsobů, jak způsob života vymezit.

Viděli jsme, že při vymezování předmětu sociologie životního způsobu není možné opominout odlišnost pohledů na způsob života, která pramení v paradigmatické odlišnosti základních sociologických teorií. Bylo by divné, kdyby se multuparadigmatičnost obecné sociologie neodrážela v multiparadigmatičnosti sociologie životního způsobu. Toto východisko je klíčové pro všechny pokusy o vymezení životního způsobu. Jak jsme viděli, nemá smysl polemizovat se slovy „způsob“, „styl“, „sloh“. Je nutné zaměřit se na různé možnosti, jak vymezit obsah pojmů. Tyto možnosti jsou určeny systémem sociologických teorií. Zavedeme-li do svých úvah nad životním způsobem tento obecný teoretický systém, pak problém s vymezováním předmětu sociologie životního způsobu zjednodušíme, aniž bychom jej banalizovali.

Dále jsme ukázali, že společnost jako celek nemůže být subjektem způsobu života. V moderních diferencovaných společnostech je teoreticky i empiricky relevantní uvažovat pouze o způsobu života skupiny a jednotlivce. Společnost je přitom třeba chápat jako souhrn životních podmínek, které vytvářejí rámec pro způsoby života, jsou třídně či stratifikačně diferencované a zahrnují také kulturní hodnoty a sociální normy. O tom, v jaké míře tyto podmínky způsob života určují, rozhoduje teoretické východisko: lze je pojímat jako sociální determinanty nebo jako kulturní rámce.

Na úrovni sociální skupiny jsme vymezili subkultury a komunity jako formy sdíleného způsobu života, které nejsou jen „stylem“, ale stabilizovaným souborem praktik, významů a orientací. Současná sociologie přitom pojem subkultury problematizuje: dnešní formy sdružování jsou často méně stabilní, překrývají se a mají spíše charakter scén, sítí či post-subkulturních útvarů. Přesto zůstává sociální skupina relevantním subjektem způsobu života, a to i v digitálním prostředí, kde online komunity vytvářejí vlastní normy, rituály a vzorce každodennosti. Z tohoto pole jsme také vyčlenili politiku životního stylu jako mechanismus, jímž se skupinové hodnoty a normy promítají do individuálních každodenních rozhodnutí: způsob života se zde stává politicky významným, zároveň však naráží na limity dané nerovnostmi a strukturálními podmínkami.

Na úrovni jednotlivce se pak subjekt způsobu života otevírá jako problém osobnosti, sebepojetí a identity. Ukázali jsme napětí mezi sociální rolíSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více jako vnějším, normativně vymezeným rámcem a identitou jako vnitřně prožívanou podobou sebe sama, které je zesíleno procesy individualizace. Ve fenomenologické perspektivě se tento vztah vyjadřuje rozdílem mezi typem identity a individuální identitou a dále otázkou odstupu od role. Do centra pozornosti se dostává subjektivita a biograficky determinovaná situace: minulost strukturuje relevanci, cíle i rozhodování, biografie se rekonstruuje v přítomnosti a identita se utváří jako proces. Otevření problému subjektivity zároveň otevírá otázku svobody, autenticity a smyslu života a vede k posunu od socializačních teorií identity k biografickým a narativním pojetím, která ukazují, že průběh života v individualizované společnosti nelze chápat jako předvídatelný model, ale jako dynamický proces, v němž je třeba doplnit koncept životní dráhy o koncept biografie.

Od otázky, kdo může být subjektem způsobu života, jsme přešli k otázce, co se od subjektu způsobu života v pozdně moderní společnosti očekává. Ukázali jsme, že subjekt není pouze nositelem voleb a preferencí, ale je systematicky oslovován souborem normalizovaných výzev, které formují jeho sebepojetí i každodenní praktiky.

Požadavky „buď sám sebou“, „prodej se“ a „pečuj o sebe“ tvoří propojený rámec utváření pozdně moderní subjektivity. Autenticita zde neznamená odpor vůči společnosti, ale je konstruována jako schopnost vytvářet identitu, která je viditelná, čitelná a sociálně přesvědčivá. Identita se proměňuje v projekt, který je vystaven průběžnému hodnocení, srovnávání a tlaku na optimalizaci.

Požadavek péče o sebe tuto logiku dále rozšiřuje. Péče o tělo, psychickou pohodu a životní styl se stává mechanismem individualizace odpovědnosti a nástrojem, jímž jsou strukturální tlaky překládány do roviny osobní práce na sobě. Pozdně moderní subjekt způsobu života je tedy formován souběhem očekávání, která propojují autenticitu, viditelnost, výkon a odpovědnost, a že tento rámec významně ovlivňuje podobu každodenního jednání i sebepojetí jednotlivců.

🎲 V kostce

Vymezení pojmů

Pojmy	Vymezení a problémy	Kontext sociologické teorie
Životní způsob	Kvantitativní souhrn různých prvků způsobu života. Výčtová definice. V rámci systémové teorie se však provázanost předpokládá, ovšem chybí interpretace významu. Ekonomizující pohled.	Pozitivistické, systémové a kvantitativní pojetí sociologie. Výzkumy sociální struktury společnosti: jedna dimenze sociálního statusuSociální status je pojem, který může znamenat místo, které člověk zaujímá ve společenské struktuře (v tom případě je sociální status totéž co pozice), nebo může znamenat určité kvality člověka ve smyslu jeho kompetencí, které jsou důležité pro výkon jeho sociální role (takto pojímal sociální status Talcott Parsons). Pojem sociální status se používá také při empirických sociologických výzkumech, ve kterých je operacionalizován pomocí indikátorů velikost příjmu a majetku, úroveň vzdělání a kvalifikace, životní styl apod. Viz také sociální role, operacionalizace, indikátor. více (kulturně meritokratický status). Kvantita v sociálních jevech, zobecňování.
Životní styl	Kvalitativní souvislost různých prvků způsobu života. Interpretace významů, kterými aktéři interpretují svět. Smysl života. Obtíže s operacionalizacíOperacionalizace je proces v kvantitativním výzkumu, pomocí kterého překládáme teoretické pojmy, kterými je vyjádřen objekt výzkumu, do jazyka pozorování. Pomocí operacionalizace vytváříme operační definice objektu našeho výzkumu. Operační definice stanovuje, co a jak máme měřit, abychom poznali to, co zkoumáme. Neříká nám tedy, co je to, co zkoumáme, ale jak to máme měřit. To znamená, že v operační definici je objekt výzkumu vyjádřen popisem operací, kterými bude měřen. Viz také indikátor. více.	AntipozitivistickéAntipozitivismus zahrnuje různé metodologické přístupy ke zkoumání sociální reality, které jsou zaměřeny na běžnou každodenní zkušenost lidí. Za zakladatele antipozitivismu v sociologii je považován Max Weber. Vychází se z toho, že lidé interpretují podmínky, ve kterých se nacházejí, dávají jim smysl a význam, a to za pomoci zdravého rozumu. Antipozitivistické přístupy se pokoušejí porozumět významům, které lidé přikládají sociální realitě. Antipozitivismus je spojen s kvalitativním nenumerickým výzkumem, jehož cílem je porozumění smyslu, který lidé vkládají do svého jednání. Pro porozumění je důležité získat vhled do co největšího množství dimenzí daného problému. Tento typ výzkumu je zaměřen na kvalitativní stránky zkoumaného problému. Viz také zdravý rozum, fenomenologická sociologie. více, kvalitativní, kulturologické a interpretativní pojetí sociologie. Kvalita v sociálních jevech, problém zobecňování. Biografické a narativní přístupy.
Životní sloh	Souhrn životních forem, které jsou současně projevem slohu i jeho determinantami. Jednotný životní sloh společnosti jako ideál.	Marxistické pojetí sociologie, v upravené podobě se toto pojetí objevuje v postmarxismuPostmarxismus není žádným sociologickým směrem. Je to uměle vytvořený konstrukt, který v této učebnici slouží jako nástroj pro vysvětlení evropských teorií životního způsobu. Proto jsou do tohoto konstruktu zahrnuty nejen vlivy marxismu, ale také teorie Maxe Webera a další vlivy. Za postmarxisty jsou v této učebnici považováni např. Pierre Bourdieu, Ulrich Beck nebo Zygmund Bauman, což má naznačit, že jejich teorie se nějakým způsobem dotýkají marxismu, ale jsou obohaceny o další vlivy. Viz také marxismus, frankfurtská kritická škola. více P. BourdieuaBourdieu Pierre (1930–2002), francouzský sociolog. Vytvořil teorii konstruktivistického strukturalismu. Zabýval se teorií moci a sociální praxe, vztahem mezi objektivní strukturou a subjektivními reprezentacemi, symbolickým kapitálem a symbolickým násilím, objektivitou vědy. Dílo: La Distinction (1979), Language and Symbolic Power (1991), Homo Academicus (1984), Raisons practiques, Sur la théorie de l‘action (1994) – vyšlo česky s názvem Teorie jednání (1998), La domination masculine (1998) – vyšlo česky s názvem Nadvláda mužů (2000). více.
Životní úroveň společnosti	Kvantitativní vymezení, materiální blahobyt společnosti.	Hrubý domácí produkt (HDP)
Životní úroveň domácnosti nebo jednotlivce	Kvantitativní vymezení. Úroveň příjmů a spotřeby osob a domácností. Příjmová a výdajová diferenciace, bohatství a chudoba, demonstrativní spotřeba, luxus.	Ve výzkumech sociální struktury se objevuje jako materiální aspekt životního stylu (vybavenost domácností). Statistika rodinných účtů.
Kvalita života společnosti	Kvalitativní vymezení. Kvalitativní úroveň společnosti (stupeň modernizace společnosti), očekávaná délka života, životní prostředí, vzdělanost populace.	Index lidského rozvoje (HDI), služby ve veřejném zájmuSlužby ve veřejném zájmu jsou produkty veřejného sektoru. O tom, co se stane veřejným zájmem, se rozhoduje v rámci politiky státu, na které se kromě politiků podílejí i občané tím, že volí své zástupce např. do parlamentu. Viz také veřejný sektor. více (veřejná správa kvality života občanů).
Kvalita života domácnosti nebo jednotlivce	Kvalitativní vymezení. Kulturnost životního stylu, problém autenticity, smyslu života, zdraví.	Ve výzkumech sociální struktury se objevuje jako kulturní úroveň (index kulturních aktivit).

Kdo může být subjektem způsobu života

Subjekt	Vymezení a problémy	Kontext sociologické teorie
Společnost	Společnost není subjektem způsobu života, ale souhrnem životních podmínek. Ty vytvářejí rámec možností a jsou sociálně diferencované.	Sociální determinanty způsobu života; kulturní rámce způsobu života.
Sociální skupina	Skupina je subjektem tehdy, když vytváří sdílené a opakovatelné vzorce každodenního jednání, hodnot a významů. Typickým příkladem jsou subkultury, scény a komunity. Problémem je proměnlivost, propustné hranice a nejednoznačná příslušnost.	Teorie subkultur (birminghamská škola), postsubkulturní přístupy, studium komunit a online skupin.
Jednotlivec	Dva v jednom: vztah mezi individuální a sociální bytostí v člověku. Identita a typ identity, sociální roleSociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více, autenticita, subjektivita, biografie a historie.	Fenomenologické pojetí společnosti. Smysl života.

Co se od subjektu způsobu života očekává

Společenský požadavek	Co to znamená	Co to se mnou dělá
Buď sám sebou	Mít rozpoznatelnou a „autentickou“ identitu, kterou umím ukázat druhým	Identita je něco, na čem musím stále pracovat
Prodej se	Umět se prezentovat, zaujmout a obstát v konkurenci	Druzí mě hodnotí jen podle úspěšnosti prodat se
Buď vidět	Snášet hodnocení, srovnávání a dohled	Jsem neustále viditelný, prostor soukromí se zmenšuje
Pečuj o sebe	Starat se o tělo, psychiku a kondici	Odpovědnost za moje tělo i psychiku je na mně
Optimalizuj se	Neustále se zlepšovat a přizpůsobovat měnícím se nárokům	Strukturální tlak na optimalizaci nechápu jako nátlak, ale jako svou vnitřní motivaci

Jednotlivec: od socializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více k biografii

Teorie	Vymezení
SocializaceSocializace je proces, kterým se učíme svým sociálním rolím, právům a povinnostem, pravidlům společenského styku atd. V tomto procesu sehrávají klíčovou roli socializační instituce, jako je např. rodina, škola, pracovní skupina, masová média apod. Všichni sociologové se shodnou na tom, že každý člověk, který se narodí do společnosti, musí být zespolečenštěn, neboť člověk se rodí jako biologická bytost, ovšem s velkými dispozicemi pro zespolečenštění. Je-li proces socializace úspěšný, vede k tomu, že z člověka se stává společenská bytost, která obvykle dobrovolně dodržuje společenská pravidla a normy, neboť je má zvnitřněny. Viz také sociální role, sociální status, významní druzí. více V centru pozornosti společnost	Začleňování jednotlivce do společnosti, učení se sociálním rolím.Sociální role se obvykle chápe jako typická reakce na typické očekávání. Role obsahuje předpis jednání, který pochází ze společenských norem, které zakládají práva a povinnosti, které vyplývají z pozice, se kterou je role spojena. Viz také socializace, sociální status. více Opomíjení možností jednotlivce rozvíjet svou identitu.
Individualizace V centru pozornosti jednotlivec	Zavedení konceptu biografizace jako nástroje, který umožňuje zkoumat, jak se lidé vyrovnávají s modernizací společnosti. Neexistence univerzálního modelu průběhu života.
Biografie V centru pozornosti propojení jednotlivce a společnosti	Biografie jako vyprávěné životní příběhy, jako konkrétní život. Sociální struktury rámují biografie: individuální životní příběh zasazený do kolektivní historie. Narativní identita. Utváření a proměny identity. Kontinuita a diskontinuita.
Životní dráha V centru pozornosti společnost	Sled změn sociálního postavení a sociálních rolí jednotlivce. Univerzální model životní dráhy, životní dráha jako historický produkt, nikoliv jako produkt konkrétního subjektu.

🔗 Souvislosti

Jak se nám v Evropě žije: Česko překvapilo, kvalitou života patří k evropské špičce

Jak se žije lidem v Evropě? Kde se daří spojit ekonomickou sílu, sociální jistoty a zdravé životní prostředí – a kde naopak kvalita života pokulhává? Nová studie, na níž pracoval tým z Vysoké školy ekonomické v Praze, přináší překvapivou odpověď: Česko patří mezi země, které si vedou v rámci Evropy nad očekávání dobře.

Studie porovnávala 32 evropských zemí z pohledu tří pilířů udržitelného rozvoje – ekonomického, sociálního a environmentálního – a zároveň hodnotila celkovou životní úroveň obyvatel. Česko se dostalo do skupiny států s nadprůměrnými výsledky ve všech oblastech, přestože se v domácí debatě často vnímá spíše kriticky.

Tradičně nejlépe dopadly severské země, jako Švédsko, Finsko a Norsko, které si dlouhodobě drží vysokou úroveň prosperity i udržitelnosti. Zajímavé je však umístění dalších států. Například Slovinsko se dostalo mezi nejlépe hodnocené země střední Evropy a v celkovém výsledku předstihlo řadu západoevropských států. Dobře si vedlo i Polsko, které zlepšilo svou pozici díky růstu životní úrovně a investicím do infrastruktury.

Naopak Španělsko a Německo se v hodnocení umístili níže, než by se čekalo. U Německa je to podle spoluautorky studie důsledek vysoké energetické náročnosti průmyslu a pomalejší zelené transformace, zatímco Španělsko sráží kombinace ekonomických nerovností a nezaměstnanosti mladých lidí, které se naplno projevily po pandemii.

„Je vidět, že ekonomické bohatství automaticky neznamená kvalitu života,“ upozorňuje Čermáková. „Země, které dlouhodobě zanedbávaly sociální soudržnost nebo ochranu životního prostředí, teď ztrácí náskok.“

Studie také potvrzuje, že životní úroveň a udržitelnost spolu úzce souvisejí – čím vyváženější rozvoj, tím lepší podmínky pro život. Nejde přitom jen o ekonomické ukazatele, ale i o zdraví, dostupnost vzdělání, sociální jistoty či kvalitu ovzduší.

„Udržitelnost není jen o ekologii, ale o tom, jak dokážeme udržet rovnováhu mezi prací, zdravím a společností,“ říká Čermáková. „A právě to je něco, co se České republice v posledních letech daří překvapivě dobře.“ (Žaneta Mrkvičková, Magazín vysokých škol Universitas, 24. 11. 2025, dostupné zde)

Proč mohou být aplikace pro návyky gamechanger

Aplikace pro budování návyků jsou v podstatě digitální trenéři, kteří vás hlídají 24/7. Většina z nich používá několik chytrých triků:

Gamifikace: Vaše reálné aktivity se promění v hru s body, odznaky a úrovněmi. Najednou máte pocit, že nehrajete jen sami se sebou, ale s celým systémem, který vás odměňuje za pokrok.

Vizuální crack: Grafy, řetězce úspěšných dnů, progressbary – to všechno je navržené tak, aby vám dodalo ten dobrý pocit z pokroku. Je to jako Instagram pro vaše návyky.

Digitální šťouchance: Připomínky a notifikace v pravý čas. Ty nejlepší aplikace se učí, kdy je největší pravděpodobnost, že něco uděláte.

Flexibilita: Dobré aplikace vám dovolí upravit cíle, když zjistíte, že jste si naplánovali nereálné věci. (Ano, cvičit 2 hodiny denně, když máte tři děti, opravdu není reálné.)

Aplikace mohou být užitečné, hlavně když:

potřebujete strukturu a externí motivaci,
máte tendenci zapomínat na své cíle,
vás baví sledovat pokrok a sbírat achievementy,
chcete mít všechny své návyky na jednom místě

https://nepornu.cz/aplikace-pro-budovani-navyku-proc-vam-telefon-muze-pomoci-zmenit-zivot-a-kdy-ne/

O body shamingu (Ridina Ahmedová)

Každý člověk si zaslouží respekt, bez ohledu na to, jak vypadá. Za svoje tělo nesu zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat představám jiných lidí. (#mojetelojemoje #mojetělojemoje, https://mojetelojemoje.cz/#kdojsme)

📚 Kde se dozvíte více?

BROUK, B., DEBNÁR, V. A. 2010. Životní sloh. Brno: Barrister & Principal.
DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J. 2008. Sociologie životního stylu. Vysokoškolské učebnice. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.
HonzíkHonzík Karel (1900–1966) český architekt, který se věnoval také teorii architektury. Byl představitelem funkcionalismu, podle jeho projektu byla postavena např. vila spisovatele Františka Langra, Nad cementárnou 23 v Praze-Podolí (1928) nebo budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově (1930–1934, spolu s J. Havlíčkem). Teoretické dílo: Moderní byt (1929), Úvod do studia psychických funkcí v architektuře (1944), Co je životní sloh (1958), Věci kolem nás (1961). více, K. 1976. Tvorba životního slohu. Stati o architektuře a užitkové tvorbě. Praha: Horizont.
KABÁTEK, A. a kol. 1995. Sociologické texty II. Speciální a aplikovaná sociologie. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.
KON, I. S. 1988. Hledání vlastního já. Osobnost a její sebeuvědomění. Praha: Svoboda.
LinhartLinhart Jiří (1942–1990), český sociolog, zabýval se metodologií sociologie, sociologií životního způsobu, sociologií sportu. Dílo: Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, spoluautor), Sociálně třídní struktura Československa (1978), Sociologie sportu (1986), 24x o demokracii a morálce z pohledu sociologů (1990). více, J. 1996. Způsob života. In Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, s. 1449–1450.
PÁCL, P. 1988. Sociologie životního způsobu. Brno: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně.

Ke kvalitě života si můžete přečíst:

HNILICOVÁ, H. 2003. Kvalita života a její význam pro medicínu a zdravotnictví. Lékařské listy č. 5.

RYŠAVÝ, D., FIEDOR, D. 2023. Fakta a trendy v současné české společnosti: jak se neztratit v datech. Studijní texty. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum.

PAYNE, J. 2005. Kvalita života a zdraví. V Praze: Triton.

DUŠEK, J. 2020. Kvalita života ve vzdělávacích kontextech. Studia. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, z.ú.

MOŽNÝ, I. 2002. Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha: Portál.

K životní úrovni si můžete přečíst:

Friedlanderová, H., Tuček, M. 2000. Češi na prahu nového tisíciletí. Praha: SLON.

MachoninMachonin Pavel (1927–2008), český sociolog, zabýval se výzkumem sociální struktury české společnosti, sociální transformací společnosti, sociální stratifikací, teorií modernizace. Dílo: Sociální struktura socialistické společnosti (1967, se spoluautory), Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace (1969, editor), Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury (1996, s Milanem Tučkem), Česká společnost a sociologické poznání. Problémy společenské transformace a modernizace od poloviny 60. let 20. století do současnosti (2005). více, P., Tuček, M. a kol. 1996. Česká společnost v transformaci. K proměnám sociální struktury. Praha: SLON.

Možný, I. 2002. Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha: Portál.

Tuček, M. a kol. 2003. Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha: SLON.

Tuček, M., Friedlanderová, H. 2001. Evropa na prahu sjednocení. Životní úroveň a životní styl ve vybraných zemích východní a západní Evropy. Praha: MEDIAN.

Chcete-li se dozvědět data o životní úrovni v ČR, pak se podívejte do Statistických ročenek ČR, které vydává Český statistický úřad a které jsou dostupné z http://www.czso.cz

O subkulturách se můžete blíže dozvědět zde:

SMOLÍK, J. 2017. Subkultury mládeže: sociologické, psychologické a pedagogické aspekty. Vydání: první. Brno: Mendelova univerzita v Brně.

Kniha o vizuálním stylu českých subkultur:

518, Vladimir, VESELÝ, K. 2011. Kmeny: současné městské subkultury. V Praze: Bigg Boss & Yinachi.

Kniha o českých městských subkulturách a nezávislých společenských proudech mezi roky 1969 a 1989:

518, Vladimir. 2013. Kmeny 0: městské subkultury a nezávislé společenské proudy před rokem 1989. V Praze: Bigg Boss & Yinachi.

O vizuálním stylu, myšlenkovém zázemí a klíčových charakteristikách subkultur, které působily v 90. letech 20. století v Česku (např. punk, techno, skinheads, anarchisti) se dozvíte více zde:

518, Vladimir. 2016. Kmeny 90: městské subkultury a nezávislé společenské proudy v letech 1989-2000. V Praze: BiggBoss.

Praktický příklad použití biografické metody naleznete v knihách:

Konopásek, Z. (ed.) 1999. Otevřená minulost. Autobiografická sociologie státního socialismu. Praha: Karolinum.

BlažekBlažek Bohuslav (1942–2004), český sociální ekolog. Zabýval se sociologií města a venkova, roli médií, životním prostředím, architekturou, občanskou společností. Byl také režisérem dokumentárních filmů. Dílo: Zvrácená pyramida (2006, s Jiřinou Olmrovou), Venkovy – anamnéza, diagnóza, terapie (2004), Venkov/města/média (1998), Tváří v tvář obrazovce (1995), Světy postižených (1988, s Jiřinou Olmrovou), Krása a bolest (1985, s Jiřinou Olmrovou), Mezi vědou a nevědou (1978). více, B. Olmrová, J. 1985. Krása a bolest. Praha: Panorama.

O vlivu velké historie na biografii si můžete přečíst:

KUBÁTOVÁ, H. 2015. Mezigenerační proměny způsobu života na Hlučínsku. Studie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).

Proč je někdy žádoucí složit zbraně a vzdát to. Jak se vyhnout klamu utopených nákladů a říct si: co je ztraceno, je ztraceno navždy, nemá smysl pokračovat, se dozvíte zde:

DUKE, A. 2024. Umění skončit: jak poznat, kdy je na čase to vzdát. Praha: Audiolibrix.